nahoru

Jan Hus vs. Zikmund Lucemburský aneb Mýty a kořeny české historie

Vladimír Mertlík 6. července 2021 • 12:00
Jan Hus vs. Zikmund Lucemburský aneb Mýty a kořeny české historie
foto: archiv Vladimíra Mertlíka

Výročí upálení Mistra Jana Husa 6. července 1415 je nejen důvodem připomenout si jednu z ikon české historie. Je i možností opravit mýtus, který jednoho z největších politiků konce éry zlatého středověku – římského, uherského a českého krále Zikmunda Lucemburského – po staletí křivě zobrazoval jako veskrze zápornou osobnost, Němčoura a „lišku ryšavou“. Jeho původ přitom nebyl o nic méně či více český než původ jeho otce, Karla IV. či sourozenců, včetně staršího bratra Václava, od nějž začneme dnešní ohlédnutí.   

„Když se daří, tak daří“, mohl si ironicky povzdechnout Václav IV. hned v prvních hodinách roku 1400, které naznačovaly, že v řadě let trvající církevní i světské krizi se ani v novém století zlepšení čekat nedá. Konflikty s bratrem Zikmundem, vyhrocené až do ozbrojených střetů i krátká Václavova internace k lepší náladě také nepřispěly. Říšská opozice, hlavně kurfiřti z rýnské oblasti, vinila ze stavu věcí právě Václava IV. a po řadě stížností to vyjádřila v srpnu 1400 jeho sesazením z římského trůnu. Václav ale své sesazení neuznal a titul používal dál. Patovou situaci měl vyřešit v roce 1409 církevní koncil v Pise, který uznal Václava IV. znovu za římského krále, aniž by se však reálně ujal vlády. Důvěrný spis králova osobního lékaře navíc prozrazuje, že král je v jedenapadesáti letech impotentní a jeho sen o dědicovi se zhroutil. Sečteno a podtrženo – bratru Zikmundovi to otevírá cestu na trůn. Když v roce 1414 v Cáchách přijal korunu římského krále, zdálo se, že jsou Lucemburkové zpátky na koni!

Jan Hus byl od roku 1402 správcem a kazatelem v Betlémské kapli na Starém Městě Pražském. Při kázáních prosazoval v souladu s názory anglického myslitele Johna Wyclifa nápravu církve podle božího zákona, jako nejvyšší normy křesťanského života, obsažené v Písmu svatém. V Praze v té době již dlouho sílilo napětí a propast mezi přívrženci a odpůrci reformních konceptů Jana Husa se prohlubovala. Husa podporovala většina českých kolegů na pražské univerzitě a jeho mínění, že reformu církve by měl uskutečnit panovník, vítal pochopitelně i král Václav IV. Jan Hus se tak těšil přízni i na královském dvoře, jeho kázání poslouchala královna Žofie i množství pražských obyvatel, převážně Čechů. Zato němečtí mistři a studenti na pražském vysokém učení, stejně jako většina pražských německých měšťanů Husovy názory odmítala. 

Jan HusVIDEO Videohub

Zdánlivá záhada má ale prosté vysvětlení. Problém církevní reformy zprvu velkou část pražských obyvatel vůbec nezajímal! První, kdo pochopil, že je třeba dát reformnímu proudu „marketingový“ náboj navíc, byl Jeroným Pražský. Byl to on, kdo Husovi radil, aby v kázáních zdůraznil, jak Češi trpí pod nadvládou německých přistěhovalců. Vytvořil se tak dojem, že církevní reforma přinese automaticky změnu i tohoto stavu a naopak, že bez změn složení městské rady není možná ani náprava církve. 

Německy mluvící obyvatelé pražských měst, vkládali naděje do těsných svazků s říší a změna politických poměrů je netěšila. Měnící se poměr sil ve prospěch českého živlu cítili i na králově dvoře a děsila je hrozba, že církev prohlásí Wyclifovy články za kacířské. Prahu, jejíž pověst se trvale zhoršovala, by to uvrhlo jen do ještě většího hospodářského chaosu, navíc v době, kdy zvyšující se daně a devalvace groše už tak právem budily obavy. Když se blížil církevní koncil v Pise, hrozilo, že němečtí zástupci pražské univerzity na něm nebudou hájit královo stanovisko. Václav IV. proto zasáhl velmi nekompromisně. 

V lednu 1409 vydal Dekret kutnohorský, kterým změnil poměr hlasů na pražském učení ve prospěch českých učitelů a studentů a odevzdal tak univerzitu zcela pod kontrolu Husovy skupiny. Většina německých pedagogů i studujících opustila na protest Prahu a podílela se na založení univerzity v Lipsku. Všichni po Evropě rozšiřovali zprávy, že král Václav podporuje wyclifsko-husitské kacířství, které neodpovídá oficiálnímu křesťanskému učení.

Václav IV. měl tehdy na čas příjemnější starosti. V roce 1410 zemřel jeho konkurent, Ruprecht III. Falcký a Lucemburkům se nabídla příležitost získat znovu vládu nad německými oblastmi říše. Jenže, jejich jednota byla prač a namísto spojenectví spolu začali soupeřit. Vyhráli všichni a nikdo! Při volbě nejprve menšina kurfiřtů zvolila do čela říše Zikmunda. Pak se volba opakovala a pět kurfiřtů zvolilo za římského krále starého známého, moravského markraběte Jošta. K tomu je třeba připočíst, že Václav IV. se římského královského důstojenství nikdy nevzdal. To Evropa nezažila! Měla nejen tři soupeřící papeže, ale také tři římské krále, ke všemu ještě všechny z jednoho rodu. Poměry trochu zjednodušil Jošt, když v lednu 1411 v Brně zemřel a jeho tělesné ostatky spočinuly v kostele sv. Tomáše. Bylo to poprvé, kdy věci nekomplikoval, jak bylo jinak vždy jeho zvykem. Škoda že se toho nedožil! 

Druhým, kdo měl rozum a pochopil situaci, byl Václav IV., kterému ubývaly fyzické síly. Nevydával se již na Žebrák, Točník či Křivoklát a na Karlštejně byl naposledy v roce 1412. Raději si dal vystavět Nový hrad v nynějším Krčském lese, blízko pražských hradeb

Zikmund nechtěl opakovat Václavovy chyby a za aktuální úkol považoval řešení otázek, které trápily západní křesťanstvo – reformu církve a odstranění trojpapežství. Právě jeho zásluhou byl do města Konstanz – v Čechách známého jako Kostnice – svolán reformní církevní koncil, který měl odstranit aktuální problémy. Zasedal od listopadu 1414 do jara 1418 a posuzoval mimo jiné i oprávněnost názorů Jana Husa, který se do Kostnice dobrovolně vydal. Ve městě se ubytoval v domě, nesoucím dnes – stejně jako ulice ve středu města – jeho jméno. Před Zikmundovým příjezdem byl sice Hus zatčen a uvězněn, ale římský král mu přesto vymohl trojí veřejné slyšení, což byla nevídaná příležitost pro osobu podezřelou z kacířství. Koncil byl dokonce ochoten připustit nutnost církevní reformy, ale trval na tom, že změny nemůže provést nikdo jiný než církev. Když Hus odmítl své radikální názory odvolat, byl odsouzen k trestu smrti upálením. 

Stalo se tak před hradbami města 6. července 1415, jeho popel byl vsypán do Bodamského jezera a o jedenáct měsíců později byl tamtéž upálen i mistr Jeroným Pražský, nejvěrnější z Husových souputníků. Dnes místo jejich upálení připomíná uprostřed klidné činžovní čtvrti velký památník, zvaný Husův kámen. Kostnický koncil je v očích mnoha generací českých dítek vnímán jako cosi strašlivého. Platí to ale jen, pokud ho vnímáme Husovou či českou optikou. Z pohledu historie byl koncil díky Zikmundově diplomacii mimořádně úspěšný. Přiměl k abdikaci všechny tři vzdoropapeže a zvolil nového jediného Svatého otce, Martina V. Nakonec také rozhodl, že církev bude reformována, i když pod dohledem k tomu jí určených institucí. Završení kostnického koncilu se stalo Zikmundovým absolutním triumfem a celá Evropa v něm viděla nového Šalamouna či Justiniána i pokračovatele díla svého otce, Karla IV. Zikmund tak splnil svůj cíl a Lucemburkům vrátil ztracenou moc a slávu! Jen pro Čechy zůstal Němčourem a zrádnou liškou ryšavou… 

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku