nahoru

Sexpredátor ze Strakovky. Neomarxisté, předvoj pokroku. Trockij, nový hrdina

Vladimír Mertlík 5. srpna 2020 • 16:30
Jan Hamáček e svou novou paní Gabrielou.
Jan Hamáček e svou novou paní Gabrielou.
• foto: 
Foto archiv J. Hamáčka

Začala obroda socanů a ČSSD zahájila cestu zpátky na vrchol. Již dříve ohlášené změny na nejvyšších postech, tzn. návrat malého velkého lháře a pučisty Haška, ale v první řadě jmenování Jiřího Paroubka do funkce hlavního poradce předsedy strany Jana Rambo Hamáčka, přinesly první ovoce. Hamáček nedlouho po rozvodu s první manželkou Kamilou – minulý týden – s pýchou oznámil, že jeho novou manželkou se stala někdejší – a zřejmě i budoucí – vlivná politička (pův. mj. ODS) a úřednice Gabriela Kloudová.

O tom, že nová královna nočních polucí Jana Hamáčka, symbolu stejně erotického, jakým je měkký tvaroh na švestkové knedlíky, objevila sexy mozek vz. Paroubek i u něj a vehnala mezi jeho kulisy života nový vítr, se hovoří již delší dobu. Kloudová je dlouholetou zkušenou osobností zákulisí politiků. Už za vlády Mirka Topolánka byla považována za jeho klíčovou a blízkou spolupracovnici. V roce 2013 ale z ODS odešla a ve sněmovních volbách kandidovala za blok Hlavu vzhůru, blízký exprezidentu Václavu Klausovi. Když se jeho Hlavu nepodařilo zvednout dost vzhůru a stejnojmenný projekt, vedený univerzální kandidátkou na cokoliv – Janou Bobošíkovou – zmizel blok v propadlišti dějin. Ne však Gabriela Kloudová! Ta se z politické scény neztratila a již v roce 2014 nastoupila do úřadu místopředsedy vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavla Bělobrádka (KDU-ČSL).

Když se nakonec jeho manželství ukázalo dostatečně pevné, začalo se po volbách 2017 mluvit o její pozici konzultantky právě u ministra vnitra Jana Hamáčka. Šíři svého talentu a schopností prokázala Gabriela Kloudová v minulosti i přechodným pobytem po boku vlivného sociálního demokrata Karla Březiny aka Sex Machine – i krátkým účinkováním v manželství s tehdejším náměstkem pražského primátora Jiřím Vávrou (TOP 09). S přihlédnutím k turbulencím uvedeného příběhu se nabízí otázka, zda by si neměl předseda Hamáček už nyní zajistit jako dalšího poradce na hostování i Petra Nečase – s opcí na pozdější trvalou smlouvu.

 P.S.: Kariérní úspěchy dosavadní manželky Kamily jsou za 13 let trvání manželství vyjádřeny dvěma porody a starostí s výchovou o předsedovy děti. Nic moc, že jo?! Není tedy divu, že Hamáčkovo už na první pohled nenasytné libido nenalezlo v předešlém manželském vztahu naplnění, nyní strhlo do víru erotiky i Gábinu a učinilo z ní bezmocnou oběť slepé vášně sexpredátora ze Strakovy akademie.

Po zprávách o řádění dalšího z alfa samců domácí politické scény – vzpomeňme jen jména Gross, Bašta, Topolánek, Paroubek, Nečas, ochotnickou scénku „O sexu na schodech“ Klause staršího s pronajatou letuškou – se veřejným prostorem tiše plíží jev daleko nebezpečnější. Očekává-li čtenář, že se k nestydům přidá v zanášení zkušený Vojtěch Filip, ať neříká dvakrát. Modelka s rudou šálou zakrývající stopy po neřesti volá na letáku KSČM: „Být komunistou je in“. Už to je hard porno nejvyšší třídy a nic na tom nemění fakt, že leták byl – na žádost autora – z veřejného prostoru stažen. A bude hůř! Po řízení země na dálku v plavkách, počítání mrtvých na covid-19, nařízeních o prázdných koncertních sálech s rouškami a bazénech narvaných lidmi bez roušek i kalhot se nám v zemi rozmáhá takový nešvar. Přes klesající počet skalních komoušů a jejich volební preference jsme si nevšimli, že nemizí. Jen se přeskupují, zatímco neobolševická plíživá kontrarevoluce sílí.

Zpětné zrcátko se potkalo po dlouhé době s mamarádkou. Důchodkyně pracující celý život v knižním nakladatelství, ekonomka se zájmem o veřejné dění – pravda – trochu víc vlevo, ale vše vždy v rámci slušného vychování. Setkání přineslo šok, jak je infekční dezinformační pandemie komouš-20 úspěšná i u těch, kteří by měli být životními zkušenostmi i vzděláním promořeni. Kamarádka nejprve odsoudila snahy „Adolfky“ (roz. Merkelové), která nás chce vrhnout do muslimského otroctví. Zpětné zrcátko potvrdilo nebezpečí fanatismu islamistů, ale zmínilo, že násobně víc je u nás fanatiků komunistických. Na otázku, proč naslouchá kecům komoušských kanálů, kamarádka prohlásila, že není komunistou, ale neomarxistou, kteří „jak známo“ nemají komunisty rádi (sic!). Je vlastně trockista a „jak je také známo“, Trockého komunisté zavraždili… A včil mudruj!

Nad tím nemělo smysl lamentovat a Zpětné zrcátko si jen vyžádalo pro případná příští setkání absolutní moratorium na politické téma. Vyřčené pitomosti vylučovaly jakoukoliv diskuzi o realitě historických faktů, protože právě Trockij výrazně přispěl ke konečnému vítězství bolševiků.

Ano, motyku do hlavy Trockému zarazil do hlavy komunista, ale jen v rámci vnitrobolševického boje o moc, když masový vrah Trockij ohrožoval popularitu a moc kolegy Stalina. Lev Davidovič Trockij (pův. Bronštejn) byl s Leninem hlavní představitel revoluce 1917 a vrchní velitel Rudé armády za občanské války. Morálku a disciplínu nastoloval vždy popravou těch, jež podezříval ze vzpoury či z nesouhlasu s jeho způsobem velení, a za svou krutost byl kritizován dokonce i příslušníky bolševické partaje. V květnu 1918 vydal rozkaz, že čs. legionáři přesouvající se po železnici do Vladivostoku na cestě domů mají být odzbrojeni nebo zastřeleni. Po Leninově smrti byl v boji o moc poražen Stalinem a vypovězen. Po odmítnutí jeho žádostí o azyl v řadě slušných zemí se nakonec usadil v Mexiku. Podle vlastních slov připravoval vznik IV. internacionály, která by provedla světovou socialistickou revoluci. V květnu 1940 přežil první vražedný útok, ale 20. srpna 1940 byl úderem horolezeckého cepínu do hlavy těžce zraněn a druhý den zemřel. Atentátníkem byl agent NKVD, španělský komunista Ramón Mercader, za což mu byl vyměřen trest 20 let žaláře. Po propuštění žil střídavě v komunistickém Československu a na Kubě, kde zemřel.

Nejhorší je, že kamarádčina myšlenková nehoda není náhoda. Filozofická fakulta UK v Praze nevyvěsila koncem června na rozdíl od jiných vysokých škol a institucí transparent s Miladou Horákovou a heslem „Zavražděna komunisty“. 

„Jsem postmarxista!“ říká na to sám o sobě beze studu děkan FF UK, historik Michal Pullmann, hlavní představitel tzv. revizionistické školy. Ta u českého komunismu zdůrazňuje konsenzus velké části společnosti a tvrdí, že předchozí historici kladli přehnaný důraz na represi. Ve své studii o normalizaci „Konec experimentu“ dovozuje, že vláda KSČ neskončila tím, že by kritické množství lidí odložilo strach a přidalo se k disentu, ani ekonomickým kolapsem. KSČ prý převzetím rétoriky Michaila Gorbačova sama zrušila slovník, v němž se československá společnost zabydlela. Tvrzení soudruha děkana je té samé filozofie, kdy poražený v souboji s průjmem ujišťuje okolí, že si do kalhot nenadrobil, protože v nich měl naděláno už včera! Není nad to, svěřit výchovu a vzdělání budoucích pokolení do správných rukou. Nečetl-li soudruh děkan Kunderův Žert, je na místě připomenout text pohledu Markétě, který zničil studentovi Ludvíku Jahnovi život: „Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij!“

Konec dobrý, všechno dobré, a tak skvělá zpráva na konec! Strana práv občanů – SPO Zemanovci – gerontologický spolek milovníků tlačenky a čehokoliv tekutého, v čem je chlast – se rozhodla v letošních podzimních volbách neúčinkovat!

„Zkusíme to příště!“ prohlásili vůdci strany.

„Skvělý nápad, soudruzi! Jen houšť! Co široká koalice stran s příbuzným volebním programem? Zkuste to příště a hlavně někde jinde!“ 

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku