Konstantin Ruchadze se svou kapelou

Konstantin Ruchadze se svou kapelou Zdroj: Archiv Konstantina Ruchadzeho

Rok 2015: Vystoupení v Amsterdamu v North Sea Jazz Club. Vedle Konstantina Ruchadzeho světová saxofonová špička Paul van der Veen
Ruchadze Band 1970: Zleva doprava: Ladislav Zajíček bicí, Pavel Ružička (Orm) kytara, Peter Dvořák (Orm), Konstantin Ruchadze basa a zpěv
Konstantin Ruchadze
Kosťa Ruchadze byl mladý "sovětský" hudebník, předpoklady soudruhů ale nenaplnil
Nabídka iniciovaná manažerem Ruchadze Bandu, Františkem Janečkem. Aktivní pracovníci KD a ZO ROH díky ní objednali turné „sovětské skupiny“. Okamžik, kdy se na scéně před publikem stranických a odborářských zástupců objevily „zpustlí a zarostlí“ (cit.)  hudebníci byl šokem pro obě strany. Skandálem, který řešila i ambasáda SSSR, se dlouho bavila celá rocková scéna.
13
Fotogalerie

Děkuji, že jste mi pomohl, soudruhu. Jak legenda českého big beatu Kosťa Ruchadze utekl fízlům přímo na Západ

Je Gruzínec se židovskými kořeny, narozený v Moskvě. Většinu života strávil ve Vídni, v Cadaqués, Mojácaru, Granadě a Barceloně, a hlavně v Amsterdamu. Přesto je jedním z praotců českého big beatu. Legendární jazz-rocková osobnost, skladatel, kytarista a zpěvák, textař a producent Konstantin Ruchadze. 

Tvůj život byl, Kosťo, od dětství plný dramatických změn. Gruzínec se židovskými kořeny, narozen v Moskvě, od třinácti let dospívající v Praze. Kdy to bylo? Byl příchod rodiny do Prahy svobodnou volbou, nebo to byl útěk jako tvá pozdější emigrace na Západ?

Všechno začalo, když se máma rozvedla s otcem, Gruzíncem, a vzala si Antonína Zrůstka, Čecha, který v Moskvě studoval na vojenské akademii žurnalistiku. No, a nedlouho po svatbě se v roce 1963 přestěhovali do Československa.

Ty ses přes – na poměry zapšouklé české kotliny – exotické kořeny stal jedním z otců zakladatelů české rockové scény. Jak těžký byl průnik mezi českou rockovou elitu a kdy jsi vůbec začal?

Už na základní škole, kde jsem poslouchal – jako všichni – Beatles, Rolling Stones a další, ale i zdejší kapely – Mefisto, Olympic v jeho lepších dobách a tak dál. K tomu jsme se učili hrát na kytaru a kopírovali skladby a písničky. Osudové bylo setkání v Braníku v deváté třídě, kde jsem potkal Míšu Vračka, známou hudební osobnost, dnes žijící ve Švýcarsku. On byl mnohem pokročilejší, protože se stýkal s lidmi z kapely Ťops – to byli Jirka Kozel, Petr Netopil a další lidi. V té kapele zpíval a hrál na doprovodnou kytaru Ivan Novák, jenž pak zahynul při nehodě. On chodil s Míšovou sestrou, takže byl často u nich doma, kde jsme se potkávali a přijímali od něj první bigbeatové inspirace. A tam jsme se tehdy rozhodli, že se budeme věnovat hudbě! Ale tak jednoduché to nebylo, protože komunistické Československo a jeho společnost byly proti jakékoliv svobodě umění a vnímaly ho jen jako propagaci socialistických ideálů. A pokud to, co jsme dělali, do toho nezapadlo, tak jsme hned byli ideologičtí protivníci. Navíc k tomu přistupoval tlak rodičů, kteří chtěli, abych v té společnosti fungoval, a cesta, již jsem si vybral, jim připadala příliš složitá. Jenže já díky povaze, když jsem se rozhodl, tak mě už nikdo nemohl zviklat. Přes všechny problémy, které jsem měl – hrozili mi vyhazovem všude, kde jsem byl, na všech školách. Taky mě chtěli dát za trest do učebního poměru, tak jsem si našel úplně nejkratší učební poměr, abych se zbavil tlaku rodičů, a stal se poštovním manipulantem. Všechno jen proto, abych měl čas na hudbu!

Jaký byl sen rodičů? Co z tebe chtěli mít?

No, abych šel studovat na střední a pak na vysokou, jak to tak bývá. Jenže mně stačilo devět let základní školy té komunistické buzerace. Rozhodl jsem se, že tady nikdy nechci být v žádném případě v žádné škole. Prostě mi to tak znechutili, že jsem říkal: Cokoliv, jen ne něco v těchhle školách. A tak jsme se stali z ničeho nic mimoděk undergroundem.

S kým jsi dal dohromady první kapelu?

Právě s Míšou Vračkem jsme založili první kapelu, která se jmenovala Captain Soul Blues Band, a tomu odpovídal i repertoár – bluesové a soulové věci. Samozřejmě převzaté, my jsme tenkrát ještě neskládali vlastní věci. První náš koncert byl… byli jsme předkapela Colour Images, kde hrál na bicí Karel Káša Jahn a Fáfa Mašek zpíval. Pak jsme dělali předkapelu i The Primitives Group, to jsme ovšem museli udělat předváděčku před Evženem Fialou a ten pak řekl: Okay, budete hrát jako předkapela! To byly naše docela úspěšné začátky. Když pak rodiče četli pochvalné kritiky a uznání v Melodii i v jiných časopisech, tak se s tím začali trochu smiřovat. Jenomže začali říkat: Fajn, když chceš dělat hudbu, ale to tedy běž na konzervatoř. A já jim vysvětloval, že tam je klasická hudba, kterou já se zabývat nechci. Mezitím běžel čas a odehrály se ty politické věci, osmašedesátý rok, okupace a tak dále. No a najednou se začaly všechny ty bigbeatové akce a koncerty zakazovat, tak jsem odešel.

V kterém roce to bylo?

V prosinci 1971. Do té doby jsme se pořád snažili, ale…

Jak dalece byla ta cesta dramatická a kudy vedla?

No, dramatická byla, protože poslední akce, už v době, kdy big beat zakázali, znamenala docela skandál. Franta Janeček zorganizoval turné pod mým jménem – sovětský zpěvák s doprovodnou skupinou. Hned jsme měli šňůru, jež ale skončila v půlce, protože v sálech seděli představitelé SČSP a zasloužilí komunisté s medailemi! A když jsme vylezli na scénu – pro ně šílení vlasatci –, tak jsem z jejich reakce usoudil, že je to náš poslední koncert. Sice jsem se snažil to zděšení a odpor v sále změkčit tím, že jsem vykládal nesmysly o tom, že hrajeme hudbu utlačovaných černochů, ale moc to nepomohlo. Oni se prvních několik vystoupení báli zrušit – to víš, sovětská hudební skupina, – asi je za tím sovětská ambasáda, tak pozor! A aby to zamaskovali, tak moji fotku s dlouhými vlasy dávali vedle Karla Marxe, aby se to ztratilo. Jinde do sálu nahnali děti ze školky, a když jsem se ptal učitelky, tak říkala: „Jo, když se to líbilo našim dětem, tak mně taky!“ Ale nakonec to všechno zrušili, když zjistili, že je to podvod, a vyhrožovali, že napíší stížnost na sovětskou ambasádu, což také napsali.

Tu šňůru dělal Franta Janeček?

Jo, ale on to udělal chytře. Na papírech byl Jirka Smetana, ten to pak odpykával, ten průšvih!

Mluvíš o Jirkovi Smetanovi z Paříže, co dělal před časem i Věru Bílou?

Jasně, ten nám dělal manažera, byl můj celoživotní kamarád.

Jaké jsi měl občanství v době té tragikomické frašky?

No, pořád sovětské! Já nejdřív o změně občanství nepřemýšlel, protože jsme jezdili za příbuznými do Ruska, a později by to už bylo vnímáno jako provokace, jako protest proti okupaci. Já byl i zavřený v roce 1969 za účast na demonstracích. Ale pak jsem viděl, že to Češi sami vzdávají, tak jsem si řekl: Co já, cizinec, za ně mám demonstrovat? Navíc hrozilo, že mě odlifrují zpátky do Sovětského svazu!

Která chvíle byla pro tebe nejtěžší?

Když mě zavolali na sovětskou ambasádu po tom skandálním turné a vyhrožovali mně. Já hrál takového Švejka, což jsem se tady naučil docela rychle. Chytili mě na demonstracích v roce 1969 a na ambasádu napsali, že tady sovětský občan demonstruje s kontrarevolucí. Já ovšem tvrdil: „Normálně jsem šel po ulici, kde mě zbili, hodili do auta a odvezli dřív, než jsem stačil cokoliv říct. A když jsem ukázal ruský pas, tak mě zbili znova, že jsem ruská svině!“

„To není možný! Znáte je? Znáte jejich jména?!“

Já zas: „Oni se nelegitimovali, jak bych je mohl znát?“ Takže tohle mi nakonec prošlo, to jo.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!