Grónsko, Rusko a dilema zkreslení: Jak se dívat na mapu a nebýt za naprostého hlupáka
Výhrůžky amerického vůdce Donalda Trumpa anexí Grónska nejenže vyvolaly obavy nad budoucností americké zahraniční politiky, ale také oživily lahůdkovou kartografickou debatu. Při diskusi o svém zájmu získat řečené arktické území Trump již dříve vysvětlil: „Miluji mapy. A vždycky jsem říkal: ‚Podívejte se, jak je to veliké. Je to obrovské. To by mělo být součástí Spojených států.‘“
Není to tak, že by Grónsko s rozlohou odpovídající asi tak dvojnásobku Španělska bylo malé. Ale je také menší než Alžírsko, ačkoli si Trump nejspíš myslí, že je asi tak stejně velké jako Afrika. Proč? Protože pokud někdo tak nahlas a neústupně obdivuje velikost Grónska, vystavuje se podezření, že nepochopil základní kartografický fakt: nejběžnější typ mapy zvětšuje prostory u obou zemských pólů relativně k rovníku. (Máte-li doma šimpanze, tříleté dítě nebo prezidenta Spojených států, kteří to chápou špatně, můžete jim to vysvětlit odkazem na Antarktidu, která se zobrazuje jako světadíl daleko největší.)
Trumpovi je nicméně třeba přiznat, že v tom není sám. Leckterý panslovanista se nechá unášet pohledem na obrovskou velikost Ruska, aniž by si uvědomil, že z Belgorodu na ukrajinské hranici je do Lavrentije na konci Čukotky asi stejně daleko jako ze senegalského Dakaru do somálského Mogadiša, byť to při prvním pohledu vypadá mnohonásobně dál.
Rovnoběžné poledníky
Na svědomí to všechno má Gerardus Marcator, vlámský zeměpisec, který tento typ projekce v 16. století navrhl. Jeho mapy zobrazují poledníky vzájemně rovnoběžné, což umožňuje relativně snadnou orientaci námořním navigátorům (a dobře to vypadá, když takovou mapu pověsíte na zeď).
Nevýhodou tohoto zobrazení je, že zkresluje relativní velikosti kontinentů, a to tím více, čím více se vzdalujete od rovníku. Například Evropa vypadá větší, než ve skutečnosti je, a Afrika menší, což vedlo ke kritice, že Mercatorův pohled na svět napomohl v 19. století evropským imperialistům myslet si, že Afrika je malá, a tudíž bezvýznamná.
Snaha lidstva zploštit kulatou Zemi do dvourozměrného zobrazení je po staletí politickým a kulturním úsilím, stejně jako technickým. Projekce map – matematické metody převodu naší planety na plochý povrch – odhalují nepříjemné pravdy o moci, vnímání a omezeních lidské vynalézavosti. Jak říká americký zeměpisec Mark Monmonier: „Před paradoxem kartografie není úniku. Aby přesná mapa poskytla užitečný a pravdivý obraz, musí lhát.“
Hned uvidíme, jak to dělají. Od (údajně) imperialistického dědictví Mercatorovy projekce po rovnostářské ambice Gall-Petersovy projekce a od Robinsonova kompromisu po radikální Dymaxion Buckminstera Fullera spluvytvářejí tyto typy projekce způsob, jímž smýšlíme o globálních vztazích. Dnes, kdy digitální platformy dominují kartografii a geopolitické napětí znovu zaměřuje pozornost na územní suverenitu, je volba projekce obzvlášť důležitá.
Navigace a imperialismus
Mercatorovo dílo z roku 1569, jež evropským námořníkům pomáhalo při určování přímých transoceánských tras, zůstává v moderním povědomí vžito nejlépe. Zachovává úhly a tvary, takže pro navigaci se hodí, ale národně-osvobozenecký boj zrovna nepodporuje (mohou si tedy klidně kritici vymyslet systém lepší, chtělo by se říct).
Odolnost Mercatorovy projekce je částečně technologického původu: její kompatibilita s digitálními mapovacími nástroji, jako jsou Google Maps, zajišťuje její všudypřítomnost. Závislost technologických firem na tomto zobrazení upřednostňuje pohodlí výpočtu (plynulé zvětšování a posouvání) před zeměpisnou přesností. V povědomí běžného uživatele tak může Afrika zůstat asi stejně veliká jako Grónsko, ačkoli ve skutečnosti je asi 14krát větší. Řeknete si možná, že pokud nejste šimpanz, tříleté dítě nebo prezident Spojených států, nejspíš se s tím nějak vyrovnáte – ale říkejte to národním osvobozencům.
Kartografická korektnost
Gall-Petersova projekce, kterou v 70. letech 20. století zpopularizoval německý historik Arno Peters, se snažila čelit Mercatorovu zkreslení tím, že zachovávala relativní rozlohy pevniny. Roztažením rovníkových oblastí ve vertikálním směru zmenšuje Evropu a Severní Ameriku a zároveň rozšiřuje Afriku a Jižní Ameriku do jejich skutečných rozměrů. UNESCO a leckterá NGO přijaly Gall-Petersovu mapu pro výukové materiály a označily ji za nástroj „kartografické spravedlnosti“.
Naneštěstí tím vzniká nesmysl – například Afrika vypadá jako roura, což neodpovídá skutečnosti. Navigátoři ji považují za nepraktickou a její zpolitizovaná propagace také nepomohla. Dopadlo to tak, že pokud chcete najít cestu z bodu A do bodu B, hodí se vám Mercatorova mapa; chcete-li mapu používat pro účely kartografické spravedlnosti, pak vám podle ideologických preferencí může vyhovovat Gall-Petersův model.
Jiný typ nazývaný Goodeho homolosin zobrazuje proporce lépe. Na druhou stranu vypadá, jako kdybyste se pokoušeli o umění a měli k ruce jen pomerančovou kůru; také to není ideální.
Střední cesta
Projekce Arthura H. Robinsona z roku 1963 usilovala o estetickou harmonii a obětovala matematickou přísnost, aby vytvořila „vizuálně přijatelnou“ mapu. Zakřivením linií zeměpisných šířek a zmírněním polárního zkreslení Robinson zachoval tvary kontinentů a zároveň snížil rozdíly ve velikosti. National Geographic ji přijal v roce 1988 za svou.
Winkelův tripel (1921), směs azimutální a válcové techniky, vylepšil Robinsona tím, že lépe vyvážil plochu, vzdálenost a tvar. Ani jedna z projekcí se však nevyhnula kritice. Obě stále zvětšují mírné pásmo (Evropa, Severní Amerika) oproti tropickým oblastem, i když méně výrazně než Mercator.
Někteří obzvlášť citliví geopolitičtí analytici k tomu poznamenávají, že takové jemné zkreslení může ovlivnit veřejné vnímání zranitelnosti vůči klimatu. „Nízko“ položené rovníkové země se totiž zdají být menší a jejich existenční rizika jsou snadno bagatelizována.
Radikální přehodnocení
Projekce Dymaxion Buckminstera Fullera z roku 1943 rozložila Zemi do dvacetistěnu (ikosaedru) a minimalizovala zkreslení tím, že opustila zvyk, podle něhož je sever zobrazován nahoře. Její fragmentární prezentace připomínající skládačku vyzývá diváky, aby si světadíly znovu mentálně složili sami (prý je to tak naschvál). I to nás může těšit; kdo se však potřebuje dozvědět, jestli se při letu z Frankfurtu na Havaj bude moct zastavit v Kuala Lumpur, nejspíš se raději oběsí.
Méně známá, ale stejně inovativní je projekce Cahill-Keyesova (1975). Navrhl ji Gene Keyes a rozděluje Zemi na osm symetrických osmiúhelníků, z nichž každý tvoří „motýlí křídlo“ táhnoucí se z obou pólů. Cahill-Keyes snižuje zkreslení na méně než 10 procent plochy, tvaru a vzdálenosti – což je technický výkon – při zachování navigační užitečnosti. Jeho polární azimutální konstrukce (se středem na pólech, nikoli na rovníku) nabízí novou perspektivu a nezmenšuje žádný kontinent, aby upřednostnila jiný. Ačkoli se Cahill-Keyes mimo odborné kruhy používá jen zřídka, je příkladem toho, jak přehodnocení geometrických základů může přinést zobrazení spravedlivější.
Pupky světů
Problém je, že taková azimutální mapa si musí zvolit střed. Pokud si myslíte, že je něco důležité, umístíte to doprostřed. Proto středověcí kartografové umisťovali do středu Jeruzalém, Číňané nazývají svou zemi „říší středu“ a Řekové přiřkli pupek světa Delfám. Pokud tedy zrovna nejste Santa Claus, nejspíš si ani jeden z pólů jako střed své mapy sami nevyberete.
Žádná projekce nedokáže zcela vyřešit napětí mezi přesností a použitelností, ale pochopení jejich kompromisů umožňuje uživatelům vidět za hranice Země beznadějně placaté. Vzhledem k tomu, že soupravy zobrazující různě rozšířenou realitu a naše zkušenost s prostorem se může prakticky libovolně měnit, může příští kartografická revoluce plochá zobrazení zcela opustit. Staré debatě o projekcích tak bude odzvoněno. Do té doby zůstane každá mapa zrcadlem, které odráží priority svého tvůrce i posedlosti své doby.
