Pro naše spisovatele představuje podzimní období milostivé roční období: na podzim se totiž uděluje řada významných literárních cen. Nejprestižnější je státní cena, hned po ní má však největší renomé Cena Jaroslava Seiferta, která vyznívá i jako hold umělci, v jehož tvorbě jsme svědky oblouky od avantgardy k filosofické lyrice - a jenž se stal asi jediným českým laureátem Nobelovy ceny za literaturu.
Že by totiž "Nobelovku" přece jenom získal tč. již francouzsky píšící Pařížan Milan Kundera, tomu už dnes přestávají věřit i ti nejzarytější kunderofilové ...
Nyní v listopadu však nastal čas nové tuzemské "Seifertovky, v níž prozatím mají o něco víc ustláno na růžích básníci, jako by se živý přelud Jaroslava Seiferta ustavičně vznášel nad rokováním poroty. Podíváme-li se však na jména dosavadních laureátů (mj. Jiřina Hauková, Zbyněk Hejda, Ivan Wernisch, Petr Kabeš, Věra Linhartová...), ukazuje se, že v případě Seifertovy ceny porotci nešlapali vedle: snad jen když si před časem usmysleli udělovat "Seifertovku" hned dvěma laureátům. Toto inflační počínání je ale záhy přešlo, navíc i tehdy vybírali dobře a zvolili autory, kteří si vavřín zasloužili. Letos obdržel Cenu Jaroslava Seiferta básník a kongeniální esejista Miloslav Topinka za sbírku Trhlina, vydanou Vladislavem Zadrobílkem v nakladatelství Trigon - a tím bylo spravedlnosti učiněno zadost. Vždyť z úctyhodné poetické plejády, která se během let šedesátých vynořila na literární scenérii, byl Topinka považován za příslib z nejnadějnějších. Ale po roce 1969 nadlouho zmizel ze scény: zabýval se problematikou mimosmyslového vnímání a publikoval jen výjimečně, a to ještě texty pro děti.
Když letos na jaře, po prodlevě více než třicetileté, vyšla Topinkova Trhlina, jedinečně spojující umění slova s uměním výtvarným, konstatovali jsme tehdy v rámci těchto sloupků, že se do české poezie vrátil "kníže básníků". Uplynulo pouhých několik měsíců a chvílemi přímo závratná Topinkova poetická symbióza získala vrcholné literární ocenění - přičemž plným právem: zjevně převyšuje tvorbu mnoha jiných literátů přinejmenším o třicet let intenzivní niterné práce na celku básně a o třicet let pronikání do tvaru a ducha díla. Jaroslav Seifert by sice možná kroutil hlavou, tato poezie je prosta nostalgie a spontánního lyrismu, bezpochyby by však pro Topinkovu Trhlinu našel slova upřímného obdivu: uvědomil by si, že tato knížka se stává měřítkem pro ty, kdo přijdou po ní. Anebo i před ní: koneckonců už i Bohumil Hrabal kdysi napsal, že "bez trhliny v mozku nelze mi žíti..."
