nahoru

Zeman měl před volbami zveřejnit informace o svém zdravotním stavu, říká právník Petr Šustek

Kateřina Kadlecová1. února 2018 • 14:00
Expert na zdravotnické právo Petr Šustek: Zdravotnický systém je jako rodina. Kolik peněz přinesete domů, tolik spotřebuje.
Expert na zdravotnické právo Petr Šustek: Zdravotnický systém je jako rodina. Kolik peněz přinesete domů, tolik spotřebuje.
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Petr Šustek (37) vede v centru Prahy právní kancelář, která se jako jediná v republice zabývá takřka výhradně medicínským právem. Léta píše o právních aspektech eutanazie a přemýšlí o roli zdravotních pojišťoven nebo o „nenasytnosti“ systému českého zdravotnictví, spolu se svým týmem řeší žaloby pacientů na největší nemocnice v zemi i podezření na pochybení lékařů. Radí ministrům zdravotnictví a na pražské právnické fakultě odučil tisíce studentů – včetně současného ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha. Rozhovor s ním si přečtěte v Reflexu č. 5/2018, který vyšel 1. února.

Počátkem listopadu v bulváru komentovali lékaři Martin J. Stránský a Jan Hnízdil zdravotní stav prezidenta, aniž by byli jeho ošetřujícími lékaři. Je to pouze neslušné a neetické, nebo i žalovatelné?

Je třeba oddělit dvě roviny – co si politicky myslím a komentování zdravotního stavu hlavy státu, ať už jí je kdokoli. Do svědomí oněch dvou lékařů nevidím, to si musejí vyřešit sami. Na druhou stranu i judikaturní doktrína říká, že hlava státu je veřejně činná osoba, nadto zvolená přímo námi všemi, a je ve veřejném zájmu znát informace o jejím zdravotním stavu. Vstříc tomu jdou prezidentští kandidáti, od českých po americké, kteří veřejnosti férově dávají nahlédnout do svých zdravotnických dokumentací, jakkoli tyhle informace nejsou přes veškeré nároky veřejnosti vynutitelné. A souhlasím, je neetické, když lékař, který daného pacienta nemá v péči, komentuje bez bližší znalosti a řádného vyšetření jeho zdravotní stav, nota bene veřejně. Ti dva pánové tak činili nejspíš kvůli svým politickým názorům, což musí být rozumným občanům jasné.

Analytik Šlerka: Zemanovo vítězství? Hnojomet zafungoval. Lidé chtějí nejdřív žrádlo,…

A co listopadové tvrzení radního městské části Brno-střed Svatopluka Bartíka, že má Miloš Zeman rakovinu? Prezidentův ošetřující lékař Miloslav Kalaš je označil za zcela vymyšlené a nepodložené… To už na žalobu je?

Z právního hlediska jde o zásah do osobnostních práva Miloše Zemana a z hlediska morálního o překročení veškerých limitů slušnosti, Miloš Zeman má nepochybně právo toho municipálního politika žalovat. Zajímalo by mě, na základě jakých důkazů to pan Bartík tvrdí – soud by se ho na to určitě zeptal. Tým Miloše Zemana by nejspíše musel před soudem naopak vyrukovat s prezidentovou zdravotnickou dokumentací, takže bychom se stejně brzy dozvěděli, jak se věci mají. Já osobně bych Bartíka, být na Zemanově místě, nežaloval. Hlava státu by měla umět mít nadhled.

Lze mimochodem z hlediska práva požadovat prezidentův odchod z funkce ze zdravotních důvodů?

Máme přímou volbu prezidenta – s níž mimochodem nesouhlasím a z hlediska parlamentní demokracie jde o nonsens –, tudíž prezident svoji legitimitu odvozuje z lidu. Miloš Zeman správně říká, že na volených poslancích není závislý. V tu chvíli má však závazek vůči zmíněnému lidu – a ten chce znát jeho zdravotní stav, mimo jiné třeba proto, aby se mohl správně rozhodnout při prezidentských volbách. Miloš Zeman měl ty informace zveřejnit, jako to udělal Donald Trump, který měl vůči své protikandidátce v tomhle směru velký náskok.

Zeman a zdraví: Čím lékaři dopují pana prezidenta?
Jiří X. Doležal 28. ledna 2018 • 20:26

Zeman a zdraví: Čím lékaři dopují pana prezidenta?

Co říkáte jmenování nového ministra zdravotnictví, poslance za ANO a zpěváka ze Superstar Adama Vojtěcha?

Bude to mít mnohem těžší, než si teď umí připustit, a přeju mu, aby to zvládl vydržet aspoň rok. Zní divně, když ve svých sedmatřiceti letech řeknu, že je to můj bývalý student, ale je to tak – byl členem mé seminární skupiny v předmětu občanské právo. Je to nepochybně chytrý, analytický a také velmi ctižádostivý člověk, který umí naslouchat, ale nejsem si jist, zda je připraven na soustavný tlak a zda má tolik zkušeností, aby všechno ustál nejen v odborné, ale i v lidské rovině. Dříve či později se utká s Českou lékařskou komorou, se zkušenostmi jejích členů a její rétorikou, která je často nesmírně populistická a tvrdá. Myslím si, že Adam Vojtěch na ten post přišