To, čeho se jednotlivec sám neodváží a co mu bez trestu neprojde, extremistické skupiny provozují bez zábran jako happening. Zapalování aut, výtržnosti, demolování obchodů, rabování...
Pane doktore!
Je normální zapalovat auta nezúčastněných lidí a plenit obchody v době, která je snad nejlepší v dějinách? Mám na mysli „protesty“ naprostých vypatlanců a agresorů v Hamburku při příležitosti zasedání G20. Co si o tom myslíte?
Jana Kučerová, Slavkov
Hned úvodem si řekněme, že pouliční řádění v Hamburku před dvěma týdny nemá s obsahem jednání G20 téměř nic společného. Stejně jako fotbalová utkání, slouží podobné události jako de facto domluvený signál ke srocení a vandalismu. Mnozí „bojovníci“ (tu proti kapitalismu, tam proti stoupencům jiného fotbalového klubu, jinde proti modifikovaným potravinám, kožešinám, potratům atd.) si prostě musí vybít svou agresi a k tomu potřebují (a) záminku, (b) parťáky a (c) příležitost. To první se snadno najde či vymyslí, případně poslouží kulisa vnějšího nepřítele.
Vhodným objektem k tomu býval a opět je opakovaně například americký prezident. Parťáky buď doveze nějaký loutkovodič v pozadí, který sleduje své politické či protispolečenské cíle, nebo se sbubnují po internetu. No a příležitostí je tradičně buď fotbalové utkání, nebo summit G7, G20 či NATO. Z nějakých důvodů byli radikální mírotvorci zticha, když se sjela Varšavská smlouva, byť se tak stalo i na tancích při invazi 21. srpna 1968. Podobné zprávy jako letos z Hamburku k našim uším doléhaly od mládí.
V Paříži v létě 1968 hořela auta při „studentských“ bouřích, summity NATO prakticky vždy provázelo pouliční násilí, levice brojila proti „hvězdným válkám“, proti Reaganovi (později ho mnozí z někdejších odpůrců označili za nejlepšího amerického prezidenta), proti železné lady Margaret Thatcherové, a zejména proti zemím, kde se relativně slušně a svobodně žije, rozhodně ne proti Kim Čŏng-unovi, Hugovi Chávezovi nebo podobným týpkům.
Zvláštním případem je Amerika, jež na jedné straně budí celosvětovou zášť a nenávist, na druhé straně se do ní všichni hrnou a žádné ploty na mexické hranici je nezastaví. Rozhodně je Trump nestaví proto, aby mu pracující neutíkali do zahraničí, což byl důvod, proč jsme měli ostnatě zadrátovaný a zaminovaný tábor míru a socialismu tady, ve střední a východní Evropě. Už těchto pár údajů by méně „vypatlaným“ jedincům mohlo dát dohromady pět a pět a posloužit k hrubé orientaci ve světě, který je samozřejmě spletitý a život v něm mnohdy a mnohde nelehký, o tom žádná.
Tu historii násilných protestů vzpomínám hlavně proto, že už tehdy, v sedmdesátých a osmdesátých letech, jsem si říkal: „Zaplaťpánbůh za atomové mocnosti. Kdyby jejich představitelé byli jen zlomkem tak agresívní jako bojovníci za mír, nebyl by na této planetě už dávno kámen na kameni.“
Letošní Hamburk je toho malým názorným příkladem. Kuriózní je, že ve chvíli, kdy by agresívní bojovníci za lepší život zvítězili, byl by s lepším životem rázem utrum, tak jako po každé revoluci v historii: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ A kdo nesdílí naše názory, je buď zločinec a patří do vězení, nebo blázen a patří na psychiatrii. Všechno už tu bylo. Běda, kdyby kapitalismus (rozuměj svoboda podnikání, slova a volby) měl padnout. Je ze všech zel to nejmenší.
