Mimoděk a bezelstně položená otázka mnohaletého německého kamaráda Detlefa: „Kdo je teď u vás v Čechách echt pravice?“ uvedla Zpětné zrcátko do krátkých rozpaků. „Záleží na tom, co považuješ za pravici,“ odvětilo po chvíli a myšlenku začalo rozvíjet.
Za dospívání Zpětného zrcátka v prvních poválečných desetiletích ještě přetrvávalo předválečné rozdělení politické scény. Jako levice byly vnímány strany s přízvisky komunistická, socialistická či dělnická, jako pravice pak strany konzervativní s přízvisky křesťanská, demokratická či sociální. Zjednodušeně byly tedy jako levice označovány ty politické subjekty, které se hlásily ke komunismu či k socialismu, za pravici pak ty, jež měly kapitalismus za řád zaručující lidem život odpovídající jejich schopnostem bez revoluce či jiné formy krvavého převratu. Ve třetí a čtvrté dekádě 20. století jsou to levicové strany, jež se na národnostním, resp. nacionálním principu radikalizují, až tento rys politiky převáží socialistický odér 19. století. Z blízkého okolí můžeme uvést Českou stranu národně socialistickou (ČSNS) a hlavně Národně socialistickou německou dělnickou stranu (NSDAP).
Průběh války, její výsledky a poválečná naivita prosocialistického nadšení však dala pojmu národní pejorativní význam a trendem se staly termíny lidový, socialistický a internacionální. Levicové proudy, které svým radikalismem nacionalismus porodily, se pojmu národ i jeho ekvivalentů začaly štítit a vše, co bylo vpravo od rudé linie, bylo pravicové, revanšistické a fašistické, zatímco komunismus, socialismus a levice obecně se stávají synonymem pro pokrok a mládí světa. Cílem je internacionalismus, globální propojení a násilný celosvětový převrat ve prospěch bolševismu a diktátu skupiny představitelů lumpenproletariátu, vzájemně se střídajících na postech, pomnících a šibenicích. Bolševizující systém, který nahrazuje inteligenci ideologií, vynáší do čela opakovaně darmožrouty a lemply, jejichž předností je jen bezohlednost a absence morálky. Necelých pět desetiletí stačilo proto k tomu, aby se panoptikum vlády lůzy, eufemisticky zvané vládou lidu, zhroutilo v řádu dnů v celém civilizovaném světě.
Nikoliv však nadobro! Kořínky nenávisti neschopných vůči schopným, líných vůči pracovitým a hloupých vůči chytrým, hnojeny tím, co lůza sama nenávidí – tolerancí liberální demokracie –brzy začnou vydávat své plody. Jako plevel bez pesticidů a plení znovu zamořují záhon liberální demokracie a předstírají, že to ony jsou cílem.
Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy a dějiny se vrací s jinými nálepkami.
Lůza začíná být opět zvána lidem, pašalik vlastí a Moravcové se mají za Masaryky! Pravda je lež, láska je nenávist a patří jim výsměch! Radikální levice i pravice jedno jsou a obě vyhlásily konkurz: Hledá se muž s knírkem, patkou a s výtvarným talentem, případně muž s knírem, tváří znetvořenou neštovicemi, s talentem bankovního lupiče a masového vraha.
