nahoru

Život v covidu: Šmírujeme a baví nás to

Adéla Knapová 18. listopadu 2020 • 06:20
Život v covidu: Šmírujeme a baví nás to
Život v covidu: Šmírujeme a baví nás to
• foto: 
Profimedia.cz

Od letošního března se změnilo hodně. Denní rytmus, pracovní návyky, ne/jistoty, vztahy… Chaos narůstá, pod nohama je cítit prázdno, zato vzduch s viry se stává nepřítelem.

Druhý člověk je najednou možným rizikem. Objímáme se méně. Vídáme se čím dál častěji přes monitory… Pro mě a některé mé přátele hlavně z řad umělců je to však převratná a inspirativní doba. Ale říkáme si to jen mezi sebou. Cítíme, že „se to nemá“, že přiznat fascinaci je minimálně na pováženou.

Nestíháme

Přitom nelze říct, že by se nás to netýkalo. I my žijeme v koroně se vším, co k tomu patří, přesto máme obtížně definovatelný pocit, že zároveň jaksi trochu mimo – někteří z nás nejen v materiální nestabilitě a nejistotě vzhledem ke svému povolání žijí dobrovolně už dlouho.

Povídáme si o tom, jak téměř ani nestíháme sledovat všechny ty změny mezi lidmi a v lidech. Sdělujeme si z principu osobně nad čajem a vínem, jak se lidé kolem nás odhalují, jak dlouho budované slupky a masky pukají neviditelným nárazem o hrozbu zvanou covid-19 jako skořápky a uvnitř je obnažené jádro vydáno napospas každému, kdo má chuť se podívat a vidět, poslouchat a slyšet.

Sdělujeme si své postřehy, co a koho jsme viděli, slyšeli, „přistihli“, dohadujeme se, kam až to může zajít, čeho všeho jsou takzvaní moderní lidé z vyspělé euroamerické civilizace (tedy i my) kvůli ztrátě jistot a rostoucí vnitřní panice schopni. Kvůli náladě ve společnosti najednou nejen není síla, ale ani důvod krotit své zjitřené reakce, filtrovat projevy strachu a vzteku a frustrací; jako by ústenky poskytovaly jakousi částečnou anonymitu, ať jsme kdekoliv.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku