Sedmdesát procent propuštěných se do věznice vrací. Něco je špatně. To jsou slova exministryně spravedlnosti Heleny Válkové. Souhlasím. A dodám, že špatně je toho poměrně dost. Problém vysoké recidivy tuzemských vězňů je úzce spjatý s mnoha faktory, za stěžejní ale považuji takzvané resocializační programy odsouzených. Jak už to v našem vězeňství bývá, v teoretické rovině jsou tyhle programy vymyšlené dobře, praxe ale za ušlechtilou teorií hodně pokulhává.
Podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody je účelem trestu mimo jiné působit na vězně tak, aby se snížilo riziko recidivy jejich kriminálního chování a aby odsouzení „vedli po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem“. Pilířem prostředků k naplnění tohoto účelu je takzvaný program zacházení, který se vypracovává na základě komplexní zprávy odsouzeného. Je to vlastně výsledek pedagogického, psychologického a sociálního posouzení vězně. Jinak program zacházení obsahuje konkrétně formulovaný cíl, působení na odsouzeného, metody zacházení směřující k dosažení cíle, způsob a četnost hodnocení. Resocializační program zacházení by měl být výchovným prostředkem vedoucím k přijetí odpovědnosti za spáchaný trestný čin, ke snižování kriminálního chování a k přípravě na soběstačný život. Program zacházení sestavuje odsouzeným speciální pedagog, načež vyhodnocení jeho plnění odsouzeným provádí vychovatel. Tolik k teoretické rovině.
Vychovatelé utopení pod haldou papírů
Návod je jasně daný, poměrně jednoznačně formulovaný a srozumitelný. Proč to tedy nefunguje v praxi? Nějaká chytrá hlava na generálním ředitelství vězeňské služby vytvořila tabulky, které určují počet potřebných vychovatelů a speciálních pedagogů. Jiné chytré hlavy tabulky schválily a vydaly nařízení, že se jimi věznice musí řídit. Tyhle tabulky obsahují zarážející čísla. Na jednoho speciálního pedagoga vychází přibližně 100 vězňů. Na jednoho vychovatele vychází průměrně asi 30 vězňů.
Pro modelovou situaci uvedu oddíl o kapacitě 60 vězňů, které mají na starost dva vychovatelé, co si navíc střídají směny, kdy jeden má ranní a druhý odpolední. Ráno vychovatel přijímá korespondenci a písemné žádosti odsouzených. Obsah dopisů musí zkontrolovat, stejně i tak četné žádanky. Pak vše zalepit, připravit k odeslání, zaevidovat a žádanky po posouzení předat kompetentním zaměstnancům. Do toho je vyhlášena snídaně a vychovatelé mnohdy spolu s dozorci vykonávají dohled při výdeji stravy. Následují porady, vyhodnocování programu zacházení.
Než se vychovatel rozkouká, máme výdej oběda a to už dorazila „doručovatelka“ s příchozí poštou. Tu opět musí otevřít, zkontrolovat její obsah, zaevidovat a předat odsouzeným. K tomu všemu dozorují u výměny prádla, vydávají výplatnice, hygienické a úklidové prostředky (ty však nejdříve musí nafasovat). Organizují rajony na oddíle, kontrolují pořádek na celách a oddíle, dále organizují návštěvy odsouzených a vykonávají i dozor nad nimi. Z toho neustálého dozorování pak už jeden ani neví, kdo je tedy vlastně dozorce a kdo vychovatel. Pokud se odsouzený dopustí kázeňského přestupku, musí vychovatel vypsat kázeňské řízení, věc prošetřit a rozhodnout o potrestání, případně postoupit toto rozhodnutí výše. Ve výjimečných případech se odsouzeným uděluje kázeňská odměna, což opět znamená papírování, neboť se musí provést zápis a evidence takovéhoto rozhodnutí. Do toho všeho vězni vychovatele volají, zahlcují ho nesmyslnými požadavky nebo se ho snaží zatahovat do svých žabomyších válek. Pak přijede nějaká nesmyslná kontrola a vychovatel je ve finále peskován za to, jak je možné, že dveře od kuřárny nemají označení „Kouření povoleno“. Jen doplním, že tam to označení bylo, než si dveře odnesli údržbáři na opravu a vrátili je už bez onoho označení.
Ke zjištění, že resocializace nefunguje, není třeba provádět kontrolu věznic, ani toho, zda a jak dochází k naplňování cílů stanoveného účelu výkonu trestu. Je jasné, že resocializace nefunguje, protože nějaká chytrá hlava na generálním ředitelství vymyslela tabulky, podle kterých počet vychovatelů stačí. Jenomže realita je taková, že vychovatelé jsou tak zahlcení byrokratickou prací a další nesmyslnou činností, že se topí pod hromadou papírů a nemají čas věnovat se individuálnímu zacházení s odsouzenými.
Pět let, druhý konec země, ale pořád stejné věty
To, jak dokáže jeden speciální pedagog pracovat se stovkou vězňů při vytváření individuálních programů zacházení se stanovením cílů, kterých by měli odsouzení dosáhnout, je také přinejmenším k zamyšlení. Aby totiž vše fungovalo jak má, musel by disponovat nadpřirozenými schopnostmi. Vzniká jediné možné řešení. Speciální pedagogové si vytvoří několik modelových programů, které aplikují hromadně. Samozřejmě, že se tím tak ztrácí smysl stanoveného nástroje takzvaných individuálních cílů, ale vlk se nažere a koza zůstane celá. Abych byl konkrétní, uvedu reálný příklad.
Vytáhnu program zacházení z jedné věznice z roku 2014 a vypíši vám stanovené cíle programu.
Program speciálního zacházení:
- Důsledným dodržováním právních norem upevňovat pocit zodpovědnosti za vlastní jednání.
- Zapojovat se pravidelně do pracovních činností a upevňovat si pracovní návyky.
- Udržovat prosociální kontakty a tím omezit na minimum riziko rozpadu sociálních vazeb.
- Posilovat osobní kompetence.
A teď vezmu k porovnání program z roku 2019 z úplně jiné věznice.
Program speciálního zacházení:
- Důsledným dodržováním právních norem upevňovat pocit zodpovědnosti za vlastní jednání.
- Zodpovědně plnit pracovní povinnosti vyplývající z pracovní náplně a upevňovat si pracovní návyky.
- Udržovat prosociální kontakty a tím omezit na minimum riziko rozpadu sociálních vazeb.
- Pracovat na rozvoji osobních kompetencí.
Pouze druhý a čtvrtý bod má upravený slovosled, jinak jsou věty naprosto shodné. Tyto programy zacházení vypracovali dva speciální pedagogové ve dvou věznicích na opačném konci republiky s časovým odstupem pěti let. Pokud se tedy takto stanovují individuální cíle programu zacházení, pak je pochopitelné, že jeden speciální pedagog dokáže „odbavit“ stovky odsouzených. De facto tento model stačí pouze tisknout na papír někde v tiskárnách, kdy jeden člověk dokáže vytisknout i 21 tisíc takovýchto listů a rozdat je odsouzeným po celé republice. Ano, něco je špatně, jak řekla exministryně Válková.
Našel jsem přeci jen jeden rozdíl stanovených cílů. V roce 2014 je psáno: „Účastí na aktivitách organizovaných věznicí rozvíjet své všeobecné schopnosti, znalosti. Zapojením se do zájmových kroužků si vytvářet návyk na kvalitní trávení volného času.“ A v roce 2019 je uvedeno:„Motivovat se k samostatnému a zodpovědnému řešení problémových situací – předcházení riziku selhávání v náročnějších životních situacích.“ Rozdíl jsem sice našel, ale nerozumím stanovenému cíli k vytváření návyku na kvalitní trávení volného času, když jsem tento „návyk“ nikdy ani nepostrádal a volný čas jsem trávil tak kvalitně, že by si o tom daný pedagog mohl nechat jenom zdát.
Tolik k vychovatelům a speciálním pedagogům. V příštím díle tohoto seriálu vám představím konkrétní aktivity, které (pseudo)resocializační program zacházení vězňům nabízí. Tak zase v úterý…
