Chlebíček je nejen silvestrovskou klasikou, ale taky tradičním zástupcem ve výčtu vynálezů a objevů, které Češi dali světu. Poprvé ho měl sestrojil na počátku 20. století pražský lahůdkář Jan Paukert pro rodinného přítele, malíře Jana rytíře Skramlíka, kterému nevyhovovaly v té době podávané malé apetitky neboli jednohubky. Přišly mu příliš drobné, zatímco on chtěl něco „alespoň na dvě tři zakousnutí”. S chlebíčkem o velikosti mezi jednohubkou a obloženým chlebem byl spokojen, stejně jako zákazníci lahůdkářství, kde se tyto výrobky vzápětí začaly prodávat. Tahle historka je zřejmě pravdivá, ale pověst o tom, že teprve tehdy spatřila obložená veka světlo světa, je trochu přehnaná.
„Obložené chleby podobné velikosti – anglicky ‚open sandwich‘ – byly známé ze světa z mnohem dřívější doby. Z Británie a Francie od konce 15. století. Ve Skandinávii se už po staletí jedí takzvané smörebröd, doslova přeloženo máslové chleby, na kterých je kromě másla všechno, co se dává i na český chlebíček. Některé španělské tapas mají k chlebíčkům taky velmi blízko, stejně jako italská bruschetta. Celkově se různé druhy ‚otevřených sendvičů‘ jedí ve Francii, Belgii, Holandsku, Dánsku, Norsku, Švédsku, Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Rakousku, Německu, Slovensku, Polsku, Bělorusku, Ukrajině a v Kazachstánu,“ uvádí na pravou míru Martin Franc, který se specializuje na dějiny stravování v 18.–20. století a na dějiny životního stylu a konzumu v Československu v letech 1945–1989.
Kromě původu tradiční lahůdky, která se stala neodmyslitelnou součástí všemožných oslav včetně té silvestrovské, se známý historik v dalším díle Zmlsaných dějin zaměřil také na její originálnější varianty. Československý kuchařský lexikon ze 30. let jich nabízí celou řadu rafinovaných kombinací a nešetří přitom lanýži, kaviárem nebo ústřicemi. Ostatně podívejte se ve videu, třeba v něm najdete inspiraci i na váš stůl.
