Ze vzdálenosti jednoho metru je JUDr. Vladimír Franz (1959) stejně postmoderní jako v televizi. Najednou zdánlivě uteče od tématu, až člověk skoro zapomene, jakou položil otázku, aby se k němu nakonec přece jen vrátil. Chvíli se zastává prezidenta Miloše Zemana, jehož mnohé poklesky proti dobrému vkusu označuje za folklór, o pár minut dál ho však označí za zátěžovou zkoušku české demokracie. Před druhým kolem loňských prezidentských voleb Franz oznámil, že bude Zemana volit, což pověstně rozzlobilo dost jeho mladých fanoušků a voličů. Franz v onom vyjádření odmítá vidět podporu: „Miloše Zemana jsem nepodpořil!“ Prostě zvolil ze svého pohledu menší zlo, i když to tak neřekl.
S vysokoškolským pedagogem, skladatelem a výtvarníkem Franzem jsme seděli v Café Nona na Nové scéně Národního divadla, snad abychom symbolicky řekli, že v naší éře ani ten, kdo se rychle stává institucí, nemusí být monumentální nudou. Umělec s sebou během rozhovoru všelijak vrtěl (dobře poznáte na videonahrávce), vyjadřoval se těkavě, zeširoka a v oklikách. Trochu tím připomněl Václava Havla v komiksové verzi puštěné na dvojnásobnou rychlost. Není rétor, jeho věty nelze hned tesat, a to některé svádí k mylnému závěru, že nemá co říci. Opak je pravdou, pro konverzaci s touto svébytnou osobností se však musíte posadit do jeho nezvyklé tóniny, což vyžaduje úsilí. Od několika bývalých studentů vím, že Franz je velmi oblíbeným a poutavým profesorem. To není těžké si představit. Vynecháme-li však rovnou jeho loňský prezidentský pokus, o dost těžší je představit si ho v roli byrokrata na ministerstvu kultury. Snad právě proto se s ministrem Danielem Hermanem dohodli, že tam nakonec bude působit jako poradce.
Vy jste se do médií opět dostal v souvislosti s politikou. Stanete se poradcem ministra kultury Daniela Hermana, přičemž to vypadalo, že budete jeho náměstkem. Jak k tomu došlo?
Jednou v neděli večer mi najednou volá pan Babiš, zdali bych nechtěl dělat náměstka ministra kultury. Ptám se, pro jakou oblast a on na to: To je jedno, domluvte se s Hermanem! Sešel jsem se tedy s ministrem. Hodinu a půl jsme si povídali o kultuře, Starém zákonu, opeře a jižních Čechách. Hledali jsme způsob, jak spolupracovat. On si vzal čas na rozmyšlenou. Nakonec jsme se domluvili, že budu dělat poradce, aby bylo jasné, že moje práce bude mít odborný a ne politický charakter.
Vás práce náměstka lákala? Je to přece jen něco úplně jiného, než dělat prezidenta republiky. Cítíte se být administrativně zdatný?
Dřív mi bylo předhazováno, že jako skladatel a výtvarník nemůžu dělat prezidenta, když jsem předtím ničím takovým neprošel. Nebránil jsem se tomu: úkoly člověk roste. Budu se věnovat živému umění, kterému se věnuji celý život.
Máme už téměř 25 let po revoluci: Jsme vůbec zdravá společnost? Nebo máme horečku?
To je otázka. Souvisí s cestou k demokracii. Nejenom k institucím, ale k demokracii jako vnitřní svobodě člověka. K tomu, abych měl rozšířený toleranční horizont, aby se mi do něj vešel celej svět a nepozastavoval se nad vším neobyklým ve stylu: Jů, co to je, ať to chcípne. To je strašný moment, tahle provinčnost. S demokracií je to jako se zdravím: Když ji máme, nemusíme o ní mluvit.
Zdravá společnost tedy nejsme?
Vůbec ne. Hlavně jsme zaostalá v těchto kategoriích. Jsme na cestě, která je na dlouhou vzdálenost. Spojené státy také měly válku Severu proti Jihu, Martina Luthera Kinga, Watergate a vždy z této zátěžové zkoušky - a tou je třeba dnes pro nás Miloš Zeman - vyšly vítězně a jdou dál. Naše cesta je oproti jejich, která trvá 250 let, ještě krátká. Vidím to třeba sám na sobě. Když to vypadalo, že bych mohl dělat náměstka ministra kultury, hned se vyrojilo spousta odsouzení. Jako ve filmu Rozmarné léto, kde Bohuš Záhorský třese tím provazochodeckým náčiním a říká: „Vy spadnete, Arnoštku. No vždyť jsem vám říkal, že spadnete.“ S tím se špatně pracuje a nikdy tu Berlín nebude, i kdybychom měli miliardy na ulici. A pak tu také svoje názory prožíváme velmi citově, což je na jednu stranu dobře, ale na druhou stranu nám to překáží. Čili, ty jsi můj nepřítel, a ty prostě chcípni. Jako bychom utekli z Vávrovy husitské trilogie. Do toho všeho ta seveřanská těžkomyslnost. Prostě kombinace k nezaplacení. Máme zde ale skvělou tradici a dokázali nádherné věci, byť to pro tvůrce bylo peklo na zemi, ale dobrá, je to tady. A to je dobrá zpráva.
Celý rozhovor s Vladimírem Franzem, loňským prezidentským kandidátem a dnešním poradce ministra kultury, najdete na videu:
