Je zajímavé, že málokdo dnes pitvá rozdíly v chování a nadání mezi jednotlivými etniky. Nejspíš boj proti rasismu vytlačil všechny otázky po nich do stínu podezření. Ptát se, proč je někdo nejchytřejší, však snad rasismem není ...
Interetnické rozdíly nesporně existují nejen v tak nepodstatných věcech, jakou je míra pigmentace pleti nebo tělesná výška. V naší kultuře jsme si však jejich zkoumání po neblahé epoše takzvaných výzkumů rasy prováděných nacistickými ideology tabuizovali.
V takové míře, že jejich tabuizace vyvolává výtvory, jakým byl například slavný spisek sociologa Bakaláře Tabu v sociálních vědách.
Proces vzniku podobně blbé knihy je pochopitelný – téma je tak emočně zatížené, tak se „nesmí“, že se „výzkumu“ interetnických rozdílů chytne kdekdo. Od těch, co se chtějí zviditelnit, po ultrapravičáky, co si chtějí dělat propagandu. Výsledek? Ještě větší zábrany věnovat se solidnímu pohledu na fenomén rozdílnosti jednotlivých národů.
Jenže bez ohledu na to mezietnické rozdíly existují. Příklad?
ŽIDI JSOU NEJCHYTŘEJŠÍ!
Pro podporu tohoto řadou občanů tušeného výroku prosím pohleďte na abstraktní obrázek na této dvoustraně. Vznikl jednoduše – dal jsem do jednoho textového souboru za sebe jména všech nositelů Nobelovy ceny za výzkum (vynechal jsem ceny za mír a literaturu, tam nejde jen o inteligenci) a na červeno obarvil všechna zjevně židovská jména. Termín „zjevně židovské jméno“ je sice zavádějící, ale Stanley Cohen, Baruch S. Blumberg ani Isidor Isaac Rabi opravdu nemohou být maďarští evangelíci. A taková jména jsem obarvil narudo. Pak jsem co nejvíc zmenšil písmo, tím text zahustil a vytiskl na papír. A bylo červeno ...
Při použití takové metody, jako je okometricky stanovené „židovské“ jméno, samozřejmě nelze počítat nic jako procenta, ale je stejně od oka jasné, že červené barvy je na obrazci nápadně hodně. Stejně jako je nápadně hodně nositelů Nobelovy ceny, kteří mají židovské jméno, a nejspíš tedy budou Židé. Ve srovnání například s počty nositelů italsky, japonsky nebo polsky znějících jmen je to více než markantní.
PROČ?
Po prostudování všech populárních zdrojů k tématu jsem zjistil, že současné poznání upřednostňuje možnost, že jde o národ Albert Einstein, jeden z mnoha židovských držitelů Nobelovy ceny vyvolený. Také však připadá v úvahu, že Židé jsou nejchytřejší od přírody, stejně jako například Sanové (Křováci) jsou nejmenší. I vydal jsem se hledat pravdu u moudrých. Oslovil jsem národovce z Národní strany. Na jejich serveru je o Židech celá řada článků, ergo jsou jistě experty. Měli jasno: „Pane Doležale, není v našem zájmu komunikovat s prokazatelně mentálně postiženým člověkem, proto nám, prosím, již nepište. Koho jiného by mohlo napadnout, že jsou Židé nejinteligentnějším národem. Tiskový odbor NS“ Nezklamali – fungují jak automat na limonádu. Vhodíte slovo „Žid“ a vypadne nějaká forma odmítnutí, často malebná.
Ředitel Židovského muzea pan Leo Pavlát se k věci vůbec nechtěl vyjádřit. Nelíbila se mu výše popsaná metodika zjišťování židovského příjmení. Jde prý o sortování lidí. Z rozhovoru jsem měl dojem, že celé mé dotazování není košer a že jsem pana doktora trochu urazil. Mohl mé dotazy brát osobně, je příslušníkem tohoto etnika, ale kdyby mě někdo obvinil z nápadně vysoké inteligence, rozhodně se neurazím. Navíc inteligence je snad jediná věc, kterou nikdo nikomu alespoň nahlas nezávidí.
