Když se z holuba stane kamikaze. Jak daleko je vývoj biodronů?
Vypadá to jako holub, létá to jako holub, takže to je holub. Nebo snad ne? Co když vás to sleduje, nebo dokonce co když to má za úkol vás zlikvidovat? To nemusí být úvod do kazuistiky paranoie ani příznak posedlosti konspiračními teoriemi. Říká se tomu biorobotika a vědci na tom skutečně pracují. Jen se tím z pochopitelných důvodů moc nechlubí.
V rámci projektu PJN-1 implantujeme čipy do mozků holubů, takže můžeme ovládat směr jejich letu, uvedl začátkem února před novináři Alexandr Panov, zakladatel a ředitel ruské společnosti Neiry. „S kamerami připevněnými na hrudi představují ideální živé drony pro kontrolu bitevního pole, špionáž a doručování zpráv za nepřátelské linie, protože mohou letět až 400 kilometrů bez přestávky a nenápadně se dostat tam, kam se drony nedostanou. Momentálně se zabýváme především holuby, ale podle prostředí a nákladu je možné použít i jiné druhy ptáků. Například pro těžší užitečný náklad počítáme s havrany.“
Moskevská startupová společnost Neiry s více než 300 zaměstnanci o sobě tvrdí, že jejím cílem je udělat z neurotechnologií součást každodenního života, což na její účty mělo za uplynulých pět let přivést investice ve výši více než miliardy rublů. Společnost je údajně napojená na lidi z blízkého okolí Vladimira Putina, podle některých zdrojů dokonce na jeho dceru. Mezi úspěšné výstupy Neiry prý patří mimo jiné mozkové implantáty zlepšující dojivost krav. Společnost se ale podle svého webu zabývá i rozhraními mozek – stroj pro nasazení u lidí.
Západní agentury většinou opatrně dodávají, že tyto informace nebylo možné ověřit. Ruskými médii oznamované bombastické úspěchy tamních vědců a techniků už si svět zvykl brát s rezervou, protože končívá neméně bombastickými trapasy. Stejně tak je možné, že jde o cílenou dezinformaci jako součást informační války proti Západu, jež Rusům jde lépe než válka skutečná. Jestli to bude i případ dálkově řízených holubů, to ukáže teprve budoucnost.
Jisté ale je, že se bioroboty nezabývají vývojová pracoviště jenom v Rusku. Snad jen s tím rozdílem, že se o tom na veřejnosti moc nemluví. Základní princip biodronu totiž není zase tak složitý. Prostě jen zjistíte, kde má tvor v nervové soustavě centra ovládající pohyb, a do nich zavedete elektrody z kontrolního mikročipu. Rádiovými signály pak živočicha řídíte – a jestli na něj připevníte kameru, nebo bombu, to už je vaše věc. Nejčastěji se takto pozměněným zvířatům říká bioroboti, biohybridní systémy nebo zvířata-kyborgové.
Terminologie je sice poněkud neustálená, ale výhody při útoku jsou zřejmé. Hmyz s mikrokamerou se dostane všude a ptáka s výbušnou nebo zápalnou náloží si nejspíš všimnete, až když už je na reakci pozdě. Možná si řeknete, že pár desítek gramů semtexu na hrudi opeřence válku nerozhodne. Jenže třeba hejno havranů může mít i tisíce jedinců. A proti hromadnému náletu explodujících kamikaze ptáků by nejspíš i slavný Hitchcockův horor byl jen pohádkou na dobrou noc...
Od holubů k armádě zabijáků
Snaha používat zvířata jako dálkově ovládané zbraně na bitevním poli je nejspíš stará jako válčení samo. Cvičení holubi doručovali zprávy, a dokonce nosili i fotoaparáty nad frontové linie ještě začátkem 20. století. Už během druhé světové války se objevily snahy kombinovat schopnosti zvířat s moderními technologiemi. Americký Národní výbor pro obranný výzkum (National Defense Research Committee) tehdy uvolnil 25 000 dolarů na vývoj pumy naváděné cvičenými holuby. Ptáci byli trénovaní tak, aby zobáky klovali do obrazu cíle, což mělo ovlivňovat směr letu pumy. Projekt vedený etologem Burrhusem F. Skinerem s přestávkami pokračoval až do 50. let, kdy elektronické naváděcí systémy překonaly schopnosti náladových holubů.
Během druhé světové války používala sovětská Rudá armáda speciálně cvičené psy s vakem naplněným výbušninami jako sebevražedné prostředky v boji proti německým tankům. Vojenským tajemstvím je dodnes z velké části zahalená snaha supervelmocí podobným způsobem vycvičit mořské savce pro boj s ponorkami. Nechyběly ani snahy využít citlivého čichu hlodavců k aktivaci min pomocí malých náloží připevněných na jejich tělech. Méně známý je neúspěšný americký nápad posílat za druhé světové války na japonská města hejna netopýrů nesoucích malé zápalné pumy.
Ani tím zřejmě podivná hitparáda nekončí – mnohé jen milosrdně přikrylo razítko s nápisem Přísně tajné. Například teprve nedávno byly zčásti odtajněny spisy americké Ústřední zpravodajské služby (CIA), které se týkaly jejích programů MKUltra a Subproject z 50. a 60. let minulého století. Mimo jiné se v nich počítalo s ovládáním hlodavců, ptáků, koček, psů a primátů pomocí elektrod zavedených do mozku.
Jepičí životnost
Zvířata jsou v mnoha ohledech dokonalejší než lidmi vyrobená bojová technika: nepotřebují palivo ani údržbu, pohybují se tiše, neohrožují je prostředky elektronického boje a pro pohyb ve svém prostředí jsou dokonale vybavená. Hlavně jsou nenápadná: kroužícího holuba nebo havrana si voják nevšimne tak snadno jako dronu.
Slabým místem využití zvířat jako zbraně je výcvik. Trvá dlouho, je drahý a výsledky jsou nejisté. Někdy selžou fatálním způsobem: rudoarmějští protitankoví psi prý měli problém s rozeznáváním německých strojů od „vlastních“, což prý sovětským tankistům tu a tam připravilo nepříjemná překvapení – obvykle poslední v jejich životě. Právě tato nespolehlivost představovala překážku v bojovém využití zvířat spíš než etické zábrany. Proto se někteří vojenští plánovači domnívají, že ovládání pomocí biočipů by bylo řešením.
Jako první se pro takový výzkum nabízí hmyz: nejen proto, že jde o jednodušší organismy, než jsou obratlovci, ale také proto, že tyto experimenty nevzbuzují emoce veřejnosti. Už roku 2009 oznámila americká Agentura pro pokročilý obranný výzkum (DARPA), známá svým podílem na vzniku internetu, že za předešlé tři roky vložila do biorobotického výzkumu na několika univerzitách 12 miliónů dolarů.
Jedním z těchto pracovišť byla Kalifornská univerzita v Berkeley. Její výzkumní pracovníci předvedli brouky s implantovanými čipy, kteří měnili směr pohybu podle příkazů vysílaných na dálku. Vědci prostřednictvím čipu stimulovali pohyb křídel na jedné či druhé straně, takže brouk se pohyboval zcela proti své vůli. Obdobné experimenty se šváby tehdy prováděli na Texaské univerzitě v Austinu, zatímco můry opatřovali řídicími biočipy na Massachusettském technologickém institutu (MIT).
Cílem byl přenos obrazu z miniaturních kamer nebo dat ze senzorů na tělech hmyzu. Už tehdy se kromě předností „živých dronů“ ukázaly i nevýhody: hmyz má mnoho nepřátel a žije krátce. Tehdy se předpokládalo, že maximální dosah nebude větší než 100 metrů, ale obvykle spíš mnohem kratší. Od té doby ovšem vývoj pokročil.
Nezničitelný robošváb
Roku 2020 badatelé vedení Baranidharanem Ramanem z Washingtonovy univerzity v Saint Louis obdrželi od Úřadu pro námořní výzkum (ONR) grant ve výši 750 000 dolarů na vývoj elektronického zařízení, jež ovládá let živého sarančete. Vědci zkoumali, jak relativně primitivní mozek sarančete zpracovává vůně a pachy, podle nichž vyhledává cíl svého pohybu. Podařilo se jim v mozku identifikovat místa, jejichž drážděním slabými elektrickými impulsy docílí stejného efektu. Pak sestrojili miniaturní elektronické zařízení, které má saranče na zádech. Bezdrátovým vysíláním příslušných signálů lze saranče na dálku ovládat.
„Naše filozofie je jednoduchá: proč vynalézat něco, co už příroda vynalezla dávno,“ odpovídá Raman na otázku, jestli je lepší saranče, nebo dron.
Údajně má výzkum sloužit k pochopení toho, jak funguje systém pro rozpoznávání pachů u hmyzu. Vědci soudí, že by pak bylo možné vytvořit bioroboty pro monitoring znečištění nebo pro vyhledávání výbušnin. Podobné cíle si klade také skupina ze Státní univerzity v Severní Karolíně, která tímto způsobem vytvořila biorobota ze švába. Ten navíc nese miniaturní kameru. Šéf týmu Edgar Lobaton předpokládá, že „robošváb“ by se mohl uplatnit při prohledávání zhroucených budov, při kontrole těžko přístupných konstrukcí a podobně.
Švábi představují obzvlášť oblíbené objekty biorobotického výzkumu, protože tito vývojově velmi staří tvorové jsou nejen snadno dostupní, velmi pohybliví, poměrně velcí, ale dožívají se až čtyř let. Také jsou mimořádně přizpůsobiví a extrémně odolní (tvrdí se, že by přežili i jadernou válku). Nemají centrální nervovou soustavu, takže fungují dokonce i po ztrátě hlavy.
Vědci z Nanjangské technologické univerzity v Singapuru nyní vyvinuli postup, při němž už nejde ani tolik o zákrok na jednotlivém švábovi, jako spíš o to, jak je na bioroboty přeměňovat hromadně, a přitom rychle a spolehlivě. Za tím účelem vyvinuli robotické zařízení, které švába znehybní pomocí dávky CO2, vyhledá citlivé body na smyslových orgánech, připevní na ně elektrody a propojí s „batohem“ na jeho zádech. Celý proces trvá jen něco málo přes minutu. Na dálku je pak možné ovládat směr a rychlost pohybu švába – ale hlavně rychle a lacino získat celou armádu absolutně poslušných biorobotů.
Válka na Ukrajině urychlila přechod těchto technologií z laboratoří na bojiště. „Dostáváme řadu podnětů na technologické inovace, z nichž některé mohou běžnému smrtelníkovi připadat jako sci-fi,“ říká Swen Weizenbergger, šéf centra Cyber Innovation, jež funguje jako akcelerátor inovací Bundeswehru. „Jsou mezi nimi i švábi firmy Swarm Biotactics opatření miniaturními batohy, jež umožňují sběr informací v reálném čase.“
„Naši bioroboti v tělech švábů jsou kromě senzorů opatřeni také moduly pro bezpečnou komunikaci,“ upřesňuje Stefan Wilhelm, generální ředitel Swarm Biotactics. „Mohou operovat jak samostatně, tak v rojích.“
Čelisti trochu jinak
Navzdory odporu milovníků zvířat se vědci neomezují jen na „ošklivé“ bezobratlé tvory. Nápad, s nímž přišla už před 20 lety DARPA, vypadá spíš jako námět na filmový horor – ale je skutečností. Agentura tehdy uvolnila 600 000 dolarů na financování výzkumu, jak pomocí implantátů ovládat chování žraloků. Ty neodolatelně přitahuje krev ve vodě, proto měly elektrody implantované v jejich mozku simulovat vjem jejího zápachu. To by umožnilo prostřednictvím vysílačky určovat směr pohybu mořského predátora.
Žralok se k roli kyborga pracujícího pro armádu hodí víc než kterýkoliv jiný živočich. Za desítky miliónů let své evoluce se dokonale přizpůsobil pro pohyb v prostředí, které je člověku nepřátelské. Vojáky ale ještě víc zajímají jeho smyslové orgány, jimž se nevyrovná žádný lidmi vyrobený senzor. Jde o takzvané Lorenziniho ampule, schopné vnímat nepatrné změny elektrických polí ve vodě. Dalším takovým smyslem je postranní čára a takzvané volné neuromasty citlivé na vibrace a proudění vody. Zadání od DARPA znělo využít tyto schopnosti žraloků pro nenápadné sledování lodí, ponorek, diverzních potápěčů a nejspíš i dalších aktivit nepřítele pod hladinou. Cestu k tomu měl otevřít soubor elektrod implantovaných do mozku.
„Chceme pochopit, které neurony se v mozku žraloka aktivují v reakci na jednotlivé podněty,“ vysvětlil Jelle Atema, mořský biolog z Bostonské univerzity v Massachusetts. „Současně monitorujeme zdravotní stav žraloků při těchto experimentech, protože na něm závisí, jak dlouho je půjde využívat v roli biorobotů. Bohužel se snadno vyčerpají, ale i tak mají oproti mechanickým podmořským prostředkům řadu výhod.“
Pod pokličkou
Experimenty se žraloky údajně přinesly nejednoznačné výsledky: zatímco někteří jedinci reagovali na povely ovládacího mikročipu žádoucím způsobem, u jiných byly reakce náhodné a někteří nereagovali vůbec. Je proto možné, že co jde u primitivních živočichů, jako je šváb, není tak jednoduché u tvorů se složitějšími vzorci chování.
Další problém spočíval v tom, že řídící signál špatně proniká vodou, takže ve větších hloubkách vědci nad žraloky ztráceli kontrolu. Proto měl být pro ovládání implantovaných čipů místo elektromagnetických signálů použit ultrazvuk, jenž vodou proniká na velké vzdálenosti. Po roce 2006 z médií zprávy o výzkumu náhle mizí. To může naznačovat jak neúspěch a ztrátu zájmu, tak naopak výsledky, které by neměla znát druhá strana...
V posledních desetiletích dostupné informace o ovládání zvířat mozkovými implantáty většinou končily u paryb, plazů a hlodavců, zatímco tvorům na vyšším stupni evolučního žebříčku se spíš vyhýbaly. Teprve zpráva o holubích biorobotech společnosti Neiry prolomila dlouhodobé mlčení.
Podobně je tomu s mozkovými implantáty pro lidi. Kromě mediálně zdatného Neuralinku Elona Muska se jimi zabývá i řada dalších společností, vždy je však výzkum prezentován jako snaha pomoci postiženým. Implantát opravdu může rozhýbat ochrnuté končetiny, ovládat protézy nebo propojit člověka s počítačem. Nemluví se ale o tom, že technologii lze použít i opačným směrem: k ovládání lidí. To by veřejnost v západních státech vnímala velmi negativně – jsou ale jiné země, kde se na mínění veřejnosti moc nehledí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
