Syčí syčák a je uličník z ulice? „Nechvalné“ názvy osob zhýralých

Syčí syčák a je uličník z ulice? „Nechvalné“ názvy osob zhýralých Zdroj: koláž reflex.cz

Po stopách češtiny: Syčí syčák a je uličník z ulice? „Nechvalné“ názvy osob zhýralých

Známe je všichni, většinu z nich máme v aktivní slovní zásobě, ve svých jazykových projevech je tedy čile užíváme. Řeč je o slovech označujících osoby, jež nezasluhují za své vlastnosti či chování pochválit. Právě naopak. Jenže u toho „nechválení“ nechce být mluvčí vyloženě sprostý, a tak se uchýlí k výrazům, které jsou proti vulgarismům slabší odvar.

Abychom zodpověděli otázku položenou v titulku textu, začneme uličníkem. Jedná se o doslovný překlad německého Gassenjunge, což je ‚uliční chlapec‘. Na začátku své existence patrně prováděl uličnictví na ulici, jeho dnešní pole působnosti je však prakticky neomezené. Druhý jmenovaný výraz syčák vznikl opravdu od syčení. Nejprve se syčák říkalo ‚žebravému tulákovi, pobudovi‘, který polohlasně žebral, čímž vynikly především jím vyslovované sykavky. Jeho projev tedy připomínal syčení. Tento význam slova však zastaral a dnes se jím označují nepěkně jednající osoby. Někteří čeští etymologové dávají slovo syčák do souvislosti s výrazem sígr, který vznikl patrně stejným způsobem, tedy podle syčení při žebrání. Souvislost s německým slovem Sieger, jež znamená ‚vítěz‘, byla kvůli zcela jinému smyslu zavržena.

I když to se sígrem nevyšlo, je pravdou, že nám němčina u této skupiny slov poskytla své zdroje. Třeba takový lump je přejatý z německého slova Lump s původním významem ‚otrhanec‘. Jedná se vlastně o zkrácení slova Lumpen, což znamená ‚hadry, cáry‘. Ze studentského slangu se rozšířil šlendrián, tedy ‚nepořádný, nedbalý člověk‘. Opět je jeho předchůdcem německý Schlendrian vzniklý od slovesa schlendern, které má význam ‚lajdat, courat, loudat se‘. Nevyžádanými radami a připomínkami k činnosti, které se sám aktivně neúčastní, je znám kibic. Stejného významu je německé Kiebitz, které však dříve označovalo ‚čejku‘. Bylo patrně dílem uživatelů argotu, že došlo k přenesení významu právě u ptáka vyluzujícího varovný křik. Pak máme od západních sousedů ještě lempla, který pravděpodobně pochází z nějaké nářeční podoby německého výrazu Lümmel s významem ‚klacek, hulvát, mamlas‘. Z němčiny přejatý je také název gauner. Německý Gauner vznikl z výrazu Joner s významem ‚falešný hráč‘. Když se vydáme po etymologické stopě hlouběji, dojdeme ke slovu jowen z jidiš, které má význam ‚Řek‘. Vzniklo zkrátka v době, kdy se Řekům přisuzovala zvláštní obratnost při falešné hře v karty a na politickou korektnost se nehledělo.

Oproti tomu domácký původ mají třeba darebák a dareba. Výrazy vznikly z přídavného jména darebný, které však původně znělo daremný s významem ‚neužitečný, nicotný‘. A to už se blížíme ke kořeni, jímž je darmo, tedy ‚marně, pro nic‘. Ničema je ten, kdo ‚je k ničemu‘, jeho původ leží v   zájmenu nic. Pokud jste odhadovali kořeny v ničení, není to úplně špatně, protože to má svůj etymologický základ rovněž v nic. Velmi jednoduše byl utvořen rozpustilec. To se potkala předpona roz- se slovesem pustit a poté vzniklo i přídavné jméno rozpustilý jakožto předchůdce rozpustilce.  Mimochodem už naši předkové ve starší češtině užívali sloveso rozpúščěti sě v tom významu, který nese náš dnešní rozpustilec – ‚být nevázaný‘. Staročeský padúch je zase předchůdcem našeho padoucha. Motivace vzniku tohoto slova není zcela jasná, patrná je však souvislost se slovesem padat, proto existují domněnky, že se tím označoval ten, kdo ‚mravně padl‘ nebo ‚odpadl od šibenice‘. Vrátíme-li se ještě naposledy ke starší češtině, najdeme tam také přídavná jména sbedný jako ‚poslušný, hodný‘ a protikladné nesbedný, tedy ‚nezkrotný, svévolný‘. A protože se v češtině stalo záporné slovo frekventovanějším, máme dnes pouze nezbedy, nezbedníky a nezbednice.

Nakonec bychom chtěli vytknout osoby výtečné, tedy výtečníky. Cesta výtečníka opravdu vedla od slovesa vytknout, jež odkazuje k tomu, že je daný člověk vlastně vytknutý, vyňatý, vystrčený čili vyčuhuje z řady svým vzhledem, vlastnostmi nebo chováním. Historie tohoto výrazu je však spletitější. Už ve starší češtině existovalo přídavné jméno výtečný, jež mělo význam ‚sličný, ctný‘. Od něho byl v polovině 19. století odvozen výtečník, jímž byli zváni významní a zasloužilí političtí představitelé českého národa. Výraz byl zpočátku prostředkem adorujícím osobnost, sloužil jako ocenění práce dané osoby ve prospěch národa. Jenže už v 60. letech nastoupila politická konkurence v podobě mladočechů a začala v dobovém tisku prosazovat opačný hodnotový význam slova výtečník. Frekvence užívání slova v těchto významech se rázem proměnila, výtečník v negativním smyslu ten boj vyhrál a postupně se rozšířil i mimo politické prostředí. Aktuální data Českého jazykového korpusu ukazují, že nejvíc výtečníků je v textech publicistických. Z vlastní jazykové zkušenosti víme, že se výtečníci nevyhýbají školnímu nebo policejnímu prostředí. A možná máte také vy jednoho i doma.