Pokud máte k úlisně přeslazenému svátku podobný vztah jako my, možná je na čase trochu si jej okořenit. Nebo spíš přikyselit. Takzvané „octové“ valentýnky zpříjemňovaly nechtěným milencům 14. únor už na přelomu 19. a 20. století.
Zatímco drahé restaurace budou v pátek večer praskat ve švech a jejich stoly se budou prohýbat pod tíhou svíček i planých vyznání, vyčpělá manželství se ponoří do pugetů růží z Keni a bonboniér s palmovým tukem, vy můžete své lásce dopřát poněkud jiný druh vzrušení.
Takzvané „Vinegar valentines“ se údajně zrodily kolem poloviny 19. století. Alespoň tak to vidí jejich sběratelé. „Souvisí s rozšířením valentýnských přání jako specifického způsobu komunikace podpořeného celou řadou tehdejších fenoménů, jako je levný tisk, výroba luxusního papíru, fotografií i pokročilých poštovních systémů,“ říká Annebella Pollenová, která o Octových valentýnkách napsala celou knihu.
Tyto valentýnky už byly o poznání učesanější formou korespondence. Předcházela jim totiž mnohem drsnější psaníčka.
„Jejich tón se pohyboval od jemného úderu až po naprostou agresivitu. Urážlivá karta mohla být adresována téměř každému, kdo se něčím zprotivil. Od obtěžujících prodejců a pronajímatelů až po neúnosné zaměstnavatele a protivníky všeho druhu. Karty mohly být zasílány lhářům, podvodníkům, cizoložníkům i alkoholikům. Některé z nich zesměšňovaly i konkrétní profese. Jejich groteskní kresby naznačovaly běžné stereotypy a urážely fyzické atributy příjemce, nedostatky partnerů nebo konkrétní charakterové rysy,“ doplňuje Pollenová.
Častým cílem prudérních kartiček byly sufražetky. Zvlášť v době, kdy ženské hnutí získávalo na síle. Karty často poukazovaly na jejich ženská morální selhání a podněcovaly změny v jejich chování.
Novinové titulky týkající se fatálních následků valentýnských karet dokládají jejich dopad na tehdejší společnost.
„Byly to sebevraždy i pokusy o vraždu... London Pall Mall Gazette publikoval v roce 1885 příběh o manželovi, který zastřelil svou manželku poté, co mu formou octové valentýnky sdělila, že od něj odchází,“ připomíná Pollenová.
Kvůli emocionálním bouřím, které „octovky“ ve svých příjemcích vzbuzovaly, je pochopitelné, že se jich moc nezachovalo. Obvykle končily v ohni nebo byly okamžitě roztrhány. „Nejzachovalejšími příklady jsou tedy neodeslané karty nalezené ve sbírkách tiskáren a papírníků,“ vysvětluje expertka.
Jelikož karty byly obvykle bez podpisu a jejich autorem mohl být prakticky kdokoliv, množily se stížnosti hlavně na ty, kteří je vytiskli nebo doručili. Postupně od nich jejich autoři upouštěli, snad aby neupadli v úplnou nemilost a vystřídali je znovu líbivým obsahem plným prázdných frází a srdíček.
