Řekněte mi, koho ta zima ještě baví? Už to chvíli vypadalo na předjaří, ale severní vítr zadul a pořád je okolo nuly. Komu by se za takového počasí chtělo na výlety ven? A co takhle na pochodový výlet do nějakého domu? Že je to nesmysl? Kdepak, stačí najít jen správný barák, který má dlouhé chodby.
Jeden takový dům se jmenuje Veletržní palác. Netřeba se o téhle funkcionalistické ikoně rozepisovat – kdo neví, ať si ji najde na Wikipedii nebo v každé příručce o pražské architektuře. V paláci sídlí sbírka Národní galerie 20. a 21. století. Zdejší chodby pěti pater jsou natolik dlouhé, že tu můžete absolvovat dálkový pochod. A v teple.
Do paláce jsem nedávno zavítal, protože jsem tu točil televizní dokument. Přemýšlel jsem, jak ho pojmout, jak vybrat z těch dvou tisíc vystavených děl ta, která se vejdou na plochu třinácti minut. Nakonec jsem to vzal přímočaře: prostě jsem zvolil díla, která se mi líbí, zaujala mne na první pohled. A zároveň něco znamenají ve výtvarném umění.
Mezi námi: na aukci byste jeho cenu mohli vytáhnout na … 500 milionů korun? 800 miliónů? I přes miliardu byste se asi dostali, protože van Goghův Portrét doktora Gacheta se před časem vydražil za 82 milionů dolarů – 1,5 miliardy Kč. Zelené obilí je z velice ceněného, posledního malířova období. Van Gogh už tehdy předjímal expresionismus, jeho život přitom mířil k smrti. Duševní choroba krátila život, ale byla zdrojem originálního tvůrčího výrazu.
A co takhle abstrakce? František Kupka! Jeho třicet obrazů v paláci je vůbec největším zdejším souborem od jednoho umělce. Jsou tu první díla z přelomu 19. a 20. století, z jeho symbolistního období, na závěr už ale najdeme čiré abstrakce z 30. let. Je dobře, že je tu ukázána kompletní cesta, kterou prošel nejen Kupka sám, ale i světové umění jako celek.
A nakonec jedna lahůdka. Úžasná plastika-socha. Má dva názvy, ale ten druhý – Sluneční paprsek – se mi líbí víc. Protože ten první – Motocyklista – je sice výstižný, ale jakoby mu chyběla trocha té vzletnosti. On ten motocyklista, který tak ladným způsobem klopí svůj stroj a projíždí zatáčku, on je skutečně rychlý jako sluneční paprsek…
Bohužel autor tohoto díla vytvořil ke konci svého života, v 50. letech, dílo právě opačné. Těžké a statické, bez jiskry. Mohlo by nést název Příkrov temna – jako opak Slunečního paprsku. Tím dílem byl Stalinův pomník. To jsou opravdové paradoxy.
Ale tenhle pomník už nestojí, zatímco motocyklista stále ujíždí kupředu. Nakonec to dopadá tak, že dobré zůstane a špatné se propadne do tmy a zapomění. Sluneční paprsek září.
