Coco Chanel: Módní ikona, symbol ženské emancipace i nemilosrdná byznysmenka a nacistická agentka
Před 55 lety zemřela Coco Chanel. Do historie se zapsala jako návrhářská ikona a tvůrkyně moderní módy. Její jednoduché a praktické oděvy osvobodily ženy ze zajetí korzetů a staly se nedílnou součástí éry ženské emancipace. Osobnost slavné návrhářky ale měla mnoho stinných stránek, které se projevily za okupace Francie a fašistické vlády ve Vichy.
Coco Chanel, jediná osoba módního byznysu jmenovaná v žebříčku nejvlivnějších osobností 20. století časopisu TIME, se narodila v chudobinci. Úředník jí do rodného listu napsal omylem jméno Gabrielle Bonheur Chasnel. Zkomoleninu pak na oficiálních dokumentech používala až do smrti. Požádat o opravu by totiž znamenalo upozornit na fakt, že vyrůstala v chudobě. O matku přišla v 11 letech a otec jí poslal do klášterního sirotčince, kde se naučila šít. Řemeslo se jí hodilo během dospívání, kdy se živila jako švadlena v městě Moulins. Přes den upravovala vojákům zdejší posádky uniformy, po večerech je bavila v kabaretu La Rotonde, kde za spropitné zpívala o přestávkách mezi hlavními čísly. Její oblíbenou skladbou byl tehdejší šlágr Qui Qu'a Vu Coco. Zpívala ho tak často, že jí jméno Coco zůstalo natrvalo.
Vzhůru po společenském žebříčku
Hlas mladé zpěvačky sice nestačil na hlavní pódium, její krása jí ale získala mnoho obdivovatelů. Nejvíce ohromila bohatého důstojníka Étienne Balsana, který ji pojal za milenku a uvedl do tehdejší společenské smetánky. Luxusní život na Balsanově chateau Royallieu začal temperamentní Coco poněkud nudit, a začala z dlouhé chvíle navrhovat klobouky. Díky zručnosti a přirozenému nadání je začala brzy prodávat dámám z nejvyšších kruhů.
Dalším krůčkem na společenském žebříčku byl vztah s britským gentlemanem kapitánem Arthurem Edwardem Capelem. Bohatý aristokrat byl Balsanovým přítelem, Coco mu ale tak uhranula, že jí nedokázal odolat. Odvezl ji do Paříže, kde jí pronajal její první butik. K Chanel Modes na luxusní třídě rue Cambon brzy přibyl obchod v letovisku Deauville v Normandii a exkluzivní salón v baskickém Biarritz. Lokace přímo ve středu tehdejšího módního dění by samy o sobě stačily na úspěch. Zákaznice ale k Coco směřovaly především proto, že nabízela úplně jiné modely, než bylo tehdy zvykem. Namísto upjatých korzetů a nepohodlných svazujících šatů navrhovala jednoduché modely na každodenní nošení. Nezdráhala se sáhnout po materiálech jako žerzej, bavlna a úplety, ze kterých se tehdy šilo takřka výhradně pánské spodní prádlo. Z její dílny vycházely pohodlně střižená saka, košilové šaty, svetry, dámské kalhoty, a dokonce i marinière - pruhovaná blůza inspirovaná tričky francouzských námořníků. Její sestra Antoinette a teta Adrienne se v modelech procházely po promenádách a budily mezi bohatými paničkami obrovský rozruch. V salonech se dveře netrhly a za několik let byla Coco Chanel schopna Edwardovi jeho investici vrátit. V nejmódnější pařížské čtvrti pak koupila celou budovu, která se stala sídlem jejího módního impéria.
Ikonou Paříže
Ve zlaté éře 20. let byla Coco Chanel pařížskou ikonou a středobodem společenského dění. Mezi její přátele patřili ruští boháči a intelektuálové prchající před bolševickým režimem, nejvyšší francouzská smetánka i britská aristokracie. Přátelila se s Winstonem Churchillem, uhranula urozeného vévodu z Westminsteru Hugha Grosvenora a byla milenkou budoucího krále Eduarda VIII. Četné nabídky k sňatku však odmítala a soustředila se na rozvoj módního byznysu.
Když se 20. léta se přelila do 30. a nad Evropou se opět vznášel mrak přicházejícího světového konfliktu, změnil se život i Coco Chanel. V roce 1939 své obchody uzavřela s tím, že ve válce není na módu čas. Hal Vaughan, autor knihy „Sleeping with the Enemy: Coco Chanel's Secret War“ (Noci s nepřítelem: Tajná válka Coco Chanel) popisuje jiný příběh. Chanel podle něj využila předválečnou náladu jako příležitost propustit dělnice, které se v roce 1936 zapojily do celofrancouzské stávky za vyšší mzdy a kratší pracovní dobu. V každém případě po uzavření dílen a butiků přišlo na 4000 zaměstnankyň o práci.
Temné stránky Coco Chanel
Další nepříjemnou epizodou z éry nastupujícího nacismu byl čím dál tím markantnější antisemitismus slavné návrhářky. Na její obranu lze poznamenat, že mezi bohatými Evropany nebyla žádnou výjimkou. Konspirační traktát Protokoly sionských mudrců byl tehdy na vrcholu popularity, stejně jako šuškanda, že Židé spustili v Rusku bolševickou revoluci a chystají se obsadit celou Evropu. Někteří životopisci Coco Chanel však její antisemitismus zpochybňují a tvrdí, že za pověstmi stojí její obchodní spory s Pierre Wertheimerem.
S bohatým židovským byznysmenem se Coco Chanel spojila v roce 1924, kdy se snažila rozšířit své módní impérium o výrobu kosmetiky a parfémů. Pierre Wertheimer výměnou za potřebné finance získal většinový podíl v nové společnosti a sama Coco byla odsunuta do pozice šéfnávrhářky s pouze 10 % akcií. Tyto, z jejího pohledu ponižující, podmínky nikdy nepřenesla přes srdce. Když Wertheimer uprchl v roce 1940 před nacismem do USA, obrátila se Coco Chanel na německé úřady s žádostí o získání celého vlastnictví v rámci procesu arizace židovského majetku. Netušila však, že Wertheimer již převedl své akcie na svého nežidovského přítele. Spory o firmu Chanel se táhly během celé války a skončily až dlouho po ní.
Operace Módní kloubouk
Zatímco ve Francii vládla fašistická vláda ve Vichy, Coco Chanel se usadila v Paříži ve svém oblíbeném hotelu Ritz, kde se potkávala s nejvyššími nacistickými pohlaváry, včetně Hermanna Göringa a Josepha Goebbelse. Jeden z oficírů, šarmantní Baron Hans Günther von Dincklage, jí tak učaroval, že s ním navázala milenecký vztah. Von Dincklage pracoval pro nacistickou rozvědku Abwehr a netrvalo dlouho a začal do špionáže zapojovat i Coco. Impulsem pro spolupráci s nacisty měla být snaha osvobodit synovce z vězení v zajateckém táboře. Výměnou za jeho propuštění měla dát Chanel nacistům k dispozici svou síť kontaktů v nejvyšších kruzích Británie. Po válce odtajněné záznamy odhalily, že v rámci Abwehru působila jako agent s kódovým jménem Westminster a číslem F-7124.
Dokumenty odtajněné v roce 1999 poskytly i nové informace o největší akci agentky Coco Chanel. Operace s označením Modelhut (Módní klobouk) měla vzniknout na konci války během osobního setkání Coco Chanel a Heinricha Himmlera. Vůdce SS, šéf gestapa a hlavní postava nacistické mašinérie, byl tvrdý realista. V roce 1944 jasně věděl, že Německo válku prohraje, snažil se navázat kontakty se Spojenci a vyjednávat o příměří. Jeho spojkou k britskému vedení a samotnému Churchillovi měla být právě Coco Chanel. K setkání starých známých mělo dojít v Madridu a půdu měla pro Coco připravit její přítelkyně Vera Bate Lombardi - členka nejvyšších britských společenských kruhů. Lombardi se však nehodlala nechat zatáhnout do kolaborace. Po příjezdu do Madridu se okamžitě odebrala na britskou ambasádu a Coco odhalila jako nacistickou agentku.
Bez trestu a bez lítosti
Když fašistický režim ve Vichy na podzim 1944 padnul, dostala se Coco Chanel před vyšetřovací komisi. Na rozdíl od ostatních skutečných i domnělých kolaborantů ale byla rychle propuštěna. Okamžitě se objevily zprávy, že k tomu došlo na přímluvu Winstona Churchilla. Někteří historikové dokonce spekulují, že se Britové obávali, že návrhářka prozradí informace o sympatiích, které britští aristokraté chovali k nacistickému režimu. Návrhářka se debat neúčastnila. Okamžitě po propuštění přestěhovala do neutrálního Švýcarska.
O míře kolaborace Coco Chanel se dodnes vedou spory. Někteří životopisci ji přímo označují za kolaborantku a antisemitu. Jiní, například Rhonda Garelick, autorka knihy „Mademoiselle: Coco Chanel and the Pulse of History“ tvrdí, že za jejími činy stála spíše snaha o osobní prospěch. Nikdy prý nebyla patriotka. Tvrdé dětství a dospívání ji naučily starat se vždy nejprve sama o sebe. V každém případě se Coco Chanel svých německých přátel nezřekla ani po válce, kdy vyšly najevo zvěrstva nacistického režimu. Se svým milencem Güntherem von Dincklage žila řadu let ve Švýcarsku. Finančně také podporovala generála Waltera Schellenberga, šéfa německé rozvědky, pro kterého měla podle dokumentů pracovat. Schellenberg byl v Norimberském procesu odsouzen do vězení za válečné zločiny. Chanel mu hradila lékařskou péči, podporovala jeho rodinu, a zaplatila dokonce i za jeho pohřeb.
Je mi jedno, co si o mně myslíte
Chladná vypočítavost obdivované návrhářky se nejjasněji projevila na kauze sporu s Pierre Wertheimerem. Jak už zde zaznělo, židovský byznysmen převedl akcie Parfums Chanel ještě před válkou na svého přítele Félixe Amiota, aby tak zabránil arizaci firmy. Amiot po válce akcie Wertheimerovi vrátil, Coco Chanel se ale o vlastnictví začala soudit. Pierre Werheimer si paradoxně nemohl dovolit označit Coco Chanel za kolaborantku, aby tím nespojil jméno značky s nacismem a nepoškodil tak vlastní obchodní zájmy. Nakonec se s návrhářkou mimosoudně dohodli. Coco Chanel dostávala dvě procenta z tržeb prodeje parfému Chanel No. 5, což z ní udělalo jednu z nejbohatších žen na světě. Coco to ale nestačilo a vymohla si na Pierre Wertheimerovi dohodu, že jí bude po celý zbytek života platit veškeré životní náklady.
Po osmi letech ve švýcarském exilu se Coco Chanel vrátila do Paříže jako bohatá žena. Usadila se opět ve svém oblíbeném hotelu Ritz, kde se ještě nedávno veselila s nacistickými pohlaváry. Obklopena slávou a luxusem zde žila až do 10. ledna 1971, kdy ve věku 87 let zemřela. O svých činech za světové války nikdy nemluvila a nikdy se za ně neomluvila, zcela v duchu svého životního kréda: „Je mi jedno, co si o mně myslíte, protože vy mně nestojíte ani za pomyšlení.“
