Bývaly doby, kdy se lidé v Československu a pak v České republice těšili na každý zápas hokejové reprezentace. Byl to vždy svátek a společně sdílené emoce bývaly velmi silné. Dnes máte strach o kolik prohrajeme (s Kanadou a Ruskem), zda budeme stačit na kdysi slabší soupeře (Německo či Švýcarsko), nebo zda budeme svědky dalšího výbuchu. Jako ve středu na olympiádě v Pekingu, kdy jsme prohráli s Dánskem. A opět se u toho zdálo, že naše hráče to moc nezajímá a že reprezentační trenér Filip Pešán není na lavičce, ale na Marsu.
Že nějaký tým prohraje zápas, nebo že se nějakou dobu nedaří, to je ve sportu běžné. Pokud to ale trvá dlouho, myslíme hodně dlouho, a nic se nemění, pak je jasné, že systém nefunguje a že přestává být i důvod, proč společně sdílet emoce kolem české reprezentace. V případě hokeje to tak bohužel je.
Někdy slyšíme na adresu českého vrcholového hokeje chlácholení, že to není až tak zlé. Zejména komentátoři České televize, samotní hokejisté a funkcionáři mají tendenci situaci lakovat na růžovo. Slovo zlé v tomto případě skutečně neplatí, v případě reprezentace je to léta naprostá, ale naprostá mizérie.
Hrdost je pryč
Dopady to má katastrofální.
Doby, kdy hrdý hokejový národ povstal při zápasech československé reprezentace se Sovětským svazem alespoň v myšlenkách proti hnusným okupantům-Rusákům, jsou pryč. Bývaly to legendární bitvy. Velká síla a úporná snaha z toho vždy z našich hokejistů doslova sálaly. Bývaly to doby bohatýrské, kdy se malý a utlačovaný vzepřel velkému zlému inkvizitorovi.
Doby, kdy téměř 4,5 milionů lidí v Česku sledovalo finále olympijského hokejového turnaje v japonském Naganu v roce 1998, ve kterém jsme slavně zvítězili, jsou také dávno pryč. A to tehdy přenos začínal kvůli časovému posunu hodně brzy ráno.
Doby, kdy se u nás rodiny scházely doma či masy v hospodách u televize, aby sledovaly finále hokejového světového šampionátu, jsou rovněž tytam. Důvod je jednoduché, tytam mimo finále je dlouho i česká reprezentace.
Na zimních olympijských hrách jsme poslední medaili (bronzovou) získali v roce 2006 v Turíně.
Na mistrovství světa v hokeji jsme poslední medaili (také bronzovou) získali v roce 2012. A deset let je už sakra dlouhá doba.
Na mistrovství světa juniorů jsme poslední medaili (i ta byla bronzová) vybojovali v roce 2005. To znamená, že celou jednu hokejovou generaci jsme vyšli naprázdno.
V nejprestižnější hokejové soutěži, kanadsko-americké NHL, už zdaleka nehraje tolik Čechů jako kdysi. I těch zářných hvězd tam máme málo, přestože třeba David Pastrňák z Bostonu je hokejový génius.
Jen to protrpět
Z někdejší čiré radosti se ze zápasů české hokejové reprezentace stávají mnohdy hodinky utrpení a soužení. Bolí z toho oči. Už není důvod se na zápasy těšit. Nemá to koule, nemá to šťávu. Naši hokejisté a trenéři se navíc u toho tváří dál jako primadony, jako kdyby se jich to netýkalo. Je to trapnost a bohorovnost. První ředitel TV Nova Vladimír Železný kdysi tvrdil, že když se někomu něco na jeho stanici nelíbí, ať si přepne jinam. U zápasů české hokejové reprezentace už dlouhou dobu někdy nezbývá než přepnout jinam…