O Sanech z Kalahari je kdekoliv v odborné literatuře veřejně přístupná informace, že mají ze všech etnik nejrůznorodější a nejpestřejší DNA. To je informace více než intimní a je těžko říct, zda je lichotivá, nebo nelichotivá. Když se ptám na vlastnost vyloženě lichotivou u židovského etnika, jsem od počátku odmítán. Zamezuje tedy politická korektnost klást některé typy legitimních otázek? Přitom ptát se, jak to Židé dělají, že seznam držitelů Nobelovy ceny vypadá jako soupis návštěvníků synagógy, je stejně legitimní jako dotaz na genetickou skladbu Sanů. Lidstvo prostě poznává sebe samo.
V NOUZI HLEDEJ INTELEKTUÁLA
Profesor RNDr. Stanislav Komárek, Dr., byl dalším osloveným. Na mou otázku mi odpověděl bez zábran a vysvětlil mi, že fenomén „intelektuálních minorit“ se vyskytuje či vyskytoval téměř ve všech diferencovanějších společnostech. Cituji: Na Damoklův meč hrozící represe reagují jakousi intelektuální mobilizací (naše mysl funguje běžně jen na část své kapacity a ze zkušenosti dobře víme, jak se v ohrožení mohou „obrátky“ zvýšit, fenomén funguje i dlouhodobě, po generace) a často i živou podnikatelskou aktivitou. V našem kulturním okruhu tuto „ekologickou niku“ tradičně vyplňovala menšina židovská, ale třeba v osmanské říši arménská a v Malajsii a na Jávě čínská. Všechny tři zažily i pogromy. Dosti podobný fenomén vidíme i u euroamerických homosexuálů, kteří představují také minoritu, ale ne etnickou. Když se minorita stane v určitém regionu majoritou, fenomén v druhé generaci do značné míry zmizí, jak velmi pěkně popisuje můj oblíbený Arthur Koestler na příkladu populace Státu Izrael, který pomáhal zakládat – velmi vtipně říkal, že funkční majoritní národ nemůže sestávat převážně z psychoanalytiků, hudebních kritiků a žurnalistů: někdo také musí okopávat zelí či vyvážet popel. Z tohoto hlediska byla většina příchozích zdaleka „překvalifikovaná“.
To mi sice přišlo jako zajímavé vysvětlení, jenže třeba na Romy, další diskriminovanou minoritu, to neplatí. Ale důvod je prý v tom, že popisovaným způsobem se situace menšin nevyvíjí nutně a v tradičních společnostech byla na opačném konci spektra volná i další „ekologická nika“ pro etnika žijící kočovně a s tradicí ústní, „volná jako ptáci“. Na evropském kontinentě se jednalo hlavně o Romy, ale irští „travellers“ jsou „čistokrevní“ Keltové a v osmanské říši a Íránu tuto funkci plnily turkické kmeny.
Tak dobře, ale proč zrovna Židé obsadili niku intelektuální elity?
Profesor Komárek to vysvětluje tím, že minorita si svou „strategii“ tak úplně nevolí a do značné míry je do ní okolnostmi vtlačena. Koneckonců v osmanské říši bývala i významná minorita židovská, ale roli té intelektuálně podnikatelské převzali Arméni, v menší míře i Řekové. Pro všechny jmenované národy, včetně Číňanů, je nějak příznačné, že jejich intelektuální tradice je starobylá a hrála v jejich společenstvích důležitou roli.
„Může se ale vzdělání stát hodnotou u přirozeně málo inteligentního etnika či populace?“ zeptal jsem se nakonec.
„Co je to vlastně inteligence? Nezaměňujme ji s intelektualitou,“ oponoval Stanislav Komárek. „Oba fenomény souviset mohou, ale nemusejí. Chytit zajíce v Kalahari je jeden typ kumštu, vyplnit excelovou tabulku druhý. Naše kultura si cení pouze druhého z nich, ale různých lidských schopností je nepřeberně. Známé IQ testy jsou užitečné v tom smyslu, že mapují schopnost jedince pohybovat se v industriální civilizaci euroamerického typu, ale nejedná se o výrok posledního soudu. C. G. Jung viděl inteligenci jako harmonickou kombinaci racionality a emocionality. Něco na tom je. Intelektuální tradice v nějaké populaci roste velmi zvolna, ale může se časem měnit – i my, národy severně od Alp (Němci, Češi, Maďaři atd.), jsme bývali klasifikováni jako ,barbaři´.
Rozhodně etnika neliterární a dosti drsná. To se změnilo, ale dá to fušku, k dnešnímu stavu to trvalo hodně přes tisíc let.“
Co si o rozdílech mezi etniky myslíte vy?
