Bude řeč o Žižkově, konkrétně o žižkovském nákladovém nádraží. A také o žižkovských ženách, bu bu bu ! Téma je však, jak sami poznáte, zástupné.
Úžasným soustem pro spekulaci se staly před několika lety prostory velkých pražských nádraží, dočasně ( to zdůrazňuji...) zdánlivě nepotřebných díky omezené přepravě nákladů i osob po železnici. Investiční šílenství, otřásající celým světem, nekryto, jak se poté zjistilo, reálnými prostředky, nahrálo našim lokálním politikům, většinou námi zvoleným, kteří v českém korupčním prostředí vycítili nádhernou kořist. Rozehráli neuvěřitelnou a dá se říci až obdivuhodnou sérii jakoby legálních kroků, kterými se pokusili ony zdánlivě volné plochy zpeněžit a naopak učinit z nich další dojnou krávu pro své zrůdně se nafukující potřeby či chtíče.
Vezměme si například unikátní Nádraží Žižkov, nejslavnější moderní nákladovou nádražní budovu Evropy minulého století, jejíž kvality jsou doslova pokladem světové moderní dopravní architektury, což zná každý průměrný středoškolák (v Evropě). Budova, po odeznění původních funkcí smutně čeká na svoji popravu, přičemž nabízí nejen unikátní rozměry a konstrukce, ale možnost předefinice pro jiné, zejména obytné účely (viz desítky příkladů podobných a úspěšných řešení, zejména v londýnských docích a jinde). Tato 350 metrů dlouhá dvouramenná pětipodlažní stavba by měla každou chvíli zmizet a spolu s okolními plochami udělat míso pro dotvoření Žižkova (doparcelování, doprodání, dovytěžení, dodojení etc.)
Není to zvláštní, že se městská část zbavuje svého hlavního pokladu ? A tak mi napadla neuvěřitelná souvislost. Měli jsme se totiž bát všech těch žižkovských žen, které desítky let pochodovaly před tribunami totalitních pochybenců a zločinců, fanaticky vytvářejíc pohyblivé korejské obrazy na svých pečlivě vymytých hlavách. Hrdé pilíře minulého totalitního režimu nezmizely, tyto ženy vládnou. Samozřejmě nejen na Žižkově, prakticky všude – poznáváme jejich prázdnotu, nevzdělání, pokleslost, zášt, chamtivost, lenost…
Jako v nejtupějším americkém hororu se převtělily do oněch těl a hlav (bez šátků) nejrůznějších rozhodovačů a manažerů a poškozují náš život jen to hvízdá. A my se nestačíme divit! Ptejme se tedy, což je hodně důležité, jaké vzdělání mají, odkud přišly ty podivné osoby, které si v tomto zmiňovaném případě smlsly na plochách a budovách nákladového nádraží Žižkov? Kam chodili do škol, co se učili, co znají, s kým a s čím se setkávají, jaké jsou jejich přednosti, dokázali něco? Proč si jich nevšímáme? Proč necitujeme jejich jména a nežádáme, aby své šátky (ne vždy červené) začali opět nosit?
Pozor, víte o nich, o žižkovských ženách, a pokud nedostanou strach, nezačne dění okolo nás fungovat normálně. Odhalte je, mezičas je krátký !
Josef Vomáčka
