Již od pradávných dob trápí lidstvo jedna otázka. Kdo je lepší? Otec, nebo matka? Jasně, že takhle z první to vypadá, že máma je lepší. Je to dáno historickou úlohou ženy jako matky, kdy ona se starala o potomky, zatímco otec lovil mamuty anebo umíral ve válce proti Turkovi.
Dneska se zatím ve válce proti „Turkovi“ neumírá a ani těch mamutů venku moc nepobíhá. Navíc si ženy vymohly tu svou emancipaci, takže vlastně dneska by ty mamuty mohly lovit klidně i ženy. Ženy dokáží všechno jako muži. Včetně lovení mamutů. Kdyby mamuti byli, tak by nám to ženy dokázaly.
Rozdíly mezi matkou a otcem se tedy stírají. Muži chodí na pedikúru, nechávají si udělat melíry a bojí se pavouků. Tedy stejně jako ženy. Dneska se už pohlaví nerozeznává. Podle vědců jsme necelé dva roky do doby, než se podaří rozkojit muže (to jsem si vymyslel. Radši to sem napíšu, jelikož existují jitrnice, které věří všemu, co si přečtou na internetu). Potom už se rozdíly mezi otcem a matkou setřou úplně. Anebo ne?
Jasně, že ženy-matky rodí děti. Muži to neumí. Možná že taktéž pouze zatím. Do té doby budou matky už od početí tím rodičem číslo jedna. S tím se nedá nic dělat.
Otěže však může brát otec do ruky hned po porodu. Pokud žena ještě k tomu dítě brzy odstaví, naskýtá se muži možnost ukázat, co v něm je. Aniž bych byl zlý, tak objektivně je třeba přiznat, že toho většinou muž moc neukáže. Chybí tam to nasazení.
Ono se není čemu divit. Po měsíci nevyspání, migrény z neustálého dětského pláče a skrvn od nablita na hodobožové pracovní košili to nasazení prostě vyprchá.
Ženy jsou hnány kupředu hormony. Prozřetelnost vybavila ženy celou škálou hormonů a dalších vyfikundací, aby když vstávají nevyspalé v noci už po šesté ke řvoucímu dítěti, nevzaly něco ostrého a celé to neukončily jednou pro vždy.
Samozřejmě, že bystrý čtenář namítne něco o laktační psychóze. Ano, to je pravda, ale to nemůžeme brát jako standard. Berme to tak, že laktační psychóza nezapadá do normálu. Není to tak, že po ulicích pobíhají vyšinuté matky s laktační psychózou a nunčakami mlátí sebe nebo kolemjdoucí.
Od přírody jsou to ženy, kdo je vybavený být lepším rodičem. To je ovšem výzva pro muže, neboť i přes nepřízeň osudu smířen s tím, že vlastní pro dítě nevhodné tělo, může mile překvapit. Například si po práci s dítětem pět minut hrát, rozdovádět ho a pak jít do hospody, jelikož to dítě je moc divoké a on si potřebuje odpočinout. Sice to není úplné sebrání hozené rukavice, ale může to být ona první vlaštovka.
Teď si dovolím přihodit něco málo z mých zkušeností. Abych to manželce natřel a stal se lepším rodičem než ona, prozřetelně jsem se nechal dva měsíce před porodem vyhodit z práce a osnoval jsem plány, jak půjdu na mateřskou a stanu se tou nejlepší matkou, jakou svět viděl.
Můj plán mi vyšel dokonale a po dvou týdnech na mateřské jsem si začal hledat nabídky práce, protože jsem přecenil své síly. „Ne, musíš vytrvat Dominiku. Celé mužské pokolení ti věří. Dokaž, že na to muži mají. Zavři pusu všem těm posměváčkům z řad vysloužilých matek. I muž může být skvělou matkou,“ opakoval jsem si vždy, když jsem přebaloval podělané dítě poté, co jsem ho přebalil sotva před čtvrt hodinou.
Nakonec jsem vytrval. Nevzdal jsem to. Ale objektivně tam ty rozdíly mezi mnou a mou ženou vidím. Když syn upadne, žena k němu hned běží, zkoumá, jestli nemá bebí, načež mu ránu opláchne desinfekcí a zalepí. Když dítě spadne mně, jenom zkontroluju, zda je na živu zvoláním: „Žiješ?“ a pokud se ozve nějaký zvuk, znamená to, že žije, a jede se dál. Bebí se zalepuje náplastí, pouze pokud je dostřik krve delší než metr a půl, popřípadě když dítě řve dostatečně na to, abych toho řevu měl už plné zuby.
A takhle to je se vším. Zjistil jsem, že ženy to rodičovství víc řeší. Ony děti ochraňují, jsou jim za zadkem, zatímco muži pozorují z dálky a maximálně je jistí, aby přežily. Bohužel jsou to právě matky, které jsou vidět. Přeci jenom si více všimnete toho, kdo vám vždy pofouká to bebí, kdo vás drží za ruku, když jdete po schodech, než toho, kdo vás jistí z dálky.
Ale abych to měl ještě podpořeno i prakticky, zeptal jsem se syna, kdo je lepší. Jestli mamka, nebo taťka. Okamžitě řekl, že mamka. Věřím tomu, že to bylo tím, že jsem mu deset minut před dotazem zakázal čokoládu, takže byl na mě nasranej. V blízké době provedu další průzkum. Do té doby bohužel musím konstatovat, že máma je lepší než táta.
