Vánoční svátky bývají synonymem pro klid a pohodu. Většina lidí se je snaží strávit v rodinném kruhu. Přesto i Vánocích občas dochází k událostem, které se zmíněným klidem a pohodou nemají nic společného. Ale nebuďme jenom pesimisté, na druhé straně se kolem svátků děly v minulosti i radostné věci, byť v neradostných dobách.
Nejsmutnější Vánoce
Na Štědrý den roku 1953 zhruba hodinu po půlnoci přišlo vinou opilého strojvůdce o život 106 lidí. Další 102 byli zraněni. Rychlík jedoucí z Prahy do Bratislavy narazil rychlostí 86 km/h do osobního vlaku mířícího z Brna do Břeclavi v moment, kdy stál na zastávce v Šakvicích. Jeden z vykolejených vagónů naboural ještě navíc do rychlíku jedoucího z opačné strany.
Osobák byl narvaný k prasknutí, lidé stáli v uličkách, ve vagónech bylo skoro nedýchatelno, jak vzpomíná jeden z přímých účastníků nehody. Vlak zastavil ještě před stanicí. Netrpěliví cestující začali vystupovat. Nejspíš si tak zachránili život. O chvíli později už se všude kolem ozýval nářek a pláč. Místo neštěstí musela uzavřít a hlídat armáda. Lidé se totiž neštítili okrádat mrtvé o hodinky a peněženky.
Vyšetřování ukázalo, že nehodu rychlíku řízeného parní lokomotivou má na svědomí strojvůdce rychlíku Ambrož Růžička, který byl pěkně pod parou. Spolu s topičem Štefanem Adamcem a vlakvedoucím Josefem Hubačem se totiž opil 2,5 litru červeného vína. Nepili sice bezprostředně před jízdou, ale alkohol je následně znavil tak, že usnuli. Viníci nehody byli odsouzeni na pět, čtyři a tři roky vězení.
Rudé právo přineslo o této tragédii obrovského rozsahu o tři dny později kraťoučké oznámení lakonicky zakončené douškou o větším počtu mrtvých a zraněných. V součtu jde přitom o druhé největší vlakové neštěstí v historii České, respektive Československé republiky. Smutné prvenství patří nehodě u obce Stéblová na trati Pardubice-Hradec Králové z roku 1960, při které zemřelo 118 lidí.
Vánoční zázrak
Takto bývá označováno neoficiální dočasné příměří, jež spontánně vzniklo na západní frontě během Vánoc roku 1914. Po pěti měsících bojů první světové války se poblíž belgického města Ypry rozezněly koledy. Němci i Britové vylezli ze zákopů, začali si vyměňovat suvenýry, cigarety a čokolády, a dokonce si i zahráli fotbal. Utkání skončilo 3:2 pro Brity, ale nebylo dohráno, protože píchli míč o ostnatý drát.
Jeden z britských kulometčíků, který se v civilu živil jako příležitostný holič, ostříhal německého vojáka, mezi zákopy improvizoval bývalý varietní umělec, Němci a Britové spolu zpívali i se modlili. Pak se ale vrátili ke vzájemnému zabíjení. Pokusy o zopakování na Velikonoce selhaly.
Tento akt lidství je v moderní historii válčení unikátem. Naopak, několikrát byl Štědrý den vybrán jako ideální moment k zaútočení, například během německé ofenzívy v Ardenách ve druhé světové válce nebo třeba v jomkipurské (čtvrté arabsko-izraelské) válce v roce 1973.
V roce 2005 byl o této krajně nevšední události natočen film s názvem Šťastné a veselé.
Pošuci v bílých kápích
Štědrý den roku 1865 zrodil jednu z nejodpornějších band, která kdy chodila – a bohužel dosud chodí — po této planetě. V městečku Pulaski ve státě Tennessee se toho dne sešel zhruba tucet mužů. Pár důstojníků bývalé jižanské armády a bílí majitelé pozemků, na nichž se to ještě donedávna hemžilo otroky. Tématem jejich diskuse bylo vítězství Severu a okolnosti z něj plynoucí. Kromě sadistických tendencí jim ale další noty diktoval především strach, že přijdou o levnou pracovní sílu, nebo budou muset dokonce začít pracovat sami.
Přítomní pánové se rozhodli, že založí tajnou organizaci, již dnes známe jako Ku-klux-klan. Samotný název vychází z řeckého slova kyklos – kruh. Tak se také měl spolek původně jmenovat. Ale v rámci většího utajení zvolili přítomní inteligenti raději zkomoleninu, ke které přidali slovo klan. Konečná podoba názvu pak připomíná citoslovce pro přebíjení ručnice.
Jejich vedení se ujal bývalý generál jižanské armády Nathan Betford Forrest, jenž před válkou obchodoval s otroky. Ve válce tedy Forrest bojoval především o své ekonomické zájmy. A prohrál. Přesto ale během ní zmasakroval spoustu černochů, což mu vyneslo v Ku-klux-klanu nehynoucí úctu. O tom, že to byl pošuk non plus ultra, svědčí kromě dnes již ikonického modelu bílých kápí, jež vymyslel (inspiroval se přitom u španělských kněží, kteří v podobném hábitu pohřbívali), i nestandardní pojmenování jednotlivých funkcí a organizačních jednotek spolku, jež pocházejí také z jeho hlavy. Sám se nechal titulovat jako Velký čaroděj, svůj štáb pojmenoval Géniové a Ku-klux-klan jako celek přezdíval Neviditelná říše.
Nejmenší jednotky zřizované v osadách se jmenovaly brlohy, ve městech pak jeskyně, kterým šéfoval Obr. Jeho vynálezem jsou i hořící kříže, jež se staly nechvalně známým poznávacím znamením spolku. Inspiroval se pro změnu ve Skotsku, kde zapálení kříže symbolizovalo vyhlášení války. Celá tahle připitoměle mystická vata měla poukazovat na výjimečnost a tajuplnost spolku, který rozpoutal po celém Jihu teror bez hranic.
Brutální násilí se den ze dne stupňovalo. Lidské zrůdy v bílých rouchách s pochodněmi v rukou vraždily a lynčovaly své oběti prakticky beztrestně. Věšení na odlehlých místech, upalování a ubičování zaživa a další sadistická zvěrstva páchaly jak na běžícím pásu. Jejich oběťmi se stávali zpočátku černoši, později ale i bílí republikáni, kteří podporovali rasovou rovnoprávnost. Mediálně známým je například případ soudce Joea Edwardse, který za svou nestrannost zaplatil životem. Kolik lidí celkem Ku-klux-klan zmasakroval, nevíme. Jediné konkrétní cifry pocházejí z Jižní Karolíny, kde spolek fanatických vrahů řádil nejintenzívněji. Jen za šest měsíců roku 1869 oběsily bílé kápě 35 černochů a dalších 262 umučily, upálily nebo „prostě jen“ zastřelily.
Štítem proti této teroristické organizaci se stal až prezident Ulysses Simpson Grant, díky němuž spravedlnost otevřela oči. Jeho předchůdce – Andrew Johnson – jí na nich držel své ruce. Přelom století zastihl Ku-klux-klan už v nepříliš dobré formě. Zakuklenci se však tajně stýkali dál. Růžky znovu vystrčili v roce 1916. Impulsem k další vlně bestiálního rasismu byl film Zrození národa, který se promítal v kinech plných až po střechu pro velký úspěch dva roky v kuse. Ku-klux-klan se přestal kuklit a troufl si vyjít z poloilegality. V Georgii byl oficiálně zaregistrován jako dobročinný, vlastenecký a sociální spolek. Pogromy mohly znovu začít. Tentokrát se však neomezovaly už jen na černochy, ale na všechny přistěhovalce – Židy, Iry, Italy, Poláky atd. Přes členskou základnu Demokratické strany se členové klanu dostávali i do zastupitelských funkcí místních samospráv. Z některých z nich se stali guvernéři, a dokonce i kongresmani a senátoři. Spolek, jenž v té době disponoval značnou politickou mocí, měl okolo roku 1925 ve 46 státech více než čtyři milióny členů.
Pýcha ale, jak známo, předchází pád. Ten předznamenala událost, k níž došlo v polovině dvacátých let. Ve vlaku byla znásilněna desetiletá bílá holčička. Nejen členové Ku-klux-klanu, ale i renomovaná média okamžitě ukázala prstem na černochy. Ti byli označováni za brutální násilníky, kteří bílé holčičky div že nesnídají. Nebohé děvčátko sice přežilo, ale jeho psychické následky už nikoliv. Úspěšně se pokusilo o sebevraždu. Ještě předtím ale stihlo označit viníka. Byl jím přítel rodiny, významný člen Ku-klux-klanu, guvernér Indiany D. C. Stephenson.
Ten byl odsouzen na doživotí. Černochům se ale pochopitelně nikdo neomluvil. Tohle znásilnění bylo ovšem jen rozbuškou. V dalších letech bylo odhaleno několik dalších odporných zločinů významných členů Ku-klux-klanu. Řadoví Američané prokázali po krátkém zaváhání vlastnictví mozku a srdce a řady spolku začali houfně opouštět. Podle informací z dobového tisku klesl počet členů ze čtyř miliónů na třicet tisíc.
Ti však mají po vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách pocit, že jim začíná znovu kvést pšenka. Na 3. prosince, jak informoval britský Independent, svolává Ku-klux-klan průvod, jímž chce demonstrovat návrat bělošského nacionalismu. Odpor proti imigrantům, nacionalismus a xenofobní nálady kypí. A Ku-klux-klan se dme pýchou. Andrew Angilin, zakladatel antisemitského serveru Daily Stormer, nemá o jeho zásluhách na Trumpově vítězství v Severní Karolíně pochybnosti: „Nenechte se mýlit. Je to naše dílo. Nebýt nás, bylo by to nemožné. Bílá rasa je zpátky ve hře. A když hrajeme, nemůže nás nikdo porazit. Vítězná vlna nikdy neskončí,“ napsal na svůj twitterový účet…
Měsíc na dosah
Během studené války se součástí politického soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem stala mimo jiné i kosmonautika. Sověti měli zpočátku sice značně navrch, ale kdo se směje naposled...
Někdy v průběhu roku 1968 poskytla CIA Národnímu úřadu pro letectví a vesmír (NASA) informaci o tom, že se na kosmodromu Bajkonur připravuje ke startu velká raketa. V září toho roku pak sovětská loď bez lidské posádky skutečně obletěla Měsíc a o tři dny později přistála v Indickém oceánu.
Američané se ale nenechali zahanbit. NASA, jež se obávala, že by Rusové mohli získat i další prvenství v podobě obletu Měsíce tentokrát už i s posádkou, radikálně překopala svůj kosmický program Apollo. Původně měla loď obkroužit pouze svou mateřskou planetu a testovat chování a stabilitu vesmírné lodi. Nové zadání znělo jasně: první oblet člověka kolem Měsíce. Bylo to vůbec poprvé, co se člověk odhodlal překročit stín své planety.
Jedenadvacátého prosince Apollo 8 odstartovalo. Za 11 minut a 32 sekund dosáhla kosmická loď nízké oběžné dráhy Země a dvakrát ji obkroužila. Po přechodu na translunární dráhu se Apollo 8 oddělilo od nepotřebného, třetího stupně rakety a zamířilo k Měsíci. Po 69 hodinách osmi minutách a 20 sekundách od startu, 24. prosince 1968 v 10.59 SEČ, dosáhla loď odvrácené strany Měsíce, kde posádka zažehla motor servisního modulu, a sestoupila na oběžnou dráhu kolem Měsíce.
Ten obletěla celkem desetkrát. Astronauti při tom pořídili 600 černobílých a 720 barevných snímků a odvysílali vánoční poselství všemu lidstvu. Druhý den ráno se pak vydali na cestu zpět domů. Po šesti dnech, třech hodinách a jedné minutě od startu velitelský modul Apolla 8 bezpečně přistál na hladině Tichého oceánu.
Americký vesmírný program tak slavil obrovský úspěch, který znásobil o necelý půlrok později, 20. července 1969, kdy posádka Apolla 11 poprvé stanula na povrchu Měsíce.