To, co bývalo pravicí, koalice konzervativně smýšlejících stran liberální demokracie, dnes klopýtavě a s chybami vládne. To, co je dnes pravicí, bolševicko-nacistické sekty různých odstínů, se vládnout chystá a záleží jen na nás, co si vybereme. Zkušenosti už máme! „Kdo je tedy u nás v Čechách echt pravice?“ Toť otázka! Rozhodující bitva o prosazení zákona rovné volby právě ve sněmovně probíhá. Nic jiného totiž zákon o korespondenční volbě není a demagogický odpor opozice potvrzuje, že zcela přepíše českou politickou scénu. Pro opozici je existenční záležitostí, a tak není divu, že pohnutí ANO i sekta SPD budou blokovat jednání do posledního projevu. Mají na to právo i setsakra dobré důvody! Předešlé obstrukce byly jen pimprlovým spektáklem pro opoziční elektorát. Obě opoziční strany v případě obstrukcí kolem zkráceného navýšení důchodů moc dobře věděly, že se nic jiného dělat nedá, a pokud by vládly, musely by konat stejně, nebo se jít oběsit. Odpor opozice proti korespondenční volbě je zákonný a pochopitelný, argumentace ale hloupá a průhledná jak pauzovací papír. Ve snaze pochopit, v čem korespondenční volba podle opozice porušuje Ústavu a tajnost volby, si připomeňme základní formulace:
„Všeobecné volební právo je dané Ústavou České republiky. Jde o základní lidské právo všech dospělých občanů volit a být voleni za dodržení ústavních požadavků pro výkon politického občanství, jako je minimální věk a vojenské zařazení… Všeobecné volební právo si neklade požadavky sociální povahy, jako je minimální vzdělání nebo minimální příjem, pohlaví nebo etnická příslušnost, aby bylo všem lidem zaručeno právo účastnit se volebního procesu. Zahrnuje právo zvolit si zástupce a kandidovat na volenou funkci. Instituce všeobecného volebního práva znamená, že v zemi nebudou pro výkon volebního práva žádné ekonomické, intelektuální, profesionální, sexistické nebo etnické požadavky…“
Má-li opozice dojemné obavy, zda při korespondenční volbě nemůže docházet k zastoupení voliče tím, že hlas za něj vloží do obálky někdo z blízkých či rodiny, je zvláštní, že stejnou starost nemá o hlasování v LDN s voliči často za hranicí vnímání reality, které před volbou její zástupci oblézají jak masařky odložené kolečko salámu.
Zdůvodnění pochyb práva voličů z řad druhé či třetí generace krajanů obavami o jejich znalost českého jazyka musí u vůdců ANO i SPD vést k výbuchu upřímného smíchu. Stačí však nastavit možnost volby malou zkouškou gramotnosti v rozsahu vyplnění testu s určením shody přísudku s podmětem a doplněním písmen ve větě: Sveřep* šakal* zav*le v*l* na b*l* měsíc.
Tvrzení Andreje Babiše, že každý volič by měl přinést právu volby přiměřenou oběť bez ohledu na vzdálenost v řádu mnoha stovek kilometrů, kterou musí pro výkon svého práva překonat, právě rovnost tohoto práva porušuje. Návrh vševědoucího brouka Pytlíka, známého pod pseudonymem Karel Havlíček, rozšířit počet volebních míst, a údajně tak vyjít krajanům a studujícím v zahraničí vstříc, by stál stamiliony. Nabízí se protinávrh, jenž by voličům umožnil přinést stejnou oběť spolu se snížením nákladů na volby! V souladu s možnostmi krajanů vytvořit i na domácí scéně v zemi jednu volební místnost pouze v Praze. Voliči z řad krajanů i domácích by tak měli volební místnost přiměřeně stejně vzdálenou.
Jsou tu i další možnosti učinit volby spravedlivé. Patří mezi ně zvážení, jak dalece je oprávněným voličem ten, kdo v minulém období neodvedl ze svých příjmů žádnou daň, případně žije jen ze sociálních dávek. Náhradou by v tomto případě mohl být minimální poplatek ve výši 50 Kč, který by po zaplacení umožnil vydat dotyčnému voličský průkaz. Rozhodně by se snížilo riziko střetu zájmů a podjatosti řady voličů. Opozice v zájmu všeobecného volebního práva a jeho regulérnosti jistě navrhne další způsoby, jak volby učinit nejen tajné a všeobecné, ale i spravedlivé.
A to je pro dnešek vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
