Pánové Macintosh, McAdam, Shrapnel a Jacuzzi. Vynálezci, kteří propůjčil jména svým vynálezům

John Loudon McAdam vynalezl makadam | Zdroj: wikimedia Commons/Stephencdickson

Hrubě drcené kamenivo je dnes nejčastějším a nejobyčejnějším materiálem při stavbě silnic. Na začátku 19. století ale makadam vnesl do stavby komunikací doslova revoluci. Namísto blátivých, štěrkem vysypaných úvozů se v Anglii začaly stavět moderní silnice na základech z velkých kamenů, na kterých ležela zhutněná a vyspádovaná vrstva kamenné drti. Vynálezce postupu, který se rychle rozšířil do celého světa, se jmenoval John Loudon McAdam. 

Za okamžiky pohody v bazénu plném bublinek můžeme děkovat rodině Jacuzzi, která na začátku 20. století emigrovala z Itálie do USA. Bratři Giocondo, Frank, Rachele, Candido, Joseph, Gelindo a Valeriano měli na kontě řadu vynálezů (mimo jiné například moderní leteckou vrtuli). Proslavila je ale až podvodní pumpa napojená na soustavu trysek v nádrži s vodou. Masážní bazén postavil Candido Jacuzzi původně pro svého syna Kena, který trpěl revmatem. V 50. letech si nechal masážní pumpu patentovat a v 60. letech už rodinná firma prodávala celé vyhřívané a bublající bazénové systémy.

Tyto zvláštní termíny možná neznáte, filmaři je ale používají dnes a denně. Při natáčení filmu se většinou snímají mikrofony herecké dialogy, zatímco veškeré ruchy – bouchání dveří, kroky, šumění stromů, výstřely z pistole a podobně – jsou vytvářeny v postprodukčním studiu. Tvůrcem techniky, která posunula zvukový film na novou úroveň, byl Jack Donovan Foley. Jeho příjmení se dodnes po celém světě používá jako ekvivalent termínu „ruch“. Výjimkou je Česko, kde se ruchům nepřezdívá „foley“, ale „brunclík“ na počest zakladatele české ruchařské školy Bohumíra Brunclíka.

Na začátku 20. století se začalo masivně těžit a zpracovávat uhlí. Jedním z odpadních produktů byl fenol – bezbarvý krystalický materiál s „nemocniční“ vůní. Belgický chemik Leo Hendrik Baekaland se rozhodl, že pro bezcenný materiál najde využití. Po mnoha pokusech s fenolem a formaldehydem získal pružnou tvarovatelnou pryskyřici, která po odvodnění ztvrdla jako kámen. První masově využívaná umělá hmota tedy nese část jeho jména v kombinaci s první slabikou řeckého výrazu pro kámen. 

Původ většiny dechových nástrojů je zahalen mlhou minulosti. Pouze u saxofonu máme jasno. Vynalezl ho Belgičan Adolphe Sax, který se snažil sestrojit nástroj kombinující nejlepší vlastnosti žesťových (plechových) a dřevěných dechových hudebních instrumentů. Jeho snaha byla korunována úspěchem ve 40. letech 19. století. Patent na saxofon obdržel v roce 1846 v Paříži.

Za mnoha vynálezy stojí náhoda a nejinak to bylo v případě voděodolné, ale prodyšné membrány. Její vynálezce Robert Gore experimentoval se svým otcem Wilbertem s materiálem polytetrafluoroetylenem známým spíše jako teflon. Během pokusů se snažili teflonové tyče nahřívat a roztahovat. Přes veškerou opatrnost ale teflon zvládl roztažení jen asi o 10 % a pak tyč praskla. Po mnoha neúspěšných pokusech popadl frustrovaný Robert další nahřátou tyč a prudce škubnul za oba konce. K jeho překvapení se materiál bez odporu roztáhl do tenké vrstvy. Další pokusy s rychlým natahováním odhalily, že se teflon dokáže roztáhnout až o 800 %, kdy vytvoří mikroporézní materiál, který propouští vzduch, ale zadržuje vodu. 

Úlomek granátu nebo jiné bomby nese jméno generála Henryho Shrapnela. Důstojník královského dělostřelectva vynalezl z vlastní iniciativy nový typ duté dělové koule naplněné olověnými kulkami a střelným prachem. Časovaná roznětka náboj roztrhla ještě ve vzduchu a zasypala nepřítele deštěm olověných úlomků. Shrapnel ji použil v roce 1787 na Gibraltaru, jeho jméno nesly i další variace, které britská armáda používala až do I. světové války. 

Je docela možné, že jste žili v domnění, že graham je odrůda obilí, ze které se mele celozrnná mouka. Ve skutečnosti nese mouka i krekry z ní pečené jméno Sylvestera Grahama. Graham byl presbyteriánský kněz, který ve svých kázáních propagoval střídmý a spartánský způsob života. Své následovníky nabádal, aby spali při otevřeném okně na tvrdých pryčnách, myli se studenou vodou, zocelovali se usilovnou prací a bezmasou dietou složenou z ovoce, zeleniny a sucharů upečených z hrubě mleté pšeničné mouky. Jeho přednášky a kázání vzbudily na začátku 19. století velký ohlas, ale i protesty. Jeho kázání se dokonce stala cílem útoků řeznických a pekařských cechů, kterým ubíral zákazníky. Jeho filozofie se nicméně udržela jako základ zdravého životního stylu a grahamové krekry jíme dodnes.

Ani oblíbená pochutina mexické kuchyně nemá jméno založené na tisícileté domorodé tradici. Vynalezl ji až v roce 1943 kuchař Ignacio Anaya, který vařil v restauraci poblíž americké základny Fort Duncan v Mexiku. Když těsně před zavírací hodinou dorazila skupina důstojnických paniček, nakrájel Ignacio kukuřičnou tortillu, osmažil ji, posypal sýrem a nechal zapéct. Jelikož „nacho“ znamená španělsky „placka“, ale zároveň je i domáckou zdrobnělinou jména Ignacio, nemohlo být nové jídlo pojmenováno jinak.