nahoru

Dřina a pomalu plynoucí čas v oblacích páry aneb Podkrkonoší ožilo jízdami starých vlaků

Jiří Štefek 20. července 2020 • 20:30
Dřina a pomalu plynoucí čas v oblacích páry aneb Podkrkonoší ožilo jízdami starých vlaků
foto: Jíři Štefek

Městečka i vsi v Podkrkonoší se v těchto dnech posunuly v čase o desítky let nazpět. V rámci Krkonošského parního víkendu se na zdejší koleje vrátil starý parní vlak, který po zdejších kolejích jezdil od přelomu 19. a 20. století a jenž se zde proháněl ještě před 50 lety. Během projížděk v něm si člověk uvědomil, že tehdy spěch zřejmě neexistoval a jak tvrdý chleba železničáři měli.

Stará souprava tažená parní lokomotivou a složená z vagonů ještě s dřevěnými lavicemi a s vytápěcími kamny uprostřed nich jezdila z Vrchlabí přes Martinice v Krkonoších a Jilemnici až do Rokytnice nad Jizerou. Většinu své cesty (z Martinic do Rokytnice) tak jela po trati, kterou pro zdejší region vybudoval osvícený šlechtic a krkonošský kavalír hrabě Jan Nepomuk Harrach. Na této trati začaly vlaky jezdit v roce 1899 a ta přinesla zdejšímu regionu nebývalý hospodářský, ale i turistický rozmach. 

Z horských vsí se po této dráze vozilo dřevo či sklo z místních skláren, opačným směrem mířily davy turistů a lyžařů na horské rekreace a dovolené. Všimli si jí i filmaři a záběry z ní zdobí například filmovou dětskou klasiku „Jak vytrhnout velrybě stoličku“.

Během projížděk se cestující mohli na vlastní oči přesvědčit, jaká dřina byla udržovat vlak v chodu a jak náročné to bylo na energii či vodu. Během zastávek se musela lokomotiva napájet vodou a ke kotlům uvnitř ní musela obsluha z řad železničářských nadšenců přenášet desítky vrchovatých uhláků. Do žhnoucích kotlů se muselo neustále přikládat, a proto vlaková obsluha byla zanedlouho od sazí a kouře úplně černá.

Rychlost tohoto vlaku nebyla nikterak závratná, činila maximálně 20 či 25 kilometrů za hodinu. Cesta z Vrchlabí do Rokytnice (zhruba 35 kilometrů) se všemi zastávkami tak trvala okolo dvou hodin. V dnešní době by z toho byl člověk na nervy. Tehdy to přitom bylo úplně běžné a cestování i do nepříliš vzdálené vsi či města se plánovalo jako činnost zabírající podstatnou část dne.

Nadšencům, kteří drží tyto staré tradice při životě, náleží velké poděkování. Nejen za to, že zpříjemňují lidem volné chvíle a odpočinek, podprahově jim však i připomínají, že kdysi nebyl takový shon a tlak na časovou rychlost a že dopravovat lidi byl velký kumšt, zodpovědnost, prestiž, ale i pořádná dřina. Je dobré si to čas od času připomenout a třeba někdy si podle toho upravit i svůj každodenní život či uvažování.





Diskuse ke článku