V dnešním Reflexu najdete hned devět stran o fenoménu Český houbař. Nejspíš už jste si toho z lesa za letošní sezonu, přesněji za měsíc září, odnesli dost, ale zde máte šanci načerpat další úlovek v podobě informací o tuzemském de facto celonárodním hobby. A také se pokochat snímky slovenského fotografa Petra Župníka, jenž houby vnímá jako svůdné, vášnivé, roztoužené lesní bytosti a obdivuje je, fotografuje je a jí již několik dekád.
Co Čech, to houbař
Po dvou prachmizerných sezonách jsme se letos zase jednou napakovali: občané ČR nasbírají v tuzemských lesích v dlouhodobém průměru 22 500 tisíc tun hub ročně, od 27 700 tisíc tun v roce 2017, což je v přepočtu bezmála sedm kilogramů na domácnost, po podprůměrných 21 900 tisíc tun z chudého roku 2019. To podle expertů znamená úlovek za bezmála čtyři miliardy korun. I toho se týká hlavní materiál tématu, jenž je podpořen (ne)houbařským fejetonem Adély Knapové, vyprávěním o povolání snů, profesionálním houbaření ve stylu Lukáše Navrátila z Od lesa, či anketou mapující, jak se sbírá za hranicemi světové houbařské velmoci (čti: Česka); odpověděly na ni i takové osobnosti jako Dagmar Pecková nebo Hynek Kmoníček. Marek Douša pak ilustroval houbařskou typologii, v níž se jistě najdete. A svoji tchyni hned několikrát, pokud tedy není čistokrevným Provianťákem:
Provianťáci jsou mnohými opovrhovaní, avšak příbuzenstvem za účelem obohacení často vyhledávaní jedinci. Nesbírají pro zábavu, ale pro potravu. Jsou schopni konzumovat i „odpadní“ houby typu hřibu žlutomasého čili babky nebo klouzka, sbírají též staré plodnice a červivé nohy a obecně jedou dost na výkon, který posléze měří množstvím uskladněných zavařovaček se sušenými nebo nakládanými houbami. Bývají rodu ženského a budou vám tvrdit, že nejlepší smaženice je ta vícedruhová, jen aby obhájili sbírání nepříliš chutných druhů holubinek, jež jsou v zápalu vášně ochotni zaměnit za houbu nejedlou, jen aby byl plný košík. Potkáte je svlečené do půli těla, kromě dvou košíků nesou v ruce triko se zavázanými rukávy plné hnědáků. Na rozdíl od poddruhu Kobylek nepojímají houbaření jako sportovní zápolení, ale jako prostředek pro materiální zabezpečení.
Houby k tanci i poslechu
Když jsem šel z hub, našel jsem zub… Tuhle píseň tuzemských předškoláčků doplňuje spousta ód na hnědé plody lesa. Jako dítě jsem si do zblbnutí pouštěla na rodičovském gramci EP sedmdesátkového pánského hudebního dua Saze s hitem Žalm šťavnatky panenské: „Směrem do lesů a strání, trousí se národa část, dětičky, dámy a páni, jdou se pást. A kochat se a radovat, vždyť les jim může darovat, houby, houby, houby…“ Takhle totiž naše rodina žila: sbírala veškeré druhy jmenované v psychedelickém songu, kde „pro pár hříbků jistý kádr dal si vrtat klíční kost, tak mu postavili kvádr, těch je dost. A vůkol kvádru na prodej se pěstuje hřib koloděj…“ Což je samozřejmě nesmysl, protože síťovaný bráška hřiba kováře je celkem vzácný kousek; hřib koloděj, řečený též mj. siniak, baník nebo komprd, preferuje duby a další listnáče a růst řízeně někde u kvádru by se mu jistě nelíbilo.
Snad ještě známějším songem jsou Muchomůrky bílé v podání undergroundové legendy Mejly Hlavsy, zakladatele, zpěváka a baskytaristy skupiny Plastic People of the Universe. Text byl původně samizdatovou básní z pera Egona Bondyho, píseň měly v repertoáru i skupiny Garage a Půlnoc.
O něco méně známým je široké veřejnosti hudební skladatel Václav Hálek, který až do své smrti roku 2014 houby dokonce zhudebňoval. Jakožto člen České mykologické společnosti to jistě bral jako poslání, však také zhudebnil okolo 1650 z tuzemských 30 000 druhů (OK, makromycety, tedy houby viditelné pouhým okem, nikoli jen mikroskopem, z těch 30 000 tvoří jen šestinu, ale i tak…). V jednom z bohnických paneláků bydlela v patře pod panem skladatelem malá Pavla Horáková, která později obdrží Magnesii Literu za prózu: „Pan Hálek čistíval houby tak, že jejich okrojky házel z okna rovnou na trávník před domem,“ vzpomíná autorka Teorie podivnosti. „Ale nikdy z nich nic nevyrostlo. Dokázal téměř v jakékoli roční době a jakémkoli lese najít jedlou houbu. Tehdy jsme ještě nevěděli, že houby poslouchá a píše podle nich hudební skladby…“
Lupenaté i rourkaté v literatuře
Pro mladou houbařskou generaci vychází spousta knížek, logicky hlavně od českých, slovenských a polských autorů. U nás v rodině momentálně ani ne tříletá protohoubařka vyžaduje každovečerní předčítání z mimořádně krásného titulu Houby (vyd. Pikola, 2018) od Liliany Fabisińské s ilustracemi Asii Gwis. Zatímco tzv. hlava rodiny listuje v Houbařce, velmi dobrém románu Viktorie Hanišové o šumavské sběračce hub Sáře z roku 2018, starší děti leží v loňské Bábě Bedle Markéty Pilátové a matku schvátila nostalgie nad románem Miloše Urbana Boletus arcanus (2011) o obchodování s divotvorným hřibem, jehož konzumace zajišťuje mládí, krásu a sex appeal. Naprosto zásadní publikací a velkým vyznáním milovníka hřibovitých a spol. je Báječný svět hub z pera oceňovaného spisovatele a rozhlasového publicisty Jiřího Kamena; jeho kniha "o krásných houbách, nadšených houbařích a českém vítězství" vyšla v roce 2017 v Mladé frontě.
Ráno zní naší fordkou cestou do institucí protestsongy z hudebního atlasu hub Houbeles musicus; před každou z dvaceti skladeb je hádanka v podání Arnošta Goldflama. Text z dílny Petra Maděry, mj. autora veršovaného houbího atlasu Houbeles pictus (2008), zhudebnila Alžběta Trojanová a mezi téměř padesátkou zúčastněných interpretů jsou i členové Trabandu nebo Plastiků. Nalezenou houbu ostatně ukusovala Alenka Lewise Carrolla, která se během ožírání střídavě jedné a druhé strany lupenatého klobouku zmenšovala a pak zase zvětšovala… Hub v popkultuře je prostě skoro tolik jako v zářijovém lese po dešti.
Reflex č. 40 můžete také zakoupit v aplikaci iKiosek >>>
