nahoru

Nešťastný osud Emila Háchy aneb Nechoď, Vašku, s pány na led!

Vladimír Mertlík 29. listopadu 2021 • 13:10
Nešťastný osud Emila Háchy aneb Nechoď, Vašku, s pány na led!
foto: Archiv Vladimíra Mertlíka

V minulých dnech jsme byli svědky nedůstojných taškařic, konaných na JIP ÚVN a zámku Lány pro emociálně masturbační ukojení Miloše Zemana a pobavení těch hráčů evropské politické scény, pro něž to není pod jejich rozlišovací schopnosti.

Nedělní lánská Aquarius Live připomínala show cvičených delfínů, jen při tom byla menší legrace. Zábavná byla jen snaha účinkujících zachovat vážnost chvíle. Nejtěžší to bylo tehdy, kdy premiérův slib pevným hlasem četl a později za prezidenta i podepsal trestně stíhaný kancléř bez bezpečnostní prověrky. Obvyklé „kecy v kleci“  Miloše Zemana v doslovném provedení ukončil akt, kdy se za jeho zády vynořil jakýsi „no name“, který celý cirkus ukončil tím, že trousícího mudrce po sedmi minutách slávy bez varování zatáhl bez dlouhých keců do temného otvoru dveří skladu velikánů. 

Bez povšimnutí mezitím proběhlo výročí volby Emila Háchy a jeho jmenování presidentem Česko-Slovenské republiky. Připomínat si Emila Háchu je důležité nejen pro pochopení jeho složité doby, ale i pro velikost oběti, kterou republice přinesl. Po přijetí Mnichovské dohody abdikoval Edvard Beneš 5. října 1938 na funkci a 22. října odletěl do Anglie a později do USA. Po okupaci 15. března 1939 se stěhuje zpět do Londýna a znovu se vrhá do politiky.

Mezitím je 30. listopadu 1938 uveden do úřadu prezidenta Česko-Slovenska široké veřejnosti málo známý JUDr. Emil Hácha, český právník a politik a předseda Nejvyššího správního soudu. Muž respektovaný pro znalosti anglosaského zvykového i mezinárodního práva je členem legislativní rady vlády ČSR, České akademie, České učené společnosti a haagského rozhodčího soudu. Rok 1938 přinesl do jeho života už jednu velkou tragickou změnu, když zemřela Marie Háchová, s níž prožil dlouhé harmonické manželství. Druhá změna přichází po abdikaci a útěku Beneše. Dědictví, které doma zanechal, je Mnichovská dohoda a ústavní zákon o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Hledá se obětní beránek, který by se neblahého dědictví ujal. Na nátlak okolí a po tajných konzultacích s  Benešem nakonec Hácha funkci prezidenta přijal. V jeho prospěch mluvila politická neutralita i zkušenost s vedením důstojné instituce. Navíc se nikomu do funkce, o níž dřív byla rvačka, nechtělo.

Odstoupením pohraničí byla zpřetrhána dopravní síť a ztraceny průmyslově rozvinuté sudetské oblasti. Druhá republika je pouhý stín té první. Množství průmyslu, obranných opevnění a komunikací, spolu s 33 % území je ztraceno. Přitom je třeba postarat se o desetitisíce uprchlíků, kteří od 1. listopadu 1938 provizorně žijí v 6 000 železničních vagónech. Nemají práci a jejich majetky zůstaly v pohraničí, kde dál probíhají incidenty. Shrnuto a sečteno, Emil Hácha sklízí ovoce selhání Edvarda Beneše a předešlých vlád, selhání, která vedla až k Mnichovské dohodě.

Počátkem března 1939 přiletěli nejen skřivani, ale i Jobovy zvěsti, že se nacisté chystají obsadit zbytek ČSR a k hranicím se blíží oddíly wehrmachtu. Adolf Hitler postaví v Berlíně 13. března Jozefa Tisa a Ferdinanda Ďurčanského před hotovou věc. Buď bude vyhlášen Slovenský štát, jehož hranice bude Německo garantovat, nebo nechá Maďarům volnou ruku. Na Podkarpatské Rusi je ten den proveden puč a do Prahy přichází ultimátum, požadující připojení Podkarpatské Rusi k Maďarsku. Země, která měla před dvaceti lety předpoklady stát se zářící stálicí na politickém nebi, připomíná 14. března 1939 dohasínající kometu. Její politika je pouhé ponižující kličkování ve snaze zalíbit se Německu a zachránit – ale co vlastně?

