O televizních reality shows už toho bylo napsáno tolik, že je skoro trapné tak dál činit. Já nemám pocit povýšenosti nad těmi, kteří se na to dívají, a o těch, již se toho aktivně účastní, si myslím, že jsou buď odvážní, anebo úplně přesně nedovedou vyhodnotit situaci. Přesto si následující neodpustím.
Po mém včerejším dvacetiminutovém exkursu do show Hledá se táta (máma) jsem usoudila, že už nechci mít v kuchyní myčku na nádobí, protože těch dvacet minut jsem klidně mohla cídit hrnce nebo leštit sklenice a udělala bych pro sebe líp.
Hledá se táta (máma) je klasické televizní „ostudoplodectví“. Hejno frustrovaných zanedbaných maminek se nabízí přisprostlému plešatícímu tatínkovi anebo se stádo obhroublých hospodských týpků – tatínků — čepýří před zhnusenou maminkou.
Slovní výměny typu – „když mi bude vonět zpocená, tak k sobě patříme“ anebo „kolikrát týdně potřebuješ sex? Já můžu i v jedenačtyřiceti denně“, „no jen aby …“ – jsou jen tečkou za tímhle celkově odpuzujícím případem.
Vezmeme-li v úvahu, o co jde v podstatě, totiž že nějaká nešťastnice s dětmi, která zoufale hledá, hledá, najednou usoudí, že v televizi najde partnera (!), pak jde o čistý televizní hyenismus. Zvláštní kapitola jsou pak děti soutěžících (v tom úseku sledovaného dílu jsem je nezahlédla). O ty tady jakoby jde, těmi se všichni zaklínají. Představa, že se děti realitypeople na svoje natřásající se trapné nedůstojné matky anebo vytahující se vulgární otce musejí v televizi dívat anebo, nedej bože, dokonce jejich chování komentovat či konečný výběr „nového protějšku“ schvalovat, je už úplně k uzoufání. Propadám se za celou tu věc hanbou a neumím si vůbec představit, co přijde dál.
