Pokud se dnes v literárních kruzích o něčem mluví, a nejenom mluví, ale i hádá, neboli o čem se vedou spory, pak to není třeba nová Petra Hůlová, nýbrž prozaička, která vydala v nakladatelství Paseka svou prvotinu nazvanou Je hlína k snědku? a která se ukrývá za docela záhadným pseudonymem Jakuba Katalpa. Pokud by někoho zajímalo, co znamená katalpa, prozradíme, že jde o typ městské dřeviny, která nejlépe snáší suché půdy - a že sama Katalpa na sebe prozrazuje jedině tolik, že píše, hledá a učí se vycházet sama se sebou. Ze žádného nebe ovšem nespadla: před pár lety pod svým občanským jménem vydala v Plzni několik klubovních prozaických textů, to je však už pryč, dnes je to Jakuba Katalpa - a kritici se o ni přou a její kniha se čte.
V čem je ale jádro těchto poněkud zmatečních sporů? Zhruba a zkrátka v tom, že ti kritici (a část čtenářů), kteří čtou knížku podle hesla "o čem to je", dávají najevo nebo si mohou myslet, že je to jakási kultivovaná pornografie nebo próza přespříliš přeerotizovaná. Naopak ti, kteří posuzují knihu na základě její estetické hodnoty, takové umělecké kvality v debutu Jakuby Katalpy nalézají takříkajíc na první pohled a tuze se podivují nedůvtipným recenzentům, kteří si počínají jako hodně dětinští mládenečkové: skoro uslintaně si vypisují z Katalpy erotické pasáže a zřejmě si je někde doma vylepují. Ti vnímavější zdůrazňují především velký autorčin talent a její schopnost sugestivně podat příběh současné mladé ženy, která chce žít naplno - a to jak svým sny či svými vzpomínkami, tak i svými partnery...
A názorová shoda tu nevládne ani náhodou: někteří kritikové prvotinu šmahem odsoudili, jiní ji označili za Knihu roku. Jednu recenzentku rozčiluje přebal titulu s "nasládlou fotografií ženského torza v prádélku", jeden recenzent v próze našel tak odpudivé pasáže, že se v pohoršení dovolával jako vrcholné mravní autority dokonce Alexandra Solženicyna a v souvislosti s tím lamentoval nad citovou prázdnotou současnosti (zčásti právem, jenomže Katalpa je v tom nevinně). A v literárním týdeníku Tvar posoudil autorčinu první prozaickou knížku akademický vědátor píšící pod pseudonymem Alois Burda nejen s nešťastným nepochopením pro reflexivní podtext díla (což je v jeho slohových výtvorech běžné), ale i mimořádně (mírně řečeno) nemotorně.
To básnířku a redaktorku Boženu Správcovou přivedlo k myšlence, že na obhajobu Jakuby Katalpy založí Feministický klub Tvaru, aby zabránila podobnému "kušnění". Možná takový klub zanikne okamžik poté, co vznikne, Správcová ale v milé nadsázce postihla, v čem je práce Katalpy natolik vzrušující i rozčilující: "Tato kniha nějakým způsobem rozčísla naši zdánlivě negenderově uhňácanou literární selanku... charakterem hrdinky, která je prostě pro leckterého chlapa totálně nepřijatelná. Je tak nesnesitelně nezávislá, tak moc si z chlapů nic nedělá, aniž je přestává milovat, nedá se chytit ani na hysterii, ani na ublíženost či cynismus..." Aby však věc nesklouzla k černobílému soutěžení "muži versus ženy": Do (pomyslného?) Feministického klubu Tvaru se podle Správcové hlásí i "mnozí chlapci" a esteticky citlivější kritikové pronikli do dřeni Katalpiny prózy mnohem víc než recenzentky.
Koneckonců: hlavně že se hovoří o knize, která stojí za to, která vyvolává živé odsudky i živé přitakání - a reklama nereklama, nakladatelství Paseka se podařil skutečný ediční trumf!
