Irvine Welsh před měsícem oslavil šedesátiny a díky svému knižnímu a posléze i filmovému hitu Trainspotting je i čtvrtstoletí od vydání této své prvotiny globální celebritou, jen trochu jinou než dřív: z někdejšího uživatele tvrdých drog se stal běžec a příležitostný propagátor zdravé výživy. S Reflexem si v centru Prahy povídal o literatuře i politice, o skvělé dejvickodivadelní adaptaci svých povídek Ucpanej systém, o vynuceném sexu, lehkých drogách a rockʼnʼrollu převlečeném za techno; to vše na vás čeká v čísle 45, které vyšlo ve čtvrtek 8. listopadu.
Co s vámi dělá blížící se brexit? Přežije ho vaše rodná Velká Británie ve zdraví?
Vůbec netuším, ale pořád ještě mě to všechno dost zajímá. V posledních letech se bordel v národních politikách vystupňoval, svět se nám rozpadá. Západní společnost prodělává přerod z ekonomiky založené na platech v něco jiného. Kapitalismus je za námi, jen nevíme, čím ho nahradit. Lidi jako já, kteří volali „Rozdrťte kapitalismus!“, jsou teď dost v rozpacích – tak jsme ho teda fakt už skoro rozdrtili, ale co teď? Půjde o úplně nový systém, v mnoha ohledech jistě skvělý – nebude totiž podporovat hierarchii, patriarchální ideologii nebo elitářství, protože všechny jsou spojené s dělbou práce. A továrny se budou vylidňovat. Dáme si prázdniny, snad už definitivní, od imperialismu a hegemonie. Ale jak si budeme vydělávat a čím budeme platit? A skutečně nás nahradí stroje? I moji práci nebo vaši práci, tedy věci kreativní?
To si neumím představit. Jak se vám vlastně jako antikapitalistovi žije v USA, pod vládou Donalda Trumpa?
Já se na politiku nedívám takhle personalizovaně, i když musím uznat, že nenáviděnější politik než Donald na světě momentálně asi není. Myslím, že Američani si ho zvolili kvůli podvědomému nutkání, anarchistické touze destabilizovat systém. Prostě zvolíte toho největšího možného idiota, který to kompletně podělá. Proto si britští občané svobodně vybrali brexit namísto skotské nezávislosti, kterou podporuju, a američtí posadili do prezidentského křesla Trumpa. Máme strach z nejisté budoucnosti, takže jedeme stylem po nás potopa. Tušíme, že náš konec se blíží, nevíme, co bude, tak tu aspoň udělejme brajgl a všechno zničme. Jsme fakt volové, my lidi.
Jste v Praze hostem Festivalu spisovatelů Praha stejně jako před patnácti lety. Tehdy jste s překladatelem Trainspottingu Ondřejem Formánkem, mým někdejším redakčním kolegou z Reflexu, prokalil noc, zatímco dnes jste si byl ráno zaběhat. V Guardianu píší, že pijete červené víno, z drog už si jen občas dopřejete halucinogen DMT a na tvrdší matroš jste zanevřel…
No jo, je to tak. Minulý měsíc jsem lehce zapařil, ale sem do Prahy jsem přijel v samém závěru festivalové sezony a mejdany už mě znavily, proto se chovám jako skautík. Jsem sezónní piják, občas do toho vlítnu a dám si pár skleniček navíc nebo nějakou lehkou, co nejlehčí drogu místo salátu. V říjnu a listopadu ale každoročně hodím zpátečku a ordinuju si půst, abych tělo koncem roku uvedl do uspokojivého stavu. V prosinci, ve sváteční čas, chodím po venku a dělám rotyku, v lednu, únoru a březnu jsem jako medvěd zalezlý v brlohu a pracuju, protože se kvůli počasí stejně nic moc jiného dělat nedá. V dubnu a květnu vylézám po robotě ven a užívám si, protože je jaro a máj, lásky čas, a vy si můžete dovolit tak trochu zešílet. V červnu a červenci vyrážím na delší expedice, srpen a září trávím za monitorem a na literárních nebo hudebních festivalech. V říjnu se pokorně vracím k psaní a k seriózní práci, s velkou touhou a vůlí se usadit po vší té zábavě.
Kdo by řekl, že zrovna vy budete mužem disciplíny a systému.
Přesně tak, jsem mužem disciplíny. Je to divný, ale je to fakt.
A váš rozvrh, pokud jde o psaní?
Vyznávám soustředěnou nesoustředěnost. Jdu a drásám první draft, píšu strašně moc, musíte jít až na krev, prokládám to tvorbou hudby, manicky střídám ty dvě tvůrčí činnosti, píšu a skládám, píšu a skládám, tady si z muziky půjčím něco pro tuhle postavu, sampluju songy a do toho mi dochází, kdo je ten chlápek, o kterém tu píšu, a takhle to vedu pár dní, dokud nezešílím. A dokud před sebou nemám hotový rukopis a hotové písničky jako vedlejší produkt. Pak to celé vytisknu a mám tisíc stránek a s těmi jdu do kavárny a tam je pročítám a čmárám do toho a vpisuju nadpisy a pak to převedu do digitální podoby. Potom potřebuju pár týdnů ticho a absolutní klid, zavřu se s tím do pracovny, vůbec od toho nevstávám, makám od devíti do pěti jak ouředník, přesněji v šest vstanu, dvě hodiny píšu, dám si lehkou snídani, žádná vejce se slaninou, pak píšu další dvě hodiny, pak jdu do posilovny nebo si zaboxovat do klubu, nebo na pilates, já ten sport prostě potřebuju, pak se vrátím, vytisknu si ty věci, přečtu si je u oběda, lehkého oběda, podotýkám, a čtu si e-maily a na některé z nich odpovím, najednou tu máme odpoledne a já jdu do kina nebo do galerie, nebo vyrazím do šumu s kámošema, nebo, když se cítím jako úderník, tak si vytisknu tu svoji práci a pročtu se tím až do večera někde v kavárně, pak si dám večeři a omdlím vyčerpáním.
Od heroinu k disciplíně!
To je vidět, že jste nikdy nebrala. Fet vyžaduje zatracenou disciplínu! Začneš s tím sice jako nezodpovědnej spratek, co si chce užívat, ale drogy, na kterých jsi nakonec fyzicky závislej, jako například heroin, tě k disciplíně donutí. Musíš mít jistotu, že než přijde absťák, budeš mít mergle na drogu.
Celý rozhovor s Irvinem Welshem si přečtete v Reflexu číslo 45/2018, který vyšel ve čtvrtek 8. listopadu.
