nahoru

Igor Orozovič: Herec s duší vetešníka, si v jednom roce zahrál Bowieho a inicioval hru o českém Forrestu Gumpovi

Tereza Spáčilová 17. ledna 2020 • 18:30
Igor Orozovič: Herec s duší vetešníka, si v jednom roce zahrál Bowieho a inicioval hru o českém Forrestu Gumpovi
foto: Nguyen Phuong Thao

Má dvě nominace na Cenu Thálie, hraje v několika divadlech včetně Národního, ale když si s ním povídáte, je hraní to poslední, o čem by si chtěl povídat. Vlastně se občas neubráníte pocitu, že se minul povoláním. „Spíš mě nebaví být ,jenom herec‘. Nemám v sobě potřebu exhibovat, takové to ,čumte, jak dobře umím zahrát‘,“ říká Igor Orozovič (35), toho času Kreón z Oidipa, Bowie z divadelního muzikálu Lazarus, Polda ze seriálové kriminálky a jeden ze stěžejních pilířů Cabaretu Calembour, originálního divadelně-hudebního uskupení, jež před deseti lety spoluzakládal.

Když přijde řeč na Calembour, oči se mu rozzáří. A pak taky kdykoli odskočí k hudbě – ke klavírům, které kvůli inspiraci neustále střídá, roztodivným nástrojům, jež si místo suvenýrů vozí z cest (a někdy taky z výprav na skládky). Můžete se s ním bavit o cestování, hodinkách, filmech, o balkánském dědečkovi, českých dějinách či záludnostech francouzštiny, ale stejně velmi pravděpodobně skončíte zpět u hudby. Nebo u spánku – to je totiž jeho druhá velká vášeň.

Stihl jste dnes „poobědového“ ­šlofíka?

Před chvíli jsem vstal. Ono to zní úsměvně, ale můj metabolismus je nastaven na takovou turbomyš, které se rychle vybíjí baterka. Takže musí do nabíječky. Často mi stačí málo, pět minut na zemi se sakem pod hlavou a jsem jako rybička. Vědět to na gymplu, mohl ze mě být právník.

Vás lákala práva?

Ne. Ale štvalo mě, že se nedokážu nic naučit, nad knížkami jsem permanentně klimbal. Na Západě jsme zaměřeni na výkon – ráno vstát, přes den pracovat, noc změnit na den a dál pracovat, pak chvíli spát a zase jet na dluh. Všechno jiné je divné. Snažíme se přečurat přírodu.

Jako herec toho asi moc nena­spíte.

Zrovna hraní do noci je docela dost proti přírodě. A budíček na pět, když se natáčí? Obdivuju všechny, kdo to zvládají celoživotně. Když jsem to nějaký čas praktikoval, málem jsem „vyhořel“. Byl to dokonce jeden z důvodů, proč jsem odmítl účast v další řadě seriálu Polda, už jsem fakt nemohl.

A ty další důvody?

Nechtěl jsem ustrnout v jedné roli a jedné práci. Samozřejmě vím, že se další taková příležitost nemusí naskytnout, ale současně jsem cítil, že už jí nemám víc co dát. A ani ona mně. Taky jsem se chtěl věnovat novým projektům, své hlavní práci – Národnímu divadlu, hudbě a životu. Což v tom zápřahu nešlo. Vždyť já ke konci neměl čas už ani na sex!

Dnes už ho máte?

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku