Tony Parsons: O své poslední velké kapele, o Bondovi a brexitu, pro který je vášnivě, ale proklíná referendum | Reflex.cz
nahoru

Tony Parsons: O své poslední velké kapele, o Bondovi a brexitu, pro který je vášnivě, ale proklíná referendum

Luděk Staněk2. prosince 2019 • 08:55
Tony Parsons: O své poslední velké kapele, o Bondovi a brexitu, pro který je vášnivě, ale proklíná referendum

Tony Parsons (66) stihl mít hned několik profesionálních životů. Z divokého hudebního novináře se stal obávaný a drsný politický sloupkař. Ze spisovatele, jenž se uvedl niterným a čtivým bestsellerem Muž a chlapec o životě otce, který sám vychovává syna, se stal úspěšným autorem thrillerů s detektivem Maxem Wolfem, z nichž zatím poslední s názvem Třináctá oběť vyšel nyní v češtině. A z chlapíka milovaného britským mediálním establishmentem jako symbol nového, uvědomělého mužství se stal s podezřením sledovaný chlápek, jenž hlasitě propaguje brexit.

I přes pověst, která ho předchází, je Parsons tváří v tvář klidný, sympatický chlápek, jenž nepůsobí jako ten nesmlouvavý dobrman, kterého znají čtenáři jeho sloupků. „Že ano? Spousta lidí je překvapená, že při setkání působím celkem normálně,“ usměje se Parsons. A dokonce, i když dojde na jeho oblíbený brexit, padají spíše racionální osobní vysvětlení než nějaké agresívní politické argu­menty.

Udělal jste během své kariéry hudebního novináře, předpokládám, velmi mnoho rozhovorů. Který byl nejlepší podle vás?

Na pár jich vzpomínám opravdu rád. Třeba jsem dělal rozhovor s Brucem Springsteenem v New Yorku. Vybaví se mi hlavně proto, že nebyl předem domluvený. Byl jsem tehdy jako novinář na americkém turné s kapelou Thin Lizzy, nevím, jestli je znáte. Byla to doba, kdy hudební novináři ještě mohli jezdit s kapelami celé turné. Skvělé! No a šéfredaktor mi říká: „Hele, když už jsi v Americe, sežeň ještě nějaký článek.“ No a tam jsem vymyslel, že zkusím sehnat Bruce Springsteena. Byl to rok asi 1977, nebyly mobily, dělalo se to prostě tak, že jste si sehnali adresu. Takže já jsem mu seděl před barákem v Greenwich Villagi, než se objevil. Dělal jsem hodně materiálů třeba o The Clash v Anglii, ale na tohle vzpomínám fakt rád. Jenže těch rozhovorů bylo hodně. Byla to jiná doba. Šli jste na koncert, dostali vstup do backstage, počkali, až hudebník sleze z pódia, a pak s ním dvě hodiny kecali.

Žádný lidi z PR…

Přesně. Bylo to hodně… kmenové. A když jste byli ze stejného kmene, měli jste k umělcům blízko. Jeli jste na šňůru s Iggym Popem, psali o jeho koncertech, udělali s ním rozhovor a večer jste společně brali drogy. Bylo to něco neopakovatelného. Něco, co v jiných oblastech nebylo. V osmdesátých letech jsem jednou dostal za úkol udělat rozhovor s Harrisonem Fordem. Já se na to těšil, měl jsem ho rád, měl jsem rád jeho filmy. Přišel jsem do hotelu, tam je nějaká holka z PR a říká: „Máte přesně 55 minut.“ Já to nechápal, v hudební branži nic takového neexistovalo. Navíc neřekla ani: „Máte hodinu,“ řekla: „Máte 55 minut.“ Já na to koukal jako blázen. Tehdy mi došlo, že staré časy kalení s hvězdami skončily.

Chybělo vám to?

Jasně. Ale později jsem si něco uvědomil. Můj idol coby novináře a spisovatele byl Tom Wolfe, hvězda kulturní novinařiny šedesátých a sedmdesátých let. A když jsem si později říkal: „Proč, sakra, nepíšu tak dobře jako on, proč jsou mé texty, sakra, o tolik horší než jeho?“ Došlo mi, že to bylo možná proto, že jsem byl vždycky umělcům jako novinář moc blízko. Neměl jsem ten odstup, tu schopnost pozorovat věci a dávat je do souvislostí, který si uchoval on. Já se prostě s lidmi, o nichž jsem psal a které jsem obdivoval, nakonec zkalil. Chtěl jsem být příliš jako oni.

Pro každého hudebního novináře vaší generace přestala být hudba v jednom okamžiku když ne zajímavá, tak důležitá. Kdy to období přišlo pro vás?

Jasně, když jste mladý, myslíte si, že to bude trvat věčně, že vám hudba bude dávat pořád ten úžasný proud prožitků a tak. Což je samozřejmě blbost, nic v životě netrvá věčně. Já to měřím podle Poslední Velké Kapely. Jasně, pořád je spousta skvělé hudby, jež mě baví, ale prostě víte, která kapela pro vás byla Poslední Velká Kapela. Ten poslední velký obr, vedle něhož všichni následující vypadají malí. A pro mě to byli Stone Roses.

Jedna z velké vlny kapel konce osmdesátých let z Manchesteru. Proč třeba ne Oasis, kteří přišli po nich a měli daleko větší úspěch?

 

Pokračování článku patří
k prémiovému obsahu Reflexu

S předplatným získáte:

  • Neomezený přístup k prémiovému obsahu, který
    nikde jinde nenajdete
  • Exkluzivní komentáře, kauzy a speciální editorialy
  • Nekorektní vtipy kreslířů Reflexu
  • Vybrané články z tištěného Reflexu dříve než ostatní
  • Mobilní aplikaci pro snadný přístup k prémiovému obsahu
Součástí předplatného není elektronická a tištěná verze týdeníku Reflex. K zakoupení na iKiosek.cz.
  • Měsíční předplatné49 Kč*

    *Cena 49 Kč platí pro první měsíc
    pro nové předplatitele (Týká se pouze platby kartou). Následující měsíc stojí 99 Kč.

    Objednat
  • Roční předplatné990 Kč

    Ušetříte 2 měsíce oproti měsíčnímu předplatnému.

    Objednat
  • Náhled darkového poukazu ReflexDarujte roční předplatné990 KčObjednat

Možnosti platby
?

Měsíční předplatné je možno zaplatit platební kartou nebo pomocí SMS.

Roční předplatné je možno zaplatit platební kartou nebo platbou online.

  • Kartou
  • Platba online
  • Platba SMS




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější