Zápisky českého vězně: Někdo cvičí, jiný tlachá, další hraje poker. Já jsem se našel v malování | Reflex.cz
nahoru

Zápisky českého vězně: Někdo cvičí, jiný tlachá, další hraje poker. Já jsem se našel v malování

red11. června 2019 • 10:49
Zápisky českého vězně: Někdo cvičí, jiný tlachá, další hraje poker. Já jsem se našel v malování
foto: archiv autora textu

V base má člověk opravdu hodně volného času. Někdo týdny, měsíce, jiný roky až dlouhá léta. Zcela logicky se tak nabízí otázka: „A co tam takhle děláte, když máte tolik volného času?” Na to se však nedá jednoznačně odpovědět, protože každého baví něco úplně jiného. Věznice nám sice nabízejí různé volnočasové aktivity v rámci „resocializačního programu zacházení“, ale každý průměrně inteligentní vězeň brzy zjistí, že jsou naprosto k ničemu, a snaží se zabavit po svém.

Co znamená resocializační program odsouzených a jaké možné aktivity nám věznice nabízejí, je téma na jiný článek. V tomto vám představím naše volnočasové aktivity, neboť jsou mnohem pestřejší, zábavnější a navíc zakázané. Takže při „dopadení“ dostaneme kázeňský trest. Je jich poměrně dost, tak vyberu pár top aktivit.

Vybavení cel jako cvičební pomůcky

Asi nejčastější je improvizované posilování. Běžně nemáme k dispozici nadupané posilovny s moderními stroji či činkami, jak můžete vídat v amerických filmech. Přesto díky vězeňskému důvtipu, dokážeme mnohé nahradit a posilujeme si po svém. Natočit to na video, asi by žasnul nejeden návštěvník fitcentra. Nevím, co by tomu tedy řekli odborníci, jako jsou fyzioterapeuti nebo profesionální trenéři fitcenter, my se s tím však musíme spokojit. Ono nám totiž ani nic jiného nezbývá, a navíc to funguje. A funguje to už spoustu let. De facto se můžeme bavit o jakémsi folklóru vězeňského posilování.

K dispozici máme pouze standardní vybavení cel. Což jsou vojenské palandy, židličky, stolek, skříňky, kbelíky, „šůrovák“ nebo smeták, ručníky, opasky, popřípadě dobře poslouží i izolepa. Když budeme vycházet z předpokladu, že jeden litr vody váží jedno kilo, můžete si natočit z kohoutku tolik závaží, kolik potřebujete, nebo kolik vhodných nádob máte k dispozici. Ovšem převážně se cvičí ve dvojicích, takže i vlastní váha parťáka postačí jako dobré závaží. Dokážu pochopit, že si takovou posilovnu běžný člověk nedokáže představit, i kdyby disponoval tou nejdivočejší fantazií. Proto jsem pro vás připravil pár nejkurióznějších cviků doprovázených ilustracemi pro lepší představivost, najdete je ve fotogalerii. Začneme „na přípravu“ těmi jednoduššími cviky od nohou. Nohy se opravdu hodně zanedbávají a není tak žádnou výjimkou, že potkáváte gorily s nafouklým hrudníkem, obrovskýma rukama a nohama jak závodní kuře. Jsou však i poctivci, kteří neopomíjejí své kvadricepsy a hamstringy. Cvičí kupříkladu dřepy s váhou, kdy je ona váha limitovaná váhou odsouzeného, který si sedne za krk druhému. Tady prostě musíte vzít, co se vám nabízí. A je už jedno, zda vězeň váží 55 kilo i s botami nebo 110 kilo.

Zakopávání.Zakopávání.Foto archiv autora textu

Zakopávání

Pokud ani jednomu nesmrdí nohy, jde o nejlepší cvik zaměřený na posílení hamstringů. Horní vězeň se postaví mezi hlavu spodního tak, aby měl kotníky v úrovni jeho uší. Spodní ho pak za ty kotníky pevně uchopí a pokrčí nohy v kolenou. Horní pak spodního také uchopí za kotníky a padá vlastní vahou k zemi, zatímco spodní v klidu posiluje. Ten dole de facto, stejně jako při tradičním zakopávání v posilovně horního vytlačuje do výchozí pozice.

Extenze alias houpačka

Známé předkopávání. Jeden si sedne na stůl (tak aby se nepřevrátil) a pevně se chytí zadní hrany. Druhý mu sedne na nohy tak, jako když jsme houpávali děti. Ovšem malé dítě neváží 80 kilo – a tak máme parádní cvik na naše kvadricepsy. Předklonem či záklonem sedící osoby regulujeme „závaží“.

Dřepy s váhou

Jeden nahoře, jeden dole. Ten nahoře se dlouho smát nebude. Jen co vězeň pod ním dojede svou sérii, role si prohodí. I když to může vypadat komicky, tak mi věřte, že po pár sériích s osmdesátikilovým spoluvězněm za krkem máte druhý den problém dojít si třeba do jídelny pro jídlo. Škoda, že vám nedokážu přenést i zvukové projevy, které místní „kulturisti“ při cvičení vydávají.

Oslí výpony.Oslí výpony.Foto archiv autora textu

Oslí výpony

Vypadá to celé divně, když někdo uvidí, jak takhle rajtujete. Ale tenhle cvik soustředěný na lýtka cvičil i sám velký Arnold a nemohl si ho vynachválit. Spodní vězeň si lehne do půl pasu na stůl a chytne se hrany, případně se zapře v předloktí. Druhý mu sedne na zadek (oblast kříže). Je lepší, když si spodní stoupne špičkami na knihu. V našem případě je nejvhodnější trestní zákoník, úplné znění. Je to jediná možnost, jak být nad zákonem.

Takhle se v base nahrazují činky.Takhle se v base nahrazují činky.Foto archiv autora textu

Nechme už ale nohy nohama a ukažme si, jak se dají kupříkladu nahradit činky. V první řadě si vezmeme šůrovák nebo koště a urazíme násadu. Druhý den to zapíšeme do závad (upadlo samo) a při troše štěstí dostaneme do měsíce nový. A teď přijde na řadu ono závaží. Posbíráme kbelíky, petláhve, a když se nám podařilo někde loupnout kanystr od jaru, tak ho vezmeme taky. Vše naplníme vodou (a budeme doufat, že to uneseme, stejně jako ostatní). Ručníky, opasky popřípadě izolepou „závaží“ připevníme k tyči a můžeme začít posilovat. Uznávám, že začátky bývají mnohdy krušné a chce to trochu zručnosti, neboť při snaze udržet balanc dost vody vycákáte. Na druhou stranu se tak aspoň konečně vytře špinavá podlaha. Jinak stejně jako je tomu i venku − všelijakými změnami úchopu zapojujete různé svalové partie.

Benchpress

Rozhodně bych neměl zapomenout i na tento cvik. Benchpress se dá cvičit opravdu mnoha způsoby, ale tento je nejjednodušší. Opět nám postačí násada z koštěte. Lehnete si na záda, zvolíte úchop na široko nebo na úzko. Parťák si stoupne obkročmo nad vás a přizpůsobí svůj úchop tomu vašemu. Váhu si korigujete tím, kam ho postavíte. Čím dál (od hlavy) od vás stojí, tím větší zátěž na vás přenáší.

Hazardu vládne poker

A jak jinak v base zabíjíme volný čas? Je to opravdu různé. Někdo sleduje sport, kdy je „in” sledovat české mlátičky v oktagonu, hokej a fotbal. Jiní tetují nebo se tetovat nechávají – a to je taky legrace. No teda jak pro koho. Mít na čele vytetovanou jitrnici, nebo na zádech ešus s kolínky asi dotyčnému vtipné nepřijde. A samozřejmě se neustále někdo rozebírá. Vězni neustále tlachají jak baby na trhu – kdo co má, kdo nemá a proč ten dělá to a onen to dělat nemůže. Vymýšlejí se různé konspirace a záludnosti, jak o něco připravit někoho, protože to druzí nemohou mít. Aktuálním tématem je naše nová vězeňská celebrita, fotbalista Řepka, o němž už kolují klepy a kolovaly dřív, než si stačil vybalit věci. Feťáci si vyměňují své zážitky, které v drogovém rauši za ty chvíle na svobodě zažili, popřípadě se dohadují o tom, jaký ze způsobu výroby pervitinu je nejefektivnější. Samozřejmě, že každý vařič si pevně stojí za svým technologickým postupem a ti ostatní jsou jen trubky, co ani nevědí, jak se ten perník vlastně vaří.

Kde si však člověk od toho všeho tak nějak může odpočinout a vypnout, je hazard. Můžu vám říct, že jsem viděl i do detailu propracovanou ruletu, která se i s herní deskou dokázala v mžiku proměnit ve standardní vybavení cely dřív, než dozorce došel 15 metrů od katru oddílu na celu. Ale nejvíc frčí poker. U něj se člověk nesměje, když některé hráče sledujete, jak se tváří vážně, když se na stole sejde kupříkladu šest es. Samozřejmě, že nikdo nepodvádí, to jen „nějakej pitomec zapomněl ta esa vytáhnout, když třídil žolíkové karty“. Pak se věčně dohadují, co je split a co není, přitom si každý stojí za tím, že venku navštěvoval luxusní kasina a ti ostatní jsou jen tupci, kteří se teprve učí hrát poker v base. Když se ho pak někdo zeptá, proč už tedy prohrává šest tisíc, „když je takovej profík“, nakaboní se a stroze odfrkne, že mu zrovinka nejde list. Ten mu však třeba nejde i čtyři měsíce.

Malbou k resocializaci

Každý si prostě najde vlastní zábavu, která mu je nejblíž. A pak se najde pár jedinců, mezi něž se řadím i já, kteří se snaží něco vytvořit. Malují, kreslí nebo modelují – ať už z hlíny nebo i obyčejného chlebového těsta. Začínal jsem i jako tatér. Buď mě ale vybrali na udání, což je zcela běžná praktika konkurence, nebo jsem měl zkrátka pech. Pokaždé to skončilo dírou. Dokonce jsem takhle vylezl z díry a jen co jsem si vybalil věci do skříňky, začal jsem tetovat. Ovšem než jsem stihl udělat sotva dvoucentimetrovou čárku, objevil se ve dveřích bachař s napřaženou rukou a se slovy: „Tak to sem pěkně dej a rovnou si to sbal.“ Mnoho týdnů strávených v díře mě už přestalo bavit a nezbylo než tetování pověsit na hřebík a přinést na trh nový produkt. Tak jsem začal vyrábět různá blahopřání, dopisní obálky nebo celé dárkové dopisní soupravy. Během krátké doby jsem si vytvořil tak velkou klientelu, že jsem vánoční blahopřání musel začít dělat už začátkem června, abych do svátků uspokojil co nejvíc žadatelů.

Jenomže z něčeho, co jsem dělal pro zábavu, se stala rutina a tenhle stereotyp mě po dvou letech omrzel. Přešel jsem na obyčejnou tužku, s níž jsem portrétoval podle fotografie ženy, děti, rodiče či psy a kočky svých spoluodsouzených. Má přítelkyně mě dlouho přemlouvala, abych si vyzkoušel namalovat obraz olejovými barvami. Nakonec jsem podlehl a po třech měsících samostudia teorie malby olejem na plátno jsem uchopil štětec do ruky. V tu chvíli se stalo něco zvláštního. Malba mě pohltila natolik, že se stala mojí součástí a pod mýma rukama vznikal jeden obraz za druhým.

Tak se stalo i to, že jsem poprvé v životě pocítil něco, čemu zaměstnanci věznice říkají resocializace. Kdo si pamatuje první díl tohoto seriálu, asi si vzpomene, jak jsem se zmínil o krádeži velkoformátového obrazu 2,5 krát 4 metry z jednoho zámku. Ve vězení, poté co jsem zjistil, co obnáší a znamená „malovat“, jsem pocítil upřímnou lítost nad svým jednáním. Uvědomil jsem si, kolik práce takový nádherný obraz musel jeho malíře stát a jakou nevyčíslitelnou hodnotu vlastně stvořil. Pak přijde nekulturní hovado jako já a hulvátsky ho vyřízne ze zdobeného skvostného rámu, v němž byl pár set let zasazen. Bohužel, čas vzít zpátky nedokáže nikdo, kdežto poučit se ze svých chyb má šanci každý. S přítelkyní jsme založili internetové stránky, na nichž se snažíme mé práce prezentovat.

