Již ve čtvrtek vychází jako titulní materiál Reflexu exkluzivní rozhovor s Josefem Mašínem, posledním žijícím ze skupiny bratří Mašínů. Jako jedna z mála skupin III. odboje se chopila ozbrojeného odporu a prostřílela se v roce 1953 do Západního Berlína. Titulní rozhovor tištěného Reflexu je erudovanou politickou výpovědí muže, který nikdy nepřipouštěl kompromisy, a výpovědí o jeho pohledu na světové dění, stav vnitřní politiky USA a zamyšlením nad politickou situací ve vlasti. Celý týden strávil v dubnu Vladimír Mertlík s Josefem Mašínem hovory, jež se účelově netýkaly detailů již mnohokrát zpracovaného průběhu exodu jejich skupiny. Mašínovy vzpomínky na dětství, dospívání a rodinu jej ukazují ve zcela jiných souvislostech a intimním světle, které osvětluje mnohé, co dosud bylo poněkud skryto. Tento čtvrtek Josef Mašín v Reflexu odhalí, jak vidí současný svět.
Jak na vás otec působil výchovně? Kdo z rodičů víc řídil domácnost?
Pravidla, jak se chovat u stolu a k lidem, přinášela maminka, ta s námi byla celý den. Otec byl ve službě a viděli jsme ho až večer. Přišel, zeptal se hospodyně, jestli jsme dělali brajgl, a když řekla, že jsme něco provedli, tak nás spráskal a ani se neptal, o co přesně šlo. Ona byla sudetská Němka a česky mluvila jen lámaně, ale i tak se cítila být Češkou. Dokonce když přišlo gestapo a řekli jí, jestli se nestydí jako Němka pracovat pro Čechy, tak jim řekla, že je Češka! Marie Neubauerová se jmenovala… Pomáhala obzvlášť mně, byl jsem její miláček... Taková věrná duše to byla!
Vybavíš si okamžik, kdy jsi viděl otce naposledy?
Ani ne, nepamatuju se přesně. Jednoho dne zkrátka přišel a odešel. Když pak přišli Němci a gestapo nás začalo i dvakrát denně přepadávat, tak někdy v tomhle čase to bylo.
Na konci války vám už bylo mezi 13 a 15 lety. Když jsme si po válce hráli na Němce a partyzány, nikdo nechtěl být Němec. Jak jste to měli vy?
Byl nedostatek potravin i uhlí na topení a my po škole chodili k trati, kam topiči a strojvůdci z vlaků vyhazovali uhlí, stáli jsme u kolejí s taškami a sbírali ho. Ty lokomotivy ale tahaly i vojenský transporty, a když se 1944 válka nějak vyvíjela, měli jsme touhu přispět. Když tam ty vlaky zastavily kvůli náletu nebo z jinejch důvodů, lezli jsme na ty vagony s kladivem a skautskejma sekerkama na rozbíjení toho uhlí. Taky jsme je používali k rozbíjení součástek naložených letadel nebo jsme se snažili přesekat železný lana, kterýma byly uvázaný.
Z té doby jsou i události, jež vám vynesly ve školním věku státní vyznamenání? Vy jste tam objevili transport ruských zajatců?
Bylo to trochu jinak! Na Jiřího náměstí (v Poděbradech) zastavil německej konvoj aut se zajatcema. Já se seznámil s dvěma Rusy a Francouzem a nabídnul jim lámanou ruštinou možnost útěku a večer jsem jej domů. Schovávali jsme je až do konce války ve větrací šachtě mezi naším a vedlejším domem, aby při příchodu gestapa mohli zmizet. Oni utekli dva, ale jen jeden se schovával u nás, Stefan Sanikov. Později jsme je přesunuli do bažantnice u vesnice Kouty. Pod borovicemi byly králičí díry a my jednu z nich zvětšili na jeskyni, kam se vešlo několik lidí. Pak tam ještě lidé z odboje, s nimiž byla maminka, přivedli i židovský vězně, kteří utekli z transportu. Někde u Kolína předstírali, že jsou mrtví, a nechali se vyhodit z vlaku ke kolejím. Tam je našli místní a přivedli je až k nám.
To už bylo v roce 1945?
Kdepak, ještě 1944. Ti židovský vězni tam byli až do konce války, ale Stefan Sanikov, poručík Rudý armády, o něco dřív souhlasil, že půjde k partyzánům. Plukovník Vaněk, náš spolupracovník, zorganizoval jeho přesun v civilu. Jenže kousek od Poděbrad ho ve vlaku chytla německá vojenská policie – vytáhli ho ven a zjistili, že je Rus, zajatec! Jen nevěděli, jestli Vlasovec nebo rudoarmějec. A když se ho ptali, kde vzal civil, řekl, že jim to ukáže. Jeli s ním tedy zpátky, jenže on vyskočil za jízdy oknem a zmizel dřív, než vlak zastavil. Už ho nechytli a za několik dnů nás našel. No, a my ho pak schovávali v tý jeskyni i doma ve světlíku až do konce války.
Jaký dopad to mělo na vaše životy po válce?
Maminka byla členkou mnoha odbojových organizací a sdružení, který ji chtěly mít na štítu. Také já a Radek jsme dostávali legitimace různých sdružení, ale my se těch schůzí neúčastnili. Dokonce když nám mělo být předáno vyznamenání za ty zajatce – Za chrabrost od prezidenta Edvarda Beneše, tak jsem ani nevěděl, že se tam Beneš objeví. Měl jsem něco jinýho ten den a přišel jsem tam na poslední chvíli.
Jsou momenty, které bys raději zapomněl?
Neřekl bych, protože špatný věci se většinou změní v lepší. Když se něco špatnýho stane, tak to vidím jako příležitost příště to udělat lepší. Pro mě je to výzva!
