Přípravy na předminulý mír. Jak na stále nebezpečnější svět reaguje armáda i politici?
Situace na bojišti se mění každou minutou a Česko teď pociťuje známé pořekadlo na vlastní kůži. Zatímco se naše armáda nestíhá připravit na současnou válku typu Ukrajiny, přichází další a rozsahem možná ještě větší konflikt, s nímž v takovém rozsahu počítal málokdo. Jak to ovlivní bezpečnost Česka a na co se nově musí připravit armáda, stát a celá společnost?
Pokud se podíváme do řad české armády, zatím tam vládne spokojený klid. Mise, na něž se jezdí do zahraničí, tedy na Slovensko, do Litvy a Lotyšska, nejsou bojové, mají spíš efekt odstrašující síly.
Výcvik jede setrvačností, cvičí věci, které jsou potřeba za každé válečné situace. Jeho seniorní příslušníci čerpají z válečných zkušeností z Afghánistánu, Iráku, případně ještě z Kosova nebo Bosny a Hercegoviny. Vědí, jak vypadá boj s guerillovou skupinou, nejsou tu ale zkušenosti s válkou velkého rozsahu typu 2022 na Ukrajině, a už vůbec ne s její podobou dnes, kdy veškerou iniciativu převzaly drony a obrátily vojenskou taktiku už od úrovně jednotlivce naruby.
Obecně platí, že konflikt velkého rozsahu je náročnější na koordinaci a počítá s využitím velké palebné síly letectva a dělostřelectva. K tomu se přidaly drony rozvrstvené na několik úrovní – pozorovací, zásobovací, útočné. Kolem fronty je třicetikilometrové pásmo na obě strany zónou smrti, již aktivně kontrolují FPV drony. To výrazně ovlivňuje taktiku už od činnosti jednotlivce, dosud cvičené činnosti jsou nepoužitelné.
Velitelům pak dává válka na Ukrajině větší autonomii a prostor pro vlastní řešení, v Česku platí detailní vymezení úkolu rozkazy. Ostřelování drony a raketami ukázalo nutnost mít vlastní protivzdušnou obranu a nespoléhat v tom na spojence, protože NATO tu už za pár let nemusí být. Většinu vojska tvoří na Ukrajině záložníci, u nás leží stále břímě na profesionálech.
Více Ukrajiny
Stát musí mít jasnou představu, koho povolat do zbraně v případě nutnosti a jak ho vyrozumět, rovněž i mít k tomu odpovídající zákony. Tady si z Ukrajiny brát příklad nemusíme, tento aspekt tu dlouho zanedbávali, přestože vedli válku fakticky už od roku 2014. Výsledkem jsou narychlo spíchnuté zákony a takzvaná busifikace, tedy nahánění služby schopných mužů po ulicích a jejich transport (hlídky používají malé mikrobusy, odtud pojem busifikace) přímo na krátký výcvik a na frontu.
Česká armáda se zatím připravuje na dávno minulou válku a bolestivě se přeorientovává na tu, která právě probíhá na Ukrajině. Někde se to daří více, jinde méně. Pro vojáky je třeba užitečné cvičit ukrajinské kolegy, kromě nováčků totiž mezi nimi jsou i bojovníci se zkušenostmi z fronty a ti umějí říct, co bude fungovat a co ne.
Určitě by ale prospělo víc výcviků a cvičení s ukrajinskými instruktory i důstojníky v roli plánovačů operací. Nebylo by také od věci povolit zájemcům z řad vojska dobrovolný odjezd na Ukrajinu, pokud sami chtějí, a vyřešit to třeba dočasným přerušením služby s tím, že by účast povolil prezident republiky. Takovým řešením se však ministerstvo obrany už od dob Jany Černochové zaťatě brání a dnes nechce být s čímkoli ohledně Ukrajiny spojováno vůbec, což je krátkozraké a je to škoda i pro samotnou armádu.
Inspirativní bylo v tomto ohledu mezinárodní cvičení Hedgehog 2025 loni v květnu v Estonsku za účasti více než 16 000 vojáků z 12 zemí NATO. Deset ukrajinských vojáků s drony propojenými systémem Delta v roli nepřátelských sil bylo schopno zlikvidovat za půl dne 17 obrněných vozidel a alianční jednotky úplně ochromit. Vlastní ztráty přitom měli minimální. Přesně takový druh výcviku dnes potřebuje i česká armáda, a to na všech úrovních. Jenže není jisté, zda i to bude dnes stačit.
Írán byl v pozadí
„Nejhorší scénář je válka mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí. To je absolutní mez, jíž se chceme vyhnout,“ říká v rozhovoru pro Reflex náčelník generálního štábu Karel Řehka. Armáda však má pro tento scénář vypracované poměrně přesné postupy a simulace toho, co by se pravděpodobně dělo, slouží už léta jako podklady pro vojenská cvičení. Ví se, že by Česko pravděpodobně vyslalo několikatisícové uskupení k ruským či běloruským hranicím a samo by zabezpečovalo své teritorium jako transportní a logistickou základnu pro bojující vojska.
Do uvedeného schématu však „hodil vidle“ útok Izraele a USA na Írán. Bezpečnostní strategie České republiky z roku 2023 popisuje jako největší hrozbu evropské bezpečnosti Rusko, které „usiluje o udržení a rozšíření své sféry vlivu v Evropě i jinde ve světě politickým a ekonomickým nátlakem i informačním a vlivovým působením a nově také masívním použitím vojenské síly“.