V Londýně, přesvědčen, že jeho jméno ještě něco znamená, rozesílá Beneš vládám světových mocností protesty proti německé okupaci. Velice brzy se dostává do sporů s ostatními představiteli české politické scény. Důvody jsou dva, buď mu něco nemohou zapomenout, nebo na něco zapomněl on! A Beneš zapomíná rád, zvláště na vděk! Zhrzený malým respektem spojenců tlačí na pilu svými náznaky, že může mít i jiné kamarády. Třeba Stalina!

Domácí odboj koná vše v souladu s přáním Londýna a v rámci reality tak koná i domácí reprezentace, počínaje státním prezidentem Háchou a až na Emanuela Moravce i členy protektorátní vlády. Beneš Háchu i vládu umí v tajné depeši i pochválit za odvahu, že „to za nás doma vzali“. Není špatné si také od nich, třeba od jistého Bati, brát peníze v řádech stovek milionů. Po válce pak z jednoho udělat kolaboranta, zahnat ho do emigrace a zbavit doma majetku, z druhého symbol kolaborace a nechat ho hnít nemocného v base. Měl by jít před soud, ale na Háchu opět není spolehnutí, klidně si v kriminále umře. Hned 15. března 1939 přitom Hácha zakročil proti iniciativě generála Gajdy, který se velícímu generálovi wehrmachtu von Gablenz představil jako předseda Českého národního výboru a zavázal se k loajální spolupráci. Poté, co Hácha vyložil Němcům, že Gajda ani jeho výbor nepožívají jeho důvěru, přestali Němci s Gajdou komunikovat a ten po vzájemné dohodě s Háchou převedl většinu členstva do řad Národního souručenství.

Pokud platí, že někdo byl ve špatnou chvíli na špatném místě, pak v případě Emila Háchy to platí vrchovatě. Jaký byl další osud skvělého právníka, překladatele a básníka, který se v říjnu 1938 chystal na zasloužený odpočinek? Muže, který pod nátlakem okolí přijal roli, o kterou rozhodně nestál, a kterou mu slibovali ulehčit morálním krytím. Inu, nic moc!

Hácha se mýlil, když se domníval, že nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. Přesto byl zpočátku aktivním reprezentantem národa, za jehož práva se zasazoval. Protestoval u von Neuratha proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených studentů a v řadě iniciativ byl úspěšný. Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy v září 1941 a zatčení premiéra Aloise Eliáše se dostal pod největší tlak a osudovým byl pro něj atentát na Heydricha. Následný teror vůči českému obyvatelstvu i osobní tlak nacistů v čele s K. H. Frankem a Emanuelem Moravcem podlomily jeho fyzický i duševní stav. Zlomeného Háchu pak využívali nacisté jako symbol protektorátního vlastenectví v rámci Německé říše. Vrcholu bylo dosaženo právě po atentátu na Heydricha, což připadlo do téhož času jako státní oslavy Háchových 70. narozenin. Hácha k nim přijal osobní dar Adolfa Hitlera, luxusní Mercedes, a byla mu vydána nádherná publikace „Jihočech Emil Hácha“, s fotografiemi významného fotoreportéra Karla Hájka, v grafické úpravě Jiřího Trnky!

V rozhlasovém projevu 30. května 1942 Hácha ostře odsoudil jak atentát, tak činnost Benešovy exilové vlády. Tragické přitom bylo, že ve dnech, kdy nacisté vypálili Lidice a Ležáky, čeští občané na náměstích masově vyjadřovali podporu Třetí říši.

Jak se Háchovo zdraví vlivem arteriosklerózy zhoršovalo, přestal být i pro nacisty atraktivní. Ztratil důvěru domácího odboje i exilové vlády, která mu kdysi za jeho oběť slíbila pozdější podporu. Skutečnost byla taková, že 13. května 1945 byl Hácha na příkaz komunistického ministra vnitra Václava Noska na lánském zámku zatčen a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci. Tam 27. června 1945 zemřel, vláčen tiskem a rozhlasem jako symbol zrady a kolaborantství.

Je smutné, končit jeho příběh příslovím Nechoď Vašku s pány na led!  Smutné, ale příhodné!

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.