Imunita: Pojistka, která chrání demokracii, nebo přežitá protekce politiků?
Ochrana některých představitelů státu před trestním stíháním, které se říká imunita, vyvolává v moderních demokraciích často emotivní diskuse. Jedni ji považují za nadbytečnou a historicky přežitou protekci pro politiky, kteří jsou obyčejnými lidmi jako všichni ostatní občané, a není tedy důvod, aby měli nějaké výhody. Druzí se zase stejně emotivně brání omezování imunity, protože ji považují za jednu z důležitých pojistek, které chrání demokracii, a hlavně parlamentní systém. Oba tábory se ale shodnou, že imunita je něco, co vyprodukovala relativně dávná historie. Kde se tedy vzala a jaký je její původní účel?
Vznik celého konceptu imunity je historicky spojen s církevní tradicí, kdy kostely a další svatostánky měly ochranu zvanou právo azylu. To fungovalo tak, že světská moc neměla na církevní půdě dostatečnou pravomoc. Kdo například prchal před světskými úřady a dostal se do kostela či kláštera, nemohl zde být zatčen, protože za ním světská moc nemohla na území pod církevní mocí ani vstoupit.
Strach z krále
Užší pojetí politické imunity se později vyvinulo z konfliktu mezi panovníkem a jeho poradním orgánem, z něhož se vytvářel parlament. Jako první se tato otázka začala řešit v britské kolébce parlamentarismu.
Už v době, kdy v roce 1215 vznikla Magna charta libertatum, Velká listina svobod, se v Anglii řešilo, že moc krále vůči parlamentu musí být omezena. Obava panovala hlavně z toho, že král vládne výkonnou mocí a může rozhodování parlamentu ovládat tím, že nepohodlné poslance nechá pod nějakou záminkou zatknout, aby jim zabránil na jednání parlamentu hlasovat.
Členové parlamentu si proto vymohli, že žádný z nich nemohl být zadržen v době, kdy probíhalo parlamentní jednání, či to, že stíhání členů bylo přípustné jen se souhlasem parlamentu. To byl opravdový racionální prapůvod imunity pro zákonodárce, jak ji známe dodnes.
V době, kdy si Anglie užívala již po několik staletí výhody parlamentarismu, se otázka podobně koncipované imunity začala řešit na evropském kontinentu. Tam totiž v 18. a 19. století v jednotlivých státech nastalo také omezování do té doby absolutistických monarchií a jejich panovníků. Rodící se parlamenty v dnešním slova smyslu začaly pociťovat stejné obavy jako jejich předchůdci kdysi v Anglii. Vedle snahy zamezit panovníkovi, aby členy parlamentu ve vhodnou chvíli zatýkal, se objevil i problém toho, jak zástupcům lidu zaručovat ochranu před tím, aby je absolutismem odchovaný panovník nechtěl trestat, či dokonce zavírat do vězení za to, co na schůzi parlamentu řeknou. Z téhle obavy se proto vyvinul další aspekt moderní ochrany pro zástupce moci zákonodárné, kdy poslanci nejsou odpovědní za hlasování a parlamentní projevy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
