Co dělají s vedrem tam, kde je čtyřicítka normální? Triky přírodních národů vás překvapí
„Pijte vodu, zatáhněte žaluzie, dejte si studený hadr na zápěstí.“ Tyhle rady už zná i váš toustovač. Lidé, pro které je čtyřicítka ve stínu naprosto běžná věc, ale mají jiné triky, o kterých se na našem internetu nedočtete – od Sahary přes Andalusii až po aztécké sopky.
Z pouště a savany
Černý hábit v žáru? O barvu nejde
Našince, který by se v poledním slunci halil do černého hávu, byste nejspíš poslali k psychiatrovi – černá přece pohlcuje teplo. Jenže v roce 1980 vyšla v časopise Nature studie s názvem „Proč beduíni nosí v horkých pouštích černé hábity?“. Vědci postavili dobrovolníka v poledne do pouště. Vždy na půl hodiny, v černém hávu, v bílém, v uniformě a skoro nahého. Výsledek: černá látka pohltila zhruba dvaapůlkrát víc slunce než bílá, ale ke kůži dorazí úplně stejně tepla jako u bílého hávu.
Tajemství je v tom, že hábit je volný. Mezi látkou a kůží proudí vzduch, ohřátý stoupá vzhůru, u krku uniká a vespod nasává chladnější – přesně jako v komíně. Beduín tak vlastně chodí v obleku s vestavěným větrákem. Nezáleží ani tak na barvě jako na střihu: vzdušné a splývavé porazí upnuté tričko nasáklé potem na celé čáře.
Lednička, kterou si pověsíte na kolo
Tuaregové neměli ledničku, a přesto pili uprostřed horkého pekla chladnou vodu. To tajemství se jmenuje guerba. Jde o měch z kozí kůže, který trochu propouští. Kapka vody prosákne na povrch, odpaří se a odpařování odebere zbytku vody teplo. Úplně stejně chladí tělo váš pot. Měch se proto věší tam, kde profoukne.
Úplně stejný princip dodnes používají Australané v buši. Plátěný vak na vodu si přivážou na nárazník auta – jak kolem mokré tkaniny za jízdy proudí vzduch, voda uvnitř chladne. Detail pro kutily: nový plátěný vak nejdřív teče jako řešeto, ale po pár použitích vlákna nabobtnají, samy se utěsní a měch už jen lehce vlhne. Vy doma nepotřebujete kozu ani auto, stačí lahev omotaná mokrým hadrem a pověšená do průvanu, ne položená na stůl. Funguje to ovšem jen v suchu.
Pštrosí vejce zahrabané v písku
Sanové, dříve známí jako Křováci, řešili vodu v poušti Kalahari jako ze sci-fi. Načerpanou vodu nalili do vyprázdněných pštrosích vajec, otvor zalepili voskem a vejce zahrabali podél stezek. Jedno vejce má objem větší než dvacet slepičích, takže šlo o slušnou zásobu. A kus pod povrchem je písek o poznání studenější než rozpálená vrstva nahoře, takže voda zůstala chladná i čistá. Když poblíž nebyl pramen, vytvářeli takhle takzvané sací studny: do díry vložili duté brčko, kolem nacpali trávu a vodu z hloubky vysáli ústy.
Co si z toho vzít pro sebe? Princip platí všude. Nejchladnější místo pro nápoj nebo uložení melounu není parapet na slunci, ale nejníž položený, stinný a větraný kout: sklep, spíž, severní strana u země.
Opalovací krém z hlíny a másla
Himbové z namibijské polopouště jsou rezavě červení kvůli pastě, které říkají otjize. Je to směs přepuštěného kozího másla a rozemletého červeného okru provoněná pryskyřicí. Himbské ženy si jí každé ráno potírají kůži i vlasy. Tvrdí, že jde hlavně o krásu, jakousi jejich obdobu make-upu.
Věda jim ale dává za pravdu i v praktické rovině. Studie v časopise Nature z roku 2022 ukázala, že červený okr výborně zachytává ultrafialové záření a odráží sálavé teplo, což může souviset s tím, že se u Himbů rakovina kůže vyskytuje málo. Mastný základ navíc pokožku utěsní a omezí ztrátu vody pocením, což se hodí tam, kde vody moc není. Zní to exoticky, ale na podobném principu fungují minerální opalovací krémy se zinkem nebo oxidem železa z našich lékáren.
Z Asie
Roleta, po které přijde zima
V severní Indii se po staletí věší do dveří tzv. chus tatti. Je to roleta upletená ze sušených kořenů trávy zvané vetiverie. Pokropí se vodou a horký suchý vzduch, který skrz ni proudí dovnitř, se cestou ochladí klidně o pět až patnáct stupňů. Jde v podstatě o přírodní ochlazovač vzduchu.
Kořeny vetiverie navíc po pokropení voní zemitě, což také vyvolává pocit chladu. A není to jen pocit. Některé vůně dokážou ošálit nervy v obličeji, které vedle pachu hlídají i teplotu – proto vám mentol připadá studený a chilli pálí, aniž by skutečně měly takovou teplotu. Vetiveriové rohože se dají koupit. Stačí je pověsit do průvanu a pokropit. A levný trik navíc: čichejte mátu nebo mentol. Mozek to přečte jako chlad, i když se teploměr ani nehne.
Záclona, která roste
V Japonsku nezatahují před sluncem jen žaluzii – pěstují si přímo přes okno popínavé rostliny. Na síť nebo mřížku nechají vyšplhat tykev hořkou nebo povíjnici a husté listí odstíní zhruba osmdesát procent slunečního žáru dřív, než stačí dopadnout na sklo. Říká se tomu zelená záclona a v japonských městech ji najdete na balkonech i na úřadech.
A listy umějí ještě něco navíc: odpařují vodu nasátou kořeny, a tím ochlazují vzduch kolem sebe, takže v pokoji za nimi bývá o stupeň až dva chladněji. Pár květináčů a síť na osluněném balkoně tak zastanou práci venkovní rolety – a vypadají líp.
Ze Středomoří
Zastřešit ulici, ne dům
V Seville natahují přes desítky ulic a náměstí plátěné plachty ze střechy na střechu – a nedělají to pro krásu. Město tak činí soustavně od roku 1992 a každé léto takhle zakryje kolem třiceti ulic včetně proslulé Calle Sierpes. Poslední čtyřletá zakázka přišla zhruba na 1,7 milionu eur. Chodec jde pak i v poledne stinným tunelem, zatímco na nezakryté ulici vedle by se uvařil.
A není to žádná novinka. Už římské Koloseum mělo obří plátěnou střechu, kterou šili z lodní plachtoviny. Na dvou stovkách stožárů ji roztahovali nad hledištěm, aby diváci neomdlévali. V Pompejích se na plakátech k zápasům chlubili heslem „budou plachty“. Římané navíc věšeli přes okna mokré plátno, které drželo venku žár i prach. Takže stínit zvenku a nad prostorem, kde se pohybujete, je účinnější než cokoli zevnitř za sklem. Plachta nad terasou nebo dvorkem zmůže víc než vnitřní roleta.
Mříž a džbán
Stará města jako Káhira nebo Damašek poznáte podle vyřezávaných dřevěných mříží v oknech. Říká se jim mašrabíja a je chytřejší, než vypadá: jemné laťování odstíní pokoj před ostrým sluncem, ale zároveň jím profoukne vánek z ulice. Místnost je ve stínu, a přesto v ní proudí vzduch.
Pravý trik se ale skrývá až za mříží. Tam se stavěl porézní hliněný džbán s vodou, a než se vánek dostal dovnitř, prošel kolem jeho vlhkého povrchu a ochladil se odparem. Taková klimatizace pozdního středověku. Doma si mašrabíju nepostavíte, ale princip platí dál: vlhký porézní povrch ve stínu a v průvanu ochladí vzduch. Mokrý hadr pověšený do otevřeného okna také funguje.
Studená polévka
Když je čtyřicítka, Andalusan nevaří – pije polévku. Studené gazpacho z rozmixované syrové zeleniny, salmorejo z rajčat, chleba a oleje i jejich starší maurský příbuzný z časů bez rajčat ajoblanco z mandlí, česneku, chleba a oleje nejsou jen lahůdka. Je to v podstatě vychlazená tekutá svačina: voda, sůl, tuk a vitaminy v jedné sklenici vás ochladí zevnitř a doplní, co jste vypotili, aniž musíte k plotně. V parnu zkuste nahradit těžký teplý oběd studenou zeleninovou polévkou. V Andalusii vědí, proč to dělají.