Když všechno perfektně fungovalo a vypadalo to i na dobrý rozjezd po propuštění, přišla pořádná facka. Vedení věznice mi zakázalo namalovat si byť jediný obraz a veškeré své malířské potřeby jsem musel odeslat domů. Tenhle nepochopitelný a neopodstatněný zákaz mě nakrátko vrátil do tvrdé reality toho, kde vlastně jsem. Ovšem nehodlal jsem se vzdát té alchymie barev, na níž jsem se stal téměř závislým. Hned jsem vyzkoušel jiné médium a začal malovat prašným pastelem na kreslící kartón. Úplně jsem přešel další překážky, kdy mi věznice nepovolila další fixativ, který jen malbu chrání před rozmazáním. Navíc mám stále tužky a tu a tam vytvořím nějaký portrét.

Pod dohledem přísné cenzury

K tomu už 6 let přepisuji knížku, kterou bych rád v budoucnu vydal. Ovšem kdo by vydal knihu kriminálníkovi? Už na základce nás učili, že spisovatelé nejdřív psali různé fejetony do novin, než se pustili do psaní na volné noze naplno. A tak se zrodil onen nápad, kdy jsem oslovil redakci Reflexu s nabídkou spolupráce. Upřímně jsem tomu velkou šanci nedával, ale nakonec jsem přece jen příležitost dostal, a tak vznikl projekt „Zápisky českého vězně“. Moje maminka sice není zrovna nadšená, že se její syn „kriminálník“ takhle zviditelňuje. Na jednu stranu ji chápu, protože jsem ji zklamal a udělal jí ostudu. Ale na druhou stranu mě můj nebožtík dědeček učil, abych vytěžil jen to nejlepší i z toho nejhoršího, co mě kdy potká. Žil jsem za hranicí zákona a za to jsem také po právu skončil v base. To ovšem neznamená, že jsem méněcenný a do konce života budu muset chodit se svěšenou hlavou a táhnout za sebou tu kouli minulosti – kriminálu.

Ne, to tedy rozhodně nebudu. Naopak chci dokázat vyvrátit ty předsudky typu „jednou kriminálník, pořád kriminálník“. A nechci s tím čekat na své propuštění. Jak se říká: „co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek“. A proto už teď z vězení se snažím ve svém „volném“ čase dělat něco, co má opravdu smysl. Nevidím jediný důvod, proč by měl člověk za mřížemi svůj čas jenom tak zbytečně promrhat. Na to je život příliš krátký. A přestože nemám s žurnalistikou žádné zkušenosti, píšu. Bez uměleckého akademického vzdělání maluji. Jsem přesvědčený o tom, že tenhle můj čas rozhodně není promrhaný a že vše, co dělám, má smysl. Takže poslední měsíce de facto nemám žádný volný čas. Naplno se věnuji článkům, které se snažím psát co nejobjektivněji a – přestože to není mnohdy snadné – pokouším se do nich nezapojovat své emoce. Každý díl tohoto seriálu je psán ručně a podléhá přísné cenzuře zaměstnanců věznice. Mnohým z nich se mé texty nelíbí. Jeden zaměstnanec, kterého bych označil za nezávislého, mi dokonce řekl, že takovíto lidé (kteří rozmazávají pravdu alias špínu) jsou buď po smrti, nebo z nich jsou prezidenti. Pak mi položil otázku, zda bych se nechal pro pravdu upálit jako mistr Jan Hus. Odpověděl jsem mu: „Kdyby za mnou stála taková masa lidí, stál bych si za pravdou.“

Když se to tak vezme, už jsem na jakémsi pomyslném pranýři. Jenomže psát o vězeňství v celé jeho „kráse“ je po propuštění snadné. Ovšem psát o něm přímo z centra dění, tím to celé teprve získává ten silný náboj. Poslední dobou se věnuji i ilustrování fórků a anekdot – a jak jinak než z vězeňského prostředí. Možná se to někomu může zdát vzhledem k závažnosti témat nevhodné. Ale pro mě je to jediný způsob, jak mohu vizualizovat onen cynismus a sarkasmus tohoto prostředí, aniž by mi za to byl udělen kázeňský trest. Těším se na vás v dalších dílech tohoto seriálu plných pikantností ze života za zdí a děkuji vám za vaši čtenářskou přízeň.

Na tvorbu malířskou a kreslířskou tvorbu autora textu se podívejte v naší fotogalerii:

red




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější