Utichl vítězný ryk Andreje Babiše a jeho suity mentálních zombie nad fenomenálním volebním úspěchem, utichl i nářek pražské kavárny nad ponižujícím vítězstvím Petra Pavla, loutky Fialovy vlády v prezidentské volbě. Vzápětí Miloš Zeman velkoryse přijal lísajícího se vítěze, toužícího získat od velikána českých dějin užitečné rady pro první nejisté krůčky novice politické scény. Jako vždy laskavě přísný Miloš smykem přibrzdil před vylekaným následníkem vozík Bugatti Vejr, když mu předtím přejel špičky generálských lakýrek.
Miloš přislíbil vyjít vstříc žádosti, podle níž by se nová první dáma ráda sešla s jeho starou. Odmítl kontrolu NKÚ v Kanceláři prezidenta s tím, že party stany i rodinná balení tablet Pepo ze sjezdovky v Osvětimanech jsou již zpět ve skladu úřadu. Zvednuté obočí měl Miloš Zeman ke jmenování Koudelky generálem. Podotkl, že čučkař povýšený na generála bývalým generálem jen potvrzuje, že vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá.
Na závěr brífinku ukázal Zeman i laskavou tvář a jako vždy rozesmál Pavla svou oblíbenou anekdotou: „Václav Klaus a já jsme přišli do pekla. Na trůně sedí ďábel. Jako první před něj předstupuje Václav Klaus. Vedle ďábla se objeví ošklivá, tlustá, stará, bradavičnatá babice a ďábel říká: Václave Klausi, máš mnoho a mnoho hříchů. Za svoje hříchy jsi odsouzen doživotně k tomu, kopulovat s touto babicí. Babice popadne Václava Klause pod pazuchu a zmizí. Jako druhý předstupuji já. Vedle ďáblova trůnu se zjeví Claudia Schiffer a ďábel jí říká: Claudie, máš mnoho, mnoho hříchů…“ No, není to k popukání?
Na tiskové konferenci přiznal nový prezident Pavel, že ani neví, kdy naposledy se takhle zasmál. Snad když mu tuto anekdotu vyprávěl Miloš Zeman minule. „Ale je třeba říct,“ podotkl prezident Petr Pavel, „že tu anekdotu říká Miloš Zeman den ode dne líp!“
Prostě mistr Bonmot! Když ale dva dělají totéž, není to vždy totéž. Lze to dovodit z komentáře Kláry Votavové ze 17. 1. 2023 v Aktuálně.cz, kterou silně pohoršily tweety novináře Jana Tuny a komika Luďka Staňka: „Praha a láska musí zvítězit nad vsí a nenávistí.“ Jde o stand-up provokativní slovní hříčku stojící na zvukomalbě hesla Václava Havla „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Hesla nenáviděného a vysmívaného mentální lůzou, ať už se profesně řadí mezi antivaxery, dezolátory, kolaboranty, šiřitele fake news, exministry či ruské šváby bez ohledu na místo jejich trvalého bydliště zapsaného v OP.
Klára Votavová v textu řadu věcí nazývá správnými jmény, když mj. píše: „Je tomu právě deset let, co zklamaní lidé z regionů poprvé zaskočili zajištěnější spoluobčany z měst – a v první přímé volbě udělali hlavou státu Miloše Zemana, samozvaného „prezidenta dolních deseti milionů“. Ten v kampani využil svého okázalého vidláctví – popíjení, sprostoty a urážek – aby mobilizoval ty, kterým se už zajídaly povýšené poznámky „Pražáků“ o slušnosti a finanční gramotnosti.“ Mýlí se však v závěru komentáře, když tvrdí, že „povýšené poznámky o slušnosti a finanční gramotnosti“ pocházely od Pražáků. Denně můžeme vidět, že slovnímu spojení „povýšené poznámky…“ by navíc slušelo přídavné jméno „nepříjemné“ či „oprávněné“.
Jak již Zpětné zrcátko po prezidentské volbě napsalo, hranice nevede mezi Prahou a vsí, mezi elitou a burany. Výraz buran neurčuje výši vzdělání či místo trvalého bydliště. Buran je definice stavu mysli, srdce a duše, stejně jako výrazy holota, lůza a svoloč. Jde o hranici, která dělí lidi v lepším případě na chytřejší a hloupější, v horším na občany státu a jeho nepřátele. Spousta příslušníků elity bydlí ve vsích, stejně jako mnoho buranů má trvalé bydliště v Praze. Jeden až na Pražském hradě – naštěstí už jen tři týdny.
Klára Votavová však pod titulkem „Povýšenci tlačí na Hrad Babiše“ ve zmíněném textu ze 17. 1. 2023 tvrdí: „I po desetileté zkušenosti s Milošem Zemanem se nemalá část městské „kulturní elity“ chová jako příslovečný šílenec, který očekává, že bude-li opakovat stále dokola tytéž chyby, jednou mu určitě přinesou dobré výsledky. Zcela nepoučena svými dosavadními nezdary opět přichází s obrazem boje Prahy proti venkovu, rozuměj "dobra" proti "zlu".
Šéfredaktoru Forum24 Pavlu Šafrovi vkládá do úst jeho údajnou rétoriku „vyjasníme politiku zaostalým domorodcům“. Vzápětí však přiznává Zemanovi úspěch jeho politiky vyjížďkami do regionů, jimiž sice „pro místní neudělal nic, ale aspoň jim vrátil jakýsi pocit důstojnosti. Místo posměchu a pohrdání jim nabídl alespoň vztek“.
Není to pak právě Miloš Zeman a Klára Votavová, kdo obyvatele regionů (čti vesnic) má za domorodce lačnící po skleněných korálcích „velkého bílého muže“ v podobě falešné důstojnosti a vzteku?! Nejen to! „Praha je centrem postkomunismu, u volebních uren uctívá minulost“, bije na poplach titul jiného komentáře Kláry Votavové. Pokud má autorka antikomunismus za přežitek, o něčem z jejího nastavení, zkušeností a věku to vypovídá. Stejně jako pohoršení nad plakáty spolku Dekomunizace s tváří Milady Horákové a nápisem „Zavražděna komunisty“. Co je na tom špatně? Byla snad Horáková zavražděna zahrádkáři, houbaři či filatelisty? Nebo spáchala sebevraždu? Za chucpe má Votavová i plakát Putina v pytli na mrtvoly. Ve stejném pytli, v jakých jsou denně zazipovány kvůli jeho touze po moci tisíce manželů, otců, bratrů a synů, ať už se do pytle dostali jako agresoři či obránci své vlasti!
Ano, nespokojenost cloumá lidem, neboť to, co lidem je, sebou rádo nechává cloumat nespokojenost. „Dlouho jsme nespokojené přehlíželi. Teď se divíme, že se radikalizují,“ říká shovívavě politolog a expert na extremismus Jan Charvát v Aktuálně.cz. Média prý definovala po Listopadu 1989 svět jako zlo komunismu versus dobro demokracie a liberálního kapitalismu. Sociální vědy prý nyní říkají, že tak snadné to není a realita že je složitější. „Je spousta nespokojených (sic!), kteří se mají špatně a nikdo na ně nemyslí,“ tvrdí Charvát a dodává: „Od revoluce jsme říkali, že je fér, aby každý měl názor, jenže jsme tím mysleli mít stejný názor jako my a nyní nám vadí, když lidé mají opravdu různé názory.“
Tak popořadě, pane kolego! Pokud si Zpětné zrcátko vzpomíná, v listopadu 1989 (ještě s malým L) chtěl mimo komoušů a jiné svoloče svobodu a kapitalismus každý. Později se ale ukázalo, že bůček přece jen chutná lépe než svoboda, vedle níž je třeba položit za rovnítko i slovo zodpovědnost. To je tak!
Existuje život v zoologické zahradě s krmením, připouštěním a veterinářskou péčí. Život plný radovánek, omezený jen prostorem, mříží a holí krmiče, v níž se změní jeho laskavá péče ve chvíli, kdy obyvatel této zahrady rajských potěšení zatouží po svobodě. A je také život plný nebezpečí, déle trvajícího hladu i žízně, boje o život a prostor, ať již v potravinovém či hodnostním žebříčku, který přináší jeho nositelům jediný bonus – svobodu. Je na každém z nás, který si vybereme!
Touží-li někdo z naší smečky, našeho druhu po pohodlném životě v kleci či teráriu, je to jeho právo. Jen nesmí pomáhat lovci, predátorovi, jen nesmí s sebou do klece vláčet i ty, co chtějí dál strádat na svobodě.
Podle Jana Charváta není prý nic divného, když lidé řeknou, že se jim za komunismu žilo líp. Nejsou komunisté, jen teskní po kině, škole, školce, fotbalovém a tenisovém klubu, myslivcích a Lidovém domě na jejich malém městě před rokem 1989, tvrdí Charvát. Po revoluci mladí odešli do větších měst a v obci nic není. Vše je zavřené, zbyla jedna prodejna, hospoda a jejich sociální život se rozložil. Politolog a expert na politický extremismus Jan Charvát má ve svém tvrzení mezery a zaměňuje příčiny a důsledky. Mladí po revoluci odešli, protože konečně směli, protože jim staří nebyli schopni nabídnout smysl toho, proč zůstat. Pro koho by měl školník otevírat? Kdo by měl platit provoz kina, klubu a Lidového domu, když ti, co teskní po jejich provozu, teskní doma u televizních obrazovek?
„Je potřeba rozumět tomu, co to znamená, když člověk říká, že za komunismu bylo líp,“ medituje politolog: „To, že komunisté v 50. letech vraždili lidi, neznamená, že zároveň pro jiné lidi nevytvářeli podmínky třeba pro bydlení, které byly mnohem lepší než předtím.“ Ano, pane kolego, je k tomu třeba stejné porozumění, říká Zpětné zrcátko, jako pro Němce, když v poválečné bídě šeptali: za Hitlera bylo líp!
A otázka na závěr! Platí ona potřeba, o které mluví Jan Charvát i Klára Votavová – potřeba porozumět, že za komunismu bylo líp, že se žije těžko a špatně, pochopení pro absenci důstojnosti a vzteku jako reakce na posměch a pohrdání… Platí to pro všechny? I pro ty, z nichž jsem na Vrábelových demonstracích neviděl jediného? Pro ty černé, kterým už neříkáme Romové, ale pokrytecky nepřizpůsobiví nebo jen pro ty zklamané, nepochopené, nespokojené, na které nikdo nemyslí – zkrátka pro bílé?!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
