Dneska si povíme něco o otcích u porodu. Jev, který byl kdysi velmi neobvyklý, se v dnešní době považuje téměř za povinnost. Přiznejme si, že je to i docela férové jednání, když muž přijde svou ženu na porodní sál podpořit, přece jenom je to i jeho dítě. Minimálně tedy věří, že to je jeho dítě.
Dříve samozřejmě takové vymoženosti jako otec u porodu nebyly. V dávných dobách žena porodila v chatrči při nejlepším za asistence porodní báby a muž se poflakoval někde na poli, kde měl choleru anebo zrovna umíral na mor.
Nezřídka se stávalo, že se muž dozvěděl, že jeho žena porodila, kdesi v dalekých končinách, kde sloužil v armádě. Kurýr mu doručil zprávu, že jeho milá mu před měsícem povila potomka, zatímco dotyčný si již pátým rokem trajdá někde na druhé straně světa po válkách. Kurýr předal šťastnému otci zprávu spolu s parohy a pak si šel zase po svých.
Jelikož dneska je cholera nebo mor jenom v Polsku a muži tak neumírají na polích, nýbrž na infarkty nebo nadváhu u televize, nic jim nebrání v tom, aby se svou manželkou naklusali do porodnice a vychutnali si zázrak stvoření nového života.
Já jsem nebyl výjimkou. Jasně, že se mi do toho moc nechtělo a těsně před odjezdem do porodnice jsem se sháněl doma po nějakém tom moru, abych tam nemusel, ale nakonec ve mně zvítězila zodpovědnost a touha být u toho, nehledě na to, že kdybych tam nebyl, tak by mi manželka ve spánku pořezala střepem obličej.
Co se týče samotného působení otce na porodním sále, tak ono se o tom moc nemluví, ale budoucí otec je na porodním sále úplně na hovno. Jediné, na co se zmůže, je, že překáží anebo vyvolává zbytečnou paniku.
Navíc současné zdravotnictví zatím dostatečně nezachytilo trend otců u porodu a je pro tyto případy až skandálně nepřipraveno.
Zatímco se má žena na porodním sále chystala porodit, já jsem stál stranou celý zelený, šálil mdloby a vůbec nikdo z personálu za mnou nepřišel, nezeptal se mě, jak se cítím, jestli nechci kafe anebo něco na čtení. Nic. Vůbec nikoho jsem nezajímal. Kdybych tam omdlel, tak by mě akorát uklízečka koštětem nametla do kouta, aby o mé bezvládné tělo doktoři nezakopávali. Tím by to haslo.
Nejenže otec na porodním sále nikoho nezajímá a akorát překáží, ale ani nemá žádnou moc věci nějak uspíšit. Manželce trval porod nějakých dvanáct hodin. Už po dvou hodinách jsem se začal nudit a měl jsem sto chutí pobídnout ženu, ať dělá, že mě to tam nebaví. Naštěstí jsem vyhodnotil, že se to nesluší. Pouze jsem se jí zeptal, kdy myslí, že to asi bude, za což jsem byl nazván debilem.
Je opravdu frustrující, když člověk nemůže nic dělat. Obzvlášť když má na sobě doktorský plášť, čepici i roušku. To je povinné. Nevím, jak je to jinde, ale u nás v nemocnici jsem si koupil tento doktorský set v automatu, tuším, že za padesát korun. Marně jsem posléze na sesterně reklamoval, že ten automat je křáp, protože mi z něho vypadly jenom hadry a žádný stetoskop, a že tak vůbec nevypadám jako lékař. Sestra mi odvětila, že já žádný lékař nejsem, ať si to obléknu a upaluju na porodním sál.
I bez stetoskopu si však člověk připadá v tom oblečení jako opravdový doktor. Obzvlášť když je na porodním sále a kolem něho pobíhají sestřičky.
„Sestro, skalpel prosím,“ pravil jsem asi po pěti hodinách strávených na porodním sále, když jsem oděn do doktorského s rouškou na puse stál nad svou ženou. Manželka sebou trhla a začala se třást strachy, neboť z mého upřeného a odhodlaného pohledu vydedukovala, že to myslím vážně a to dítě z ní vyříznu. Já se musím přiznat, že si nejsem úplně jistý, jestli jsem si tehdy dělal srandu anebo mi z toho už fakt jeblo a hodlal jsem operovat.
Vyjma toho, že jsem se chystal svou ženu operovat, má přítomnost na porodním sále nebyla úplně smysluplná. Mé povinnosti byly – chodit si pro vodu. Odpovídat na smsky mé mámě, která každých deset minut psala: „Tak už?“, každou půl hodinu oznámit manželce, že je další půl hodina za námi, za všech okolností stát manželce vždycky u hlavy a nikdy se nepodívat tam dolů a občas si povídat se ženou o počasí. To je všechno. Kdybych tam nebyl, nic se nestane. Ale víte co? Já jsem rád, že jsem tam byl. Jasně, že to je vopruz a člověk tam je úplně k ničemu, ale já jsem cítil, že jenom má přítomnost je pro ženu důležitá, a navíc po těch dvanácti hodinách jsem si mohl vyfotit svého čerstvého syna a ještě za tepla to dát na Facebook. Tehdy můj syn udělal přes sto lajků.
Jo, a taky je to tedy samozřejmě hezký pocit, když poprvé uvidíte své dítě. Tím jsem to asi měl ukončit. Ne tím Facebookem.
