U-2511 nebyla obyčejná ponorka. Neexistovala proti ní obrana a mohla Hitlerovi vyhrát válku
Už před vypuknutím druhé světové války měli němečtí inženýři k dispozici technologie potřebné k tomu, aby postavili ponorku, proti níž neexistovala obrana. Kdyby vstoupila do bitvy o Atlantik včas, Velká Británie by byla odříznutá, Spojenci by neprovedli invazi do Evropy a nemohli zásobovat Sovětský svaz. Dějiny by se ubíraly úplně jinou cestou, ale naštěstí se to nestalo. A tak zůstala jen geniálně zkonstruovaná ponorka, jež se stala předlohou všech pozdějších podmořských lodí.
Byl začátek května 1945. Hitlerovo ohořelé tělo se už pár dní rozkládalo v mělké jámě vedle říšského kancléřství a konec druhé světové války byl na dohled. Německá ponorka U-2511 plula z norského Bergenu do Karibiku, ale obdržela kódový rozkaz „Regenbogen“, který znamenal ukončení bojů na moři.
Jenže o pár hodin později zaznamenala blízkost britského křižníku HMS Norfolk v doprovodu několika torpédoborců. Kapitán Adalbert Schnee neodolal a podnikl alespoň simulovaný torpédový útok. Teprve pak svou loď otočil a vrátil se do Bergenu, aby se vzdal. Když mluvil s důstojníky z Norfolku, nemohli uvěřit, že je měl na mušce ze vzdálenosti pouhého půl kilometru jeden ze zlopověstných U-Bootů nejvyššího velitele německé Kriegsmarine velkoadmirála Karla Dönitze. Citlivé přístroje křižníku totiž ponorku nezaznamenaly.
Jenže U-2511 nebyla obyčejná ponorka, jakých britské a americké námořnictvo do té doby zneškodnilo stovky. Šlo o zcela nový typ, proti němuž neexistovala obrana – jak potvrdil i respektovaný britský vojenský historik Correlli Barnett (1927–2022) v knize Britské vojenské námořnictvo za druhé světové války: „Schopnosti této ponorky torpédovaly dosavadní taktiku protiponorkového boje Spojenců. Ponorka mohla pod vodou dosáhnout takové rychlosti, že hluk kolem trupu pronásledujících hladinových plavidel způsobený prouděním vody by prakticky vyřadil jejich detekční zařízení. Především pak při hledání běžné ponorky musely hladinové lodě propátrat jen 31 400 čtverečních mil, zatímco při hledání tohoto plavidla by musely pročesat 282 000 čtverečních mil.“
Nová ponorka přitom neobsahovala žádné revoluční technologie. Už na začátku druhé světové války tedy nic nebránilo tomu, takovou ponorku zkonstruovat a ve velkém vyrábět. Jediným důvodem, proč se tak nestalo, bylo zkostnatělé myšlení lidí, kteří o tom rozhodovali.
Ponorky v Praze
Málokdo ví, že historie ponorek svým způsobem začala v rudolfínské Praze. V letech 1610 až 1612 působil na pražském dvoře císaře Rudolfa II. nizozemský vynálezce, mechanik a alchymista Cornelius Drebbel (1572–1633), jenž tu sestrojil řadu pozoruhodných přístrojů. Možná už tady se v jeho hlavě začala rodit myšlenka na podmořský člun, který ale sestrojil až později v Anglii. Plavidlo poháněné lidskou silou prokazatelně úspěšně vyzkoušel na Temži roku 1620. Podrobnější údaje o jeho konstrukci však bohužel chybějí.
Admirálové začali brát podmořský boj trochu vážně až po roce 1864, kdy jižanská ponorka zkonstruovaná Horacem Hunleym (1823–1863) během americké občanské války potopila seveřanskou válečnou lod USS Housatonic. Hunleyho ponorný člun byl nebezpečný i vlastní posádce: sám vynálezce se utopil při jednom z testů a nasazení ve skutečném boji nepřežila ani jeho osmičlenná posádka.
V Hunleyho ponorce ještě lodním šroubem otáčeli lidé, ale mnohem perspektivnější se ukázal být elektrický pohon. V druhé polovině 19. století byla v čele vývoje Francie, kde vzniklo několik zajímavých podmořských lodí. Ale brzy se ukázalo, že samotná elektřina nestačí: akumulátory se rychle vybily a s plavbou světem ticha byl konec. A tak místo skutečné ponorky měla větší úspěch loď, jež se uměla na chvíli potopit. Na hladině ji poháněly běžné motory (nejdřív parní, pak benzínové a nakonec dieselové), které přitom nabíjely akumulátory. Takové plavidlo mohlo mít akční rádius skutečné lodi, ale jeho výkony pod hladinou byly velmi slabé.
Ocelové rakve
Německo se dlouho drželo stranou, ale vynahradilo si to roku 1905 ponorkou SM U-1, navrženou s pověstnou německou precizností. Dnes je k vidění v mnichovském Deutsches Museu. Do první světové války už vstupovalo s početnou flotilou, která budila strach. Nepopiratelné úspěchy císařských podmořských člunů zanechaly dojem a v druhé světové válce už nikdo ponorky nepodceňoval. Jenže jejich výkony pod hladinou byly stále slabé, což limitovalo taktiku jejich nasazení.
Typická ponorka druhé světové války (nejen německá) byl v podstatě torpédový člun, jenž se dokázal na krátkou dobu potopit. Pod hladinou se plížil směšnou rychlostí, dokud se akumulátory nevybily a nevydýchal vzduch v lodi, což netrvalo moc dlouho. Ale dokonce ani na hladině tato ponorka rychlostí zrovna nevynikala, a navíc byla slabě vyzbrojená. Ponorky proto dokázaly (až na výjimky) útočit jen na stejně pomalé a neozbrojené obchodní lodě.
V určitém období války byla jediným protivníkem Německa Velká Británie, životně závislá na námořním obchodu. Jeho ochromení by nutně vedlo k porážce. Zpočátku se Dönitzovi dařilo na ně útočit, ale když začali Britové a Američané řadit obchodní lodě do konvojů doprovázených rychlými a dobře vyzbrojenými válečnými plavidly, začalo být posádkám německých ponorek ouvej. Spojenci navíc měli ultrazvukový detektor (Asdic), který uměl ponorku najít i pod vodou, a postupně také zavedli letecké hlídkování. Hrůzné zážitky posádek U-Bootů v hlubinách bez šance uprchnout, zatímco hladinu křižují válečné lodě, dokonale vystihl kultovní film Das Boot (Ponorka). Z lovců se stali štvanci a nakonec musel Dönitz svou ponorkovou ofenzívu zastavit. Posádky U-Bootů měly v konečné bilanci největší ztráty ze všech složek německé válečné mašinérie: nejčastěji se uvádí, že okolo 85 procent členů posádek zahynulo nebo bylo zajato. Vyjádřeno čísly to bylo 30 000 mrtvých a 5000 zajatých z celkem 41 000 německých ponorkářů.
Němečtí námořní stratégové věděli, že válku by mohla rozhodnout teprve ponorka, jež by byla dostatečně rychlá jak na hladině, tak i pod ní. Jenže to nejdřív vzali za špatný konec.
Kde vzít kyslík pod vodou
Hellmuth Walter (1900–1980) chtěl být od dětství námořním inženýrem, ale za svým snem se vydal poněkud křivolakou cestou. Nejdřív se stal praktikantem v loděnici Hamburger Reiherstieg, pak začal studovat na hamburském technickém institutu, dlouho tam nevydržel a nastoupil do firmy AG Vulcan. Dostal na starost konstrukci lodních turbín – a při tom ho napadlo, že není dobré, když spalovací motor získává kyslík z okolní atmosféry. Nebylo by efektivnější, kdyby ho dostával přímo v palivu?
Hellmuth Walter také vymyslel, jak na to: místo nafty nebo benzínu bude palivem peroxid vodíku. Jde o sloučeninu vodíku a kyslíku, ale na rozdíl od vody má jeho molekula atomy kyslíku dva. Snadno se jich zbaví v přítomnosti katalyzátoru, kterým je manganistan draselný. Při reakci kromě uvolňování kyslíku vzniká i vysoká teplota, jež by se ještě dala zvýšit vstřikováním dalšího paliva. Vzniklé médium o vysoké teplotě a tlaku nazývané paroplyn by pohánělo turbínu. Hellmuth Walter si svůj nápad nechal roku 1930 patentovat.
U hladinových lodí v tom nebyla žádná výhoda, ale pro ponorky by to znamenalo revoluci: podmořský člun by dostal pohon nezávislý na hladině, který by byl mnohem výkonnější než elektrický. Německo pokořené tvrdými podmínkami versailleského míru tajně zbrojilo už před nástupem nacistů k moci, a tak Walter dostal příležitost začít svůj nápad realizovat roku 1930. Když se s ním seznámil Karl Dönitz, postupoval vývoj Walterovy ponorky ještě rychleji. A roku 1940 začal zkoušet první prototyp označený jako V-80.
Ponorka V-80 měla nejen revoluční pohon, ale i přísně hydrodynamický tvar, k němuž konstruktéři dospěli při testech v aerodynamickém tunelu. Obsluhovali ji jen tři lidé (podle jiných zdrojů byla posádka čtyřčlenná). Výsledky vzbudily velké nadšení. Zatímco tehdejší ponorky dosahovaly na hladině nanejvýš 17 uzlů (31,5 km/h) a pod ní jen 7,4 uzlu (13,7 kmh), V-80 zvládla nahoře i dole až 26 uzlů (48 km/h). Pod vodou mohla touto rychlostí uplout až skoro 100 kilometrů, takže by hravě unikla všem tehdejším možnostem detekce a ničení ponorek.
Po zkušenostech s modelem V-80 podpořila Dönitzova Kriegsmarine stavbu několika ponorek s Walterovým pohonem označených jako Typ XVII, které měly sloužit k získání provozních zkušeností. Výkony sice byly skvělé, ale k německému vítězství v bitvě o Atlantik to nepomohlo. Pohonné hmoty pro tuto ponorku byly extrémně nebezpečné, obtížně se s nimi manipulovalo a složitý systém trpěl velkou poruchovostí. Námořnictvo ještě vyzkoušelo verzi XVIIK, v jejímž motoru se spalovala nafta díky kyslíku uskladněnému ve zvláštní nádrži, žádné z plavidel však nebylo dokončeno. A tak se Walterovy ponorky sice nedočkaly nasazení v boji, ale poznatky získané při jejich vývoji nezapadly.
Dva životy Mořského dábla
Hitler sice měl díky své paměti lepší přehled o moderní technice než Churchill, Roosevelt a Stalin, současně ale byl konzervativní a novotám moc nepřál. Jenže válka se pro jeho třetí říši nevyvíjela dobře. Teprve tehdy dal svým inženýrům zelenou – a tak vznikl ne zcela objektivní obraz nacistického státu jako technického inovátora, jenž předběhl ostatní svět. Nebyly to jen rakety a trysková letadla, jednou z legend tohoto období se stala „zázračná elektroponorka“ typu XXI.
Na jaře 1943 už patřila éra beztrestného řádění Dönitzových vlčích smeček v Atlantiku minulosti a snaha sestrojit ponorku, která by byla pod hladinou jako doma, se stala pro Německo přímo naléhavá. A právě tehdy přišli němečtí námořní konstruktéři s nápadem stejně geniálním jako jednoduchým: stačí vyplnit všechny volné prostory v trupu akumulátory a jejich kapacita bude dostatečná k tomu, aby byly výkony plavidla pod hladinou stejné jako na hladině. Čas pobytu pod vodou to sice neprodlouží, ale rychlost bude dostatečná k spolehlivému úniku před pronásledovateli vybavenými Asdikem. Je paradoxem, že všechny klíčové technologie použité u typu XXI byly k dispozici už před vypuknutím druhé světové války. Jak by dopadla, kdyby si to někdo v třetí říši uvědomil včas, je asi lepší si nepředstavovat.
Typ XXI byla dieselelektrická ponorka stejně jako typ VII, ale plavidlo mělo třikrát víc akumulátorů. To společně s přísně hydrodynamickým tvarem odvozeným od Walterových ponorek zvýšilo maximální rychlost ponorky pod hladinou na 17,2 uzlu (31,9 km/h). Kromě hlavních elektromotorů o výkonu 3700 kW měla ponorka ještě další dva s velmi tichým chodem o výkonu 166 kW. Spolu s řadou dalších vylepšení by to zase vrátilo německé ponorky do hry: nejenže mohly rychle, a přitom skrytě zaútočit, ale zrovna tak rychle a tiše mohly zmizet ze scény.
Ponorka XXI byla dlouhá 77 metrů a její akční rádius činil 28 700 kilometrů. Měla citlivý pasívní sonar, který operátorovi dával dobrý přehled o všech plavidlech v blízkosti. Šest torpédometů na přídi se nenabíjelo ručně, ale automaticky, takže mohla v rychlém sledu vypálit celou salvu samonaváděcích torpéd. Posádka měla pohodlí, o jakém se námořníkům na předchozích typech ani nesnilo, dokonce nechyběla lednice.
A nejen to. Ministerstvo zbrojního průmyslu Alberta Speera vymyslelo nový způsob stavby, kdy se v různých závodech vyráběly celé plně vystrojené sekce trupu, jež se pak dopravovaly do loděnic k finální montáži. Stavbu to výrazně zrychlilo – jenže válka se chýlila ke konci, nálety Spojenců neustávaly, navíc subdodavatelé neměli s výrobou ponorek zkušenosti. A tak se sice podařilo do konce války dokončit více než sto lodí, ale jen pár prošlo testy a pouze dvě se dočkaly operačního nasazení. Jednou z nich byla zmíněná U-2511 kapitána Adalberta Schneeho. O moc lépe to nedopadlo ani s typem XXIII, její menší variantou pro pobřežní službu.
Pak přišel konec války a „elektroponorky“, jež nepotopily jejich posádky, si rozebrali Spojenci k testování. Výsledky práce německých konstrukčních kanceláří tak paradoxně posloužily přemožitelům třetí říše a daly základ moderním ponorkovým konstrukcím. Není náhoda, že první atomová ponorka Nautilus se typu XXI nápadně podobala. Mohlo by se zdát, že tehdy u ponorek definitivně vyhrál jaderný pohon, ale v poslední době se mnoho válečných námořnictev vrací k nejaderným alternativním pohonům, jakým byl Walterův. Je to levnější, jednodušší a bezpečnější, přičemž moderní technologie už také umožňují zajímavé výkony.
Jednu ponorku XXI můžeme stále vidět v Brémách, dokonce si ji prohlédnout i zevnitř. Roku 1957 západoněmecké námořnictvo vyzvedlo ze dna moře u Flensburgu potopenou U-2540 a po opravách ji zařadilo do služby jako výzkumné a cvičné plavidlo. Dostala jméno Wilhelm Bauer po německém ponorkovém průkopníkovi (1822 až 1875), jenž postavil ručně poháněné ponorky Brandtaucher (Ohnivý potápěč) a Seeteufel (Mořský dábel).
Roku 1983 skončil i druhý život U-2540, alias Wilhelma Bauera, ale ponorka naštěstí nešla do šrotu. Ministerstvo obrany ji prodalo Německému námořnímu muzeu, které ji následujícího roku adaptovalo na stálou muzejní expozici pohupující se na vlnách řeky Vezery.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
