Oscarový režisér natočil nejlepší film za poslední roky. V Bolesti a slávě se vrací ke svému mládí a vykresluje pozoruhodně střízlivý autoportrét starého mistra. V Cannes byl po projekci odměněn bouřlivým potleskem. Na tiskové konferenci režisér vděčně konstatoval, že Francouzi jej vzali za svého: „Když vás zdejší publikum jednou přijme, je to už navždy!“
Pohublý Salvator Mallo (Antonio Banderas) není ve formě. Sužují ho bolesti těla, ztratil jiskru. A teď má slavný filmový režisér vystoupit na premiéře restaurované verze svého dávného hitu, a to společně s představitelem hlavní role. Tihle dva se však nemají rádi. Salvator si dlouho myslel, že Alberto ho na placu neposlouchal a roli pojal po svém. Teď už mu odpustil, Albertův výkon vzal na milost. Co na tom, že mu jeho asistentka Mercedes říká: „Ten film se nezměnil, to jenom tvoje oči zestárly.“ Muži se usmíří i proto, že Salvator zjistí, že mu na trápení pomáhá Albertův heroin.
Bolest a sláva je výjimečně autobiografický snímek, v němž Pedro Almodóvar vzpomíná na vlastní dětství, stěhování na venkov s matkou (Penélope Cruzová), na madridské mládí, na své vášně a závislosti. V sedmdesáti letech Almodóvar dokázal změnit svou hru, jeho herci opouštějí velká gesta a emoce, ke slovu se dostává melancholie.
Almodóvar zažil první slávu v pulsujícím Španělsku osmdesátých let, kdy natáčel dráždivé kusy Labyrint vášní (1982), Matador (1986) či Zákon touhy (1987). O dvacet let později zažil světový úspěch se silnými ženskými dramaty Vše o mé matce (1999) a Mluv s ní (2002). Za „Matku“ získal Oscara za zahraniční film a cenu za nejlepší režii v Cannes, za Mluv s ní získal Oscara za scénář a s oběma filmy triumfoval i na Evropských filmových cenách.
K rozhovoru jsem se za Almodóvarem vypravil na nejkrásnější canneskou terasu, do pátého patra Palais Stéphanie. Z režiséra sálala dobrá nálada. O své tvorbě mluví rád, plynule přechází z angličtiny do španělštiny a zpátky. Obě zápěstí má spoutána hodinkami. „Tyhle mi měří kroky,“ zvedá Pedro Almodóvar levici. „Každý den se snažím udělat aspoň pět tisíc kroků. A tyhle druhé, ty jsou jenom pro glamour.“
Co vás motivovalo k natočení Bolesti a slávy?
Přemýšlel jsem o sobě. O jednom svém niterném zážitku. Jenže jakmile začnu zaplňovat papír slovy, vystačí mi skutečnost sotva na stránku, maximálně dvě. Pak se ozve fantazie. Představivost. A jakmile se objeví, mám zažité, že ji poslechnu a následuju. Netrvám na realitě.
O filmu hovoříte jako o autofikci. Jak moc jsou vaše zážitky důležité?
Samozřejmě že Salvatorovy vzpomínky patří mně. Ale nemůžete ten film vnímat doslovně. Jsem to já a nejsem to já. Jako malý jsem se s rodinou stěhoval, chodil do křesťanské školy.
Učil jste někoho číst a psát?
Bylo mi devět a chodila k nám celá ulice. Máma to zorganizovala tak, že jsem učil asi pět kluků číst, psát a počítat. Přes den dělali na poli, navečer se oblékli do toho nejlepšího. Jako kdyby šli k doktorovi. Máma říkala, že jsem na ně byl přísný. Ale do žádného z nich jsem se nezamiloval jako postava ve filmu. Byť by se mi to bývalo stát mohlo. Všechny ty situace zkrátka znám a dejme tomu, že dvacet procent z nich jsem zažil na vlastní kůži.
Jak se vám pod rukama skládal scénář filmu?
Musím říct, že jsem měl Bolest a slávu napsanou hodně rychle. To ale neznamená, že jsem sedl a napsal to z první vody. Prvním impulsem pro mě bylo, že mě bolela záda. Tak jsem o tom začal psát. V počítači se mi pak hromadí nejrůznější útržky a rozpracované nápady, jež doufám, že někdy budu moct použít. Jedním z nich byla brutální schůzka režiséra a jeho bývalého herce. Pak jsem měl text o dětech nazvaný První touha, který jsem napsal asi před dvaceti lety. A hotový byl i ten monolog o závislostech a celých osmdesátých letech. Všechny tyhle články se pěkně propojily. Velmi organicky fungovaly s postavou režiséra.
Jaký je váš vztah k heroinu?
Za mého mládí padla ve Španělsku diktatura. Byli jsme šťastní, nově svobodní. Osmdesátá léta pro nás byla explozí volnosti. Samo o sobě to bylo opojné, ale drogy v tom samozřejmě byly taky. Měly pro nás symbolický význam. Představovaly pro nás svobodu, takhle jsme ji demonstrovali navenek. A taky jsme považovali za hrdiny muzikanty Davida Bowieho anebo Lou Reeda. Byli krásní a brali drogy. Milovali jsme je. V té době jsme taky nevěděli nic o závislosti jako takové, nikdo nám neřekl o nebezpečích, jež s drogami souvisela. To přišlo samo. Byť jsem obklopený lidmi, kteří brali heroin, poznenáhlu jsem viděl daň, kterou si na mých kamarádech začal vybírat. Osobně jsem ho nikdy nebral, není to nic pro mě.
Velký rozhovor s Pedrem Almodóvarem si přečtěte v tištěném Reflexu č. 22/2019 >>>