Na druhém místě je Čína, jež „stále důrazněji prosazuje své zájmy snahou o přeměnu dosavadního mezinárodního řádu; provádí kyberšpionáž, usiluje o kontrolu globálního datového provozu a využívá různých forem sociálně-ekonomického nátlaku“. Írán je pak zmíněn spíš mezi ostatními riziky vedle Severní Koreje a západního Balkánu a spíš jako regionální hráč, který „ohrožuje stabilitu regionu agresívním úsilím o regionální expanzi“.
Bezpečnostní strategie pak už vůbec nepočítá se současným nevyzpytatelným chováním Spojených států a možností, že se jejich zájmy obrátí proti těm evropským. Současná válka na Blízkém východě s druhotnými efekty, jako růst cen ropy a z toho vyplývající ekonomické důsledky a posílení ruské ropné ekonomiky, je něco, s čím krizové scénáře nepočítaly. S migrací z Blízkého východu, jež může nastat, se počítá spíš okrajově. Případné nasazení českých jednotek na ochranu člena NATO Turecka, které s Íránem hraničí, je taky zatím v Česku mimo obzory očekávaného vývoje.
(Ne)odolná země
Podle prezidenta Petra Pavla i náčelníka generálního štábu Řehky však zůstává ruské nebezpečí pro zemi tím hlavním rizikem. Přidávají se ale další, jako migrační vlna z Blízkého východu, rozsáhlá válka na jihovýchod od nás, od teokratického režimu osvobozený, ale destabilizovaný a fragmentovaný Írán – to vše v budoucnu může nastat. Do data začátku úderů na Írán 28. února 2026, jenž se vedle zahájení ruského útoku na Ukrajinu 24. února 2022 stane dalším dějinným milníkem, nás takový vývoj ani nenapadl, teď je novou realitou. A to pro celou zemi i pro její vojsko, které se bohužel (nebo možná i naštěstí) ještě nepřeorientovalo ani na válku předchozí.
Co v celé situaci bude potřeba? Zcela určitě upevnění připravenosti na krizové situace doma, to znamená peníze, legislativu, infrastrukturu a odolnost společnosti. První dvě, tedy finance na armádu a legislativa, vyžadují odvahu politiků. Současná vláda dává přednost sociálním výdajům před obranou. Premiér Andrej Babiš nedávno zopakoval Deníku, že Česko nepůjde cestou dávat v roce 2035 na obranu 3,5 procenta HDP, jak v souladu se závazky NATO slíbila předchozí vláda. „Naše priorita je zdraví našich spoluobčanů, aby žili dlouho,“ řekl Babiš.
České obranné výdaje činí 1,7 procenta HDP a jsou jedny z nejnižších v celém NATO, kvůli čemuž už zemi dvakrát kritizovali Američané. Vláda ale zřejmě doufá, že se svezeme jako černý pasažér, a považuje výdaje za dostatečné. „Pořád opakují, že od roku 2014 se zvýšily výdaje na obranu o 400 procent. Máme nejvyšší výdaje na obranu, co kdy byly,“ říká pro Reflex ministr obrany Jaromír Zůna. Z Řehkova vyjádření vyplývá, že srovnávat dobu, kdy se takřka neinvestovalo, s dneškem nelze, a aby armáda dohnala zanedbané relikty minulosti, potřebuje 3,7 procenta HDP.
Podobně i v krizové legislativě vidíme zásadní odpor politiků k tomu, podpořit jakoukoli formu vojenské služby, jež se táhne napříč politickým spektrem. Výjimkou byl šéf Motoristů Petr Macinka, který se ještě před volbami pro takové řešení vyslovil. Situace je však vzhledem ke všem okolním hrozbám tristní a podle Řehkou zmíněné revize plánů potřebuje země zhruba 40 tisíc vojáků z povolání a 20 tisíc příslušníků aktivních záloh. To je víc než původní cíle do roku 2035 (37 tisíc vojáků z povolání a 10 tisíc záložníků) a výzva hlavně ohledně aktivních záloh, jež dnes dosahují zhruba čtvrtiny cílového počtu.
V infrastruktuře je na tom Česko díky investicím poslední doby ze všech bodů zatím nejlépe. Odolnost společnosti je komplexní problém daný vnímáním lidí a nelze ho změnit zákonem ani vládním opatřením. Mnohé se již stalo, armáda třeba figuruje stabilně na předních příčkách v žebříčcích důvěryhodnosti institucí v Česku. Ochota bránit zemi se zbraní v ruce je však nízká, v průzkumech se pohybuje kolem jedné třetiny populace a zaostává za světovým průměrem (50 %).
Zatím také není jasné, jak by společnost zareagovala na přímé zapojení Česka do války, na dopad první nepřátelské rakety a nutná omezení svobod, jako je pohyb či zábava. Zkusili jsme si to už za pandemie covidu i s dnešními společenskými dopady v podobě antivaxerských hnutí koketujících s proruskými postoji. Není také jasné, co by s námi udělaly první válečné ztráty a snížení životní úrovně, zda by Češi nezačali zmatkovat a ve velkém prchat ze země.
Bohužel žijeme v době, kdy se rizika podceňují, přitom situace je vysoce nebezpečná, a dokonce i mezinárodní závazky, jako členství v NATO, ne úplně jisté. Může se stát, že se Aliance pod tlakem situace rozpadne na regionální bloky a o to bude obrana těžší. Je proto třeba, aby situaci někdo lidem vysvětloval – současná vládní koalice ale zatím spíše ukolébává ke klidu s tím, že nic strašného se vlastně neděje. Ale ono se děje.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