Z Ameriky
Stan, který se v létě vyhrne
Indiáni ze severoamerických prérií bydleli v týpí, kuželovém stanu z tyčí a plachty. V zimě uvnitř hřál oheň, ale i na léto měl stan geniální vychytávku: spodní okraj plachty se prostě vyhrnul nahoru, pod stěnami začal proudit vzduch a stanem táhl příjemný průvan.
Nahoře měl navíc dvě naklápěcí „uši“ – kouřové klapky, které se daly tyčemi natočit podle větru a hnaly horký vzduch a kouř komínem ven. Týpí tak umělo v zimě hřát a v létě chladit. Rada prérijních indiánů? Horko odchází nahoře a chlad se nasává dole. Umožňují-li to vaše okna, otevírejte jedno dole a jedno nahoře.
Mexický energeťák
V Měděných kaňonech v severním Mexiku žijí Tarahumarové, kteří si sami říkají Rarámuri, tedy „ti, kdo běhají rychle“. Proslavili se během na desítky až stovky kilometrů a jejich palivo je překvapivě prosté. Jmenuje se iskiate, dnes známé spíš jako chia fresca. Jde o nápoj z vody, semínek chia a šťávy z limetky, někdy s medem. Chia semínka vodou nabobtnají a vytvoří rosol, který pomalu uvolňuje energii a drží v těle vlhkost.
Ovšem legendy o zázračné energii, které kolem iskiate rozšířil bestseller Born to Run, berte s rezervou. Nicméně hydratační logika i špetka soli s limetkou coby přírodní iontový nápoj jsou v pořádku. Doma si lžíci chia nasypte do vody, přidejte šťávu z limetky a špetku soli, nechte nabobtnat – a máte iontový nápoj bez chemie.
Sníh ze sopky
A ještě jedna zdánlivě nepraktická zajímavost. Podle dopisů dobyvatele Hernána Cortése si aztécký vládce Montezuma vydržoval sbor rychlých běžců, kteří se ve štafetě prostřídali na vzdálenosti stovek kilometrů. A kromě zpráv nosili i led a sníh z vrcholků sopek Popocatépetl a Iztaccíhuatl vzdálených kolem sedmdesáti kilometrů. Byl výsadou vyvolených a míchal se s ovocem a medem do jakéhosi pradávného sorbetu.
Tohle vám asi nepomůže. Nicméně poslové led balili do vrstev rostlin, aby cestu vydržel. A to funguje všude. Sláma nebo jiný rostlinný obal skvěle izolují led. Přesně tak fungovaly evropské ledárny i sicilské sněžné jámy ještě dlouho v novověku.
Opalovací krém z pralesa
V amazonském pralese si Kayapové a další kmeny odjakživa malují těla sytě červenou pastou z rozdrcených semen keře urucu (u nás známého jako annatto). Není to jen ozdoba: červené barvivo obsahuje látky, které pohlcují sluneční záření a zároveň odpuzují hmyz.
A stejně jako u okru namibijských Himbů to má něco do sebe. Karotenoidy z urucu se dnes zkoumají a přidávají do přírodní kosmetiky právě kvůli ochraně před sluncem. Stejné barvivo ostatně máte i v lednici – barví se jím sýry, jako třeba čedar.
Z Austrálie
Stříbrná stříška proti slunci
Warlpirové z australské pouště Tanami si proti nelítostnému slunci stavěli lehké přístřešky, kterým říkají malurnpa. Nejsou to chatrče se stěnami – právě naopak, jsou ze všech stran otevřené, aby jimi profoukl vzduch, a jen ze západní strany mají stěnu, která drží stín odpoledne, kdy slunce nejvíc pálí.
Nejchytřejší je ale střecha: pokrývali ji stříbřitými listy eukalyptu, které odrážejí většinu prudkých paprsků pryč. Otevřený, ale zastíněný a odrazivý přístřešek je přesně to, co dnes na zahradách napodobují pergoly a stínicí plachty. Warlpirové to věděli už dávno.
Článek by vytvořen s pomocí AI
