České pedagogické školy nevědí, co vlastně učit, říká Hana Ripková, ředitelka české Fulbrightovy komise | Reflex.cz
nahoru

České pedagogické školy nevědí, co vlastně učit, říká Hana Ripková, ředitelka české Fulbrightovy komise

Veronika Bednářová29. srpna 2019 • 10:40
Hana Ripková
Hana Ripková
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Hana Ripková (60), odbornice na vysokoškolské studium ve Spojených státech, začala pro českou Fulbrightovu komisi pracovat už v roce 1991. Od roku 1997 je výkonnou ředitelkou této instituce, která zajišťuje pobyty českých studentů, akademiků i vědců do Spojených států a naopak. Loni za svou celoživotní práci získala prestižní Cenu svobody Woodrowa Wilsona za výjimečný přínos k česko-americkým vztahům; velký profilový rozhovor s ní najdete v příloze Extra vzdělávání, která vychází v novém Reflexu č. 35.

Produkují české pedagogické fakulty dle vašeho názoru stále stejně špatně vybavené české učitele, jako tomu bylo před rokem 1989?

To určitě ne, i tady je patrný vývoj, jen bohužel menší, než bych si představovala. U některých českých pedagogických škol se, obávám se, pořád ještě nedaří definovat, co by dotyčná fakulta vlastně měla učit, s jakými lidmi pracovat, k čemu svoje studenty přesně vést a proč. Hlavním zadáním pedagogických fakult je stále vyprodukovat učitele, ne dělat vědu, a proto dotyční specialisté, kteří na pedagogických školách učí, ani tolik neusilují o studium v zahraničí. Nemají totiž pocit, že by kupříkladu pobyt v USA mohl jejich kariéře nějak zásadně prospět, stále chybí jednoznačné zdůvodnění toho, „proč studovat pedagogiku“. Ten důvod je přitom jasný. Nemyslím si, že pedagogické fakulty amerických univerzit jsou vždy skvělé; jen je zajímavé rozhlédnout se i jinde, osvojit si širší pohled a jiný přístup.

Jste členkou správní rady Univerzity Palackého, donedávna i správní rady Univerzity Karlovy. Co vás nejvíc překvapuje na vývoji českého vysokého školství posledního čtvrtstoletí?

V devadesátých letech jsem si byla vědoma toho, že technické a přírodovědné obory jsou na tom obecně lépe než sociální a humanitní vědy. Z mnoha důvodů byly pod menším politickým tlakem, mohly více komunikovat se zahraničím, studenti se i za totality učili zásadní věci, zatímco v sociálních vědách byl obsah učiva často zcela irelevantní. Myslela jsem si, že se tahle disproporce mezi techničtějšími a humanitními obory vyrovná relativně rychle. Ale zatímco technické obory svižně dotáhly západní standardy, u sociálních a humanitních oborů to dá mnohem větší práci.

V čem přesně se to projevuje?

Měřítka, jež si můžeme dovolit aplikovat na zájemce o Fulbrightovo stipendium v přírodních a technických oborech, tedy zda už jsou zapojeni do vědecké komunity, zda publikovali v zahraničních odborných periodikách a účastnili se konferencí, nemůžeme u absolventů humanitních či sociálních věd nárokovat stejně přísně. České vysoké školy navíc doteď neumějí naučit metodologii humanitních a sociálních věd, studentům pak chybí základ. Tyto metodologické nedostatky jsou často i předmětem kritiky zahraničních expertů, které žádáme o posudky projektů českých akademiků.

Tenhle nedostatek dojde českým studentům často až ve chvíli, kdy dospějí k doktorátu a mají začít psát odbornější práci.

Přesně tak. Zjistí, že jim chybí základ, z něhož by mohli a měli vycházet, a tehdy je pro ty nejlepší jediným řešením vyjet na zahraniční univerzitu a doplnit si to, co se měli naučit už dávno: učit se diskutovat, přesně formulovat hypotézy, otevřeně argumentovat a obhajovat svoje názory, vycházet ze své hlavní premisy, mluvit o tom, co se ve své práci snaží dokázat a proč.

Proč právě v „netechnických“ vědách nenastala po roce 1989 radikální změna?

Částečně si to vysvětluji tradicí, kdy si určující profesor či vedoucí katedry k sobě přibírá kolegy, kteří jsou mu v přístupu k oboru bližší myšlenkově, obvykle své bývalé studenty. Tak systém replikuje sám sebe.

V příloze Extra vzdělávání, která vychází v Reflexu č. 35, najdete také velkou reportáž ze Základní školy Vrchlabí, která má už padesát let patent na „výrobu“ úspěšných sportovců.

Nový Reflex si můžete koupit v našem Ikiosku >>>

Reflex 35/2019

Veronika Bednářová




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější