Miroslav Hanuš: Proslovem o depresi ve StarDance jsem si vytvořil největší psychoterapeutickou skupinu na světě | Reflex.cz
nahoru

Miroslav Hanuš: Proslovem o depresi ve StarDance jsem si vytvořil největší psychoterapeutickou skupinu na světě

Veronika Bednářová2. prosince 2019 • 20:30
Miroslav Hanuš: Proslovem o depresi ve StarDance jsem si vytvořil největší psychoterapeutickou skupinu na světě

Miroslav Hanuš (56). Showman, komik, bavič. Mnohostranný divadelní herec. Úspěšný režisér. Dramatizátor netradičních literárních děl; jediný český tvůrce, který by zvládl převést na jeviště i telefonní seznam. Milovník padlých hudebních i divadelních žánrů, autor textů jevištních písní, představitel nesympatických hrdinů v televizních seriálech. Když ho potkáte, začnete se smát do třiceti vteřin. A tenhle Miroslav Hanuš promluvil v přímém přenosu taneční soutěže StarDance o svém dlouholetém boji s těžkými depresemi. Před 1 300 000 diváky řekl: „Před třemi lety bych si vůbec netroufl do něčeho takového jít.“

V Anglii se v televizi princové William a Harry také nechali slyšet, že smutek ze smrti princezny Diany v sobě skrývali tak dlouho a dovedně, až se z toho v dospělosti oba zhroutili. A že kdokoli, kdo má deprese, se o tom nemá stydět mluvit a má vyhledat pomoc. Británie má své prince, Česko má teď vás.

No jistě, já jsem přece taky princ! Princ Miroslav! Moje žena Jana se smála, že jsem si proslovem o depresi ve StarDance vytvořil největší psychoterapeutickou skupinu na světě. Tu řeč jsem si sice podrobně nepřipravoval, ale věděl jsem, že bude úlevné a správné to s lidmi sdílet. Vím, že depresí česká společnost trpí v obrovském procentu; a přímý přenos je výjimečná věc. A to, že ještě před třemi lety bych si na StarDance netroufl, je čistá pravda. Odešel jsem ale v září po dvaceti letech z angažmá v Divadle v Dlouhé, jsem na volné noze, měl jsem výjimečně okno ve zkoušení, zdá se mi to jako zlom. Tak jsem si říkal, že to ­zkusím.

A dobrý?

Trochu na doraz, ale dobrý. Jsem nespavec a ve chvíli, kdy si lehnu, začnou se mi dít věci. Třeba začnu tančit. Už mám dávno po StarDance, ale já si dodnes večer počítám kroky do čači, nemůžu přestat. Jenže s Werichem, kterého jsem paralelně zkoušel ve Švandově divadle, se taky nedalo přestat. Takže jsem ležel doma v posteli a Werich mi počítal čaču.

„Werichovská“ inscenace Hadry, kosti, kůže o sousedském soužití Jana Wericha a básníka Vladimíra Holana měla premiéru na konci září. Jak vypadal v září váš den?

Trénoval jsem tanec od sedmi do devíti ráno. Zkouška v divadle byla od deseti do dvou, pak další dvouhodinový trénink. Čtyři hodiny to chtělo. Dál jsem točil Ulici a další rozdělané věci, dabingy, rádio. Večer jsem měl často představení v divadle. Tak to šlo až do premiéry Hadrů. Jen s tím, že generálky jsou delší. Zkoušení Wericha bylo hrozně zajímavé, ale já se neučím úplně snadno, změny textu mě matou. Totéž se dělo při tanci. I moje tanečnice Adriana mi přehazovala kroky, což je pro profesionální tanečníky brnkačka.

Adriana ale neměla na krku Wericha i s Voskovcem a Vladimírem Holanem…

Víte ale, co mě překvapilo? Přijel jsem jednou na Moravu na návštěvu právě ke své tanečnici ve StarDance. A její dědeček, takový veselý, milý chlapík, malíř, natěrač a všeuměl, mi říká: „Proč, pane Hanuši, proč ty komunisti po něm tak šli, po tom Werichovi? Když jim tak šel na ruku? Když on jim natočil toho Císařova pekaře a Pekařova císaře?“ Tak jsem pochopil, že v povědomí obyčejných lidí je Werich zřejmě uložen jako prorežimní umělec. Ve skutečnosti je to samozřejmě složitější.

Moment, kdy byl Werich zneužit při podpisu Anticharty, je v inscenaci velice silný. Až mrazí, čeho všeho jsou lidi schopni.

Ve hře to je důležité místo. Protože Národní divadlo bylo při podpisu Anticharty plné zneurotizovaných lidí – a každý prostě není Vlasta Chramostová. Někdo je hrdina, někdo není. Pro Adrianina dědečka ale stál Werich ve výkladní skříni režimu hlavně proto, že byl tak slavný. Když se vám tohle stane, režim vás využije do mrtě. Jak jsme nedávno zažili s Karlem Gottem – i váš pohřeb se dá využít. Vždyť všem ostatním hercům před podpisem Anticharty řekli: „Jde tam i Werich!“ Ten starý, dezorientovaný pán, jenž o tři roky později zemřel.

Jan Werich ve vašem podání každopádně nevyznívá zrovna jako národní hrdina.

Říkal jsem i režisérovi Martinu Františákovi, že roli nebudu hrát jako jeho oslavu. Jenže Werich mi udělal jednu takovou zradu: on si mě během zkoušení získal.

„Jiříku, dvojče moje jednovaječné,“ říká vaše postava Jiřímu Voskovcovi. Skoro se zdá, že Werich v životě dost bruslil právě od té doby, co mu odjel Voskovec.

Určitě. Myslím, že nejen z pracovního, ale hlavně z lidského hlediska na sebe byli nesmírně napojeni. Nerozuměli si ale v zásadní věci – jestli odjet, nebo neodjet ze země. „Doma je tam, kde si pověsím klobouk,“ říká Voskovec, zatímco Werich má svoje klasické: „Doma jsi tam, kde jsi hrál kuličky.“

Před Hitlerem nicméně Werich utéct musel.

Samozřejmě, před Hitlerem utéct musel, to by ho zabili. Pak se ale vrátil. A od roku 1947, kdy se Hadry, kosti, kůže odehrávají, to už to byla jen taková táhlá deprese. Když pak přijeli Rusové, byl ve Vídni, ale i odtud se vrátil. Určitě by se v zahraničí uživil: poté, co natočil film Až přijde kocour, měl hrát v Jamesi Bondovi hlavního záporáka, existují fotky z kamerových zkoušek. Udělal je, vzali ho, ale měli podmínku, že bude mít na tváři jizvu. On řekl, že je herec a padoucha zvládne i bez jizvy. Oni ale, že chtějí jizvu. „Tak mi zaplaťte za casting a ať si to hraje ten, kdo bude mít jizvu.“ A odjel. Já to mám taky tak. Tedy ne s Bondem, s cestováním. Nerad cestuju, a když někam přijedu, hned se těším, až se vrátím domů.

Na dovolenou ale jezdíte.

Nejradši do Chorvatska. Tam dojedu svým autem, vezu svoje kola, všechny naše tři holky jedou, jejich partneři, vezu maminku, najmu celej dům, vaříme si, máme blízko k moři, vezeme si domov s sebou. Já bych taky, stejně jako Werich, emigroval nadarmo. Umřel bych v cizině žalem. To bych se mohl oběsit rovnou tady.

Měl Jan Werich taky deprese?

Myslím, že jo. Hlavně ho tak hraju. Ono to bavičství není žádná legrace. Mě taky vypustíte před lidi a hned jedu na plný plyn. Ani jich nemusí být moc, těch lidí, stačíte mi vy a magnetofonek. Jako když do mě hodíte pětikorunu. Hned najdu, čím bych vás potěšil.

Jak přesně jste se z deprese „vyléčil“?

 

Pokračování článku patří
k prémiovému obsahu Reflexu

S předplatným získáte:

  • Neomezený přístup k prémiovému obsahu, který
    nikde jinde nenajdete
  • Exkluzivní komentáře, kauzy a speciální editorialy
  • Nekorektní vtipy kreslířů Reflexu
  • Vybrané články z tištěného Reflexu dříve než ostatní
  • Mobilní aplikaci pro snadný přístup k prémiovému obsahu
Součástí předplatného není elektronická a tištěná verze týdeníku Reflex. K zakoupení na iKiosek.cz.
  • Měsíční předplatné49 Kč*

    *Cena 49 Kč platí pro první měsíc
    pro nové předplatitele (Týká se pouze platby kartou). Následující měsíc stojí 99 Kč.

    Objednat
  • Roční předplatné990 Kč

    Ušetříte 2 měsíce oproti měsíčnímu předplatnému.

    Objednat
  • Náhled darkového poukazu ReflexDarujte roční předplatné990 KčObjednat

Možnosti platby
?

Měsíční předplatné je možno zaplatit platební kartou nebo pomocí SMS.

Roční předplatné je možno zaplatit platební kartou nebo platbou online.

  • Kartou
  • Platba online
  • Platba SMS




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější