Petr Pokorný: Debata o oteplování připomíná středověké bičování flagelantů za hříchy lidstva | Reflex.cz
nahoru

Petr Pokorný: Debata o oteplování připomíná středověké bičování flagelantů za hříchy lidstva

Ondřej Kobza24. listopadu 2019 • 18:45
Petr Pokorný: Debata o oteplování připomíná středověké bičování flagelantů za hříchy lidstva
foto: Ondřej Szolos

Petr Pokorný (47) je biolog, paleoekolog a environmentální archeolog. Zabývá se proměnami světa od poslední doby ledové po současnost. Výsledky výzkumů publikoval ve stovkách vědeckých prací a v desítkách knih, odborných i popularizačních. Je ředitelem Centra pro teoretická studia, společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. Učí na přírodovědecké fakultě UK.

Potkávám lidi, kteří říkají: „Tobě to může být jedno, ty nemáš děti. My se ale reálně bojíme, co bude se stavem planety.“ To je celkem nový jev, že?

Socioložka Hana Librová to nazvala environmentálním žalem. Dost podobně mluví americká feministka Donna Harawayová. Má to být jakési legitimní truchlení nad environmentálním stavem světa, jenž se prý řítí do záhuby. Na „environmentálním žalu“ je ale zvláštní jedna věc: Trpí jím hlavně mladí lidé, co skoro nevytáhnou paty z města. Jejich „skutečný“ život se odehrává na sociálních sítích. Neznám jediného terénního přírodovědce, který by trpěl environ­mentálním žalem. A že jich znám hodně. Asi je to tím, že se se světem a s přírodou setkávají reálně, nikoli virtuálně. Není ani mnoho zedníků a ševců, kteří něčím takovým trpí. Ale těch, pravda, zas tak moc neznám.

Princ Harry nechce mít víc než dvě děti. Kvůli záchraně planety. Takže tyhle věci můžou mít reálný vliv na porodnost?

Někteří lidé dokonce nechtějí mít děti vůbec. Prý aby netrpěly v environmentální apokalypse, která má co nevidět nastat. V takových případech mám ale vždycky podezření na druhotné racionalizace. Opustí vás třeba partner a něco se ve vás blokne. Nebo zkrátka máte raději tisíc jiných věci, než abyste plodili děti a starali se o ně. Tak už to bývá ve vymírajících společnostech, které si prošly demografickým přechodem.

To asi není poprvé v historii, takové úzkosti…

Přesně tak. Asi nebude náhodou, že se současná vlna vzedmula kolem roku 2000. Podobnou vlnu vidíme před tisícem let. Říká se tomu chiliasmus nebo milenialismus. A taková koincidence zjevně odkazuje k roli náboženství. Nejen tehdy, ale i dnes.

Proč dnes máme zpoždění dvacet let?

To není zpoždění, je to jen vlna, která se postupně vzdouvá. Jak to u podobných nálad bývá, nejdřív to vzniklo na půdě avantgardy, mezi intelektuály. Angažovaní intelektuálové mívají roztodivné nápady… Teď to postupně přechází ve zlidovělou formu. Proto to zpoždění. Přesně v roce 2000 vyšel manifest geochemika Crutzena a biologa Stoermera o „antropocénu“. Byl to významný impuls. To není jen tak – vyhlásit „věk člověka“, že jo? Nálada je teď apokalyptická. Jako před tisícem let. Tehdy se čekal nový příchod Krista, dnes se očekává peklo globálního oteplování. V roce 1000 – stejně jako dnes – se objevovaly průvody flagelantů, kteří se bičovali za hříchy celého lidstva. Dnes je to stejné, jenom kulisy jsou moderní. V centru není doktrína církve, ale doktrína vědy. Podle mého se tím věda konečně naplno demaskuje jako nové náboženství. Nejvíc představ se dnes nabaluje kolem „globálního oteplování“. Lidé si představují „zlou“ molekulu CO2 v centru všeho neblahého dění. Zjevně je tomu tak proto, že koncept vypadá hodně vědecky a má jakousi esoterickou, všeprostupující složku. Oxid uhličitý snad může i za to, že na mě dneska šéf řval…

A proč k tomu sebeobviňování došlo?

Věda je dnes hlavním rozhodčím objektivity: Když něco vědci říkají, přece to „musí být pravda“. Jako vědec ale dobře vím, že tohle je pěkně zvrácená představa. Věda se nepředstavitelně rychle vyvíjí a včerejší pravdy nebudou pravdami zítřka. Nejhorší je, když jsou jednotlivé nálezy vědy uchopeny novým náboženstvím. Takové „vědecké pravdy“ se stávají rukojmími při prosazování religiózních představ. Nebo politických. Nejsem ovšem příznivcem teorií spiknutí. Nemyslím, že tu někdo něčím nutně manipuluje z pozadí. Občas asi ano, ale většinou to vůbec není potřeba. Manipulujeme se sami, a dokonce s velikým zápalem.

Takže byla poptávka po nějakém velkém hříchu a trochu i náhodou vyhrálo globální oteplování?

Není to náhodou. Ve druhé polovině 20. století došlo k obrovskému rozvoji věd o globálních procesech, mezi něž patří i klimatologie. Jednotliví vědci se samozřejmě rádi svezou na vlně popularity. Věda je dnes masovým provozem. Mezi vědci probíhá neustálý boj o pozornost. Vědec je zkrátka taky člověk. Ale obávám se, že se současná popularita klimatologie a vědy vůbec nakonec ukáže jako medvědí služba. Předpovědi, které věda dává a které pravidelně nevycházejí, způsobí, že vědecký kredit zajde na všeobecné zklamání. Na jakoukoliv definitivní pravdu není věda stavěná. Stále budeme objevovat něco nového, co nám bude měnit naše starší předpoklady. Vědecké poznání se nevyvíjí hromaděním nějakých neotřesitelných pravd. Teoretikové vědy to vědí už celé jedno století, ale lidové představy jsou úplně jiné.

A není problém i v tom, že věda studuje složité jevy?

No jasně. Náš svět je nepředstavitelně složitý a v jádru nepoznaný. Zdání klame. Myslíme si, že něco ovládáme. Že děláme nějaké spolehlivé předpovědi. Ale budoucnost nás vždycky převeze. Připadá mi fantastické, když to někdo začne stavět tak, že „vědci už dávno vědí, ale vy politici je neposloucháte“. Nemám problém s posloucháním politiků, když jsou rozumní. Ale mám velký problém s představou, že „vědci už vědí“. Znáte přece ten tragikomický novinový žánr „Vědci zjistili, že…“.

Aktivisté ale vědí…

Rolí aktivisty je odspodu aktivizovat společnost. Čeřit stojatou vodu s cílem něco konkrétního prosadit. To je přirozená součást novodobé politiky. Krizové to ale začíná být, když aktivismus převládne. A když proleze i do vrcholné politiky.

Aktivizovat a nepochybovat.

Nepochybování je „conditio sine qua non“ aktivismu. Nutná podmínka. Aktivista musí mít svou jasnou pravdu, protože pokud ji nemá, nemá co obhajovat. Role vědce je úplně jiná. Ten má zajišťovat lepší poznání nepoznaného. Nástrojem vědce je neustálá pochybnost. O definitivní pravdivosti vlastního poznání například. Nástrojem aktivisty je naopak přesvědčení a nepochybování. Neříkám, že se role nekombinují. Existují i vědci-aktivisté. Život je pestrý…Teď jsou hodně slyšet. Ale nejsou typičtí. Pro mě je to spíš příklad neblahého prorůstání rolí – jako u vrcholných politiků-aktivistů.

A co když se vědec s aktivistou setkají?

Myslíte ve veřejném prostoru? Aktivistu bude většina lidí poslouchat mnohem ochotněji než vědce. Aktivista má srdce na dlani, jeho emoce nás uchvacují. Pravda, kterou bez pochybností držím a o níž nepochybuju, má velkou sílu. Na to je typický vědec krátký. Tahá pak za kratší konec provazu.

Z různých stran slyšíme varování, že tato planeta za pár let skončí. Roztají ledovce, zatopí se většina pevniny. Jako vědec – paleoekolog – zkoumáte vývoj krajiny v kontextu dlouhých staletí a tisíciletí. Sdílíte obavy z vyhynutí?

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 1 Kč měsíčně




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější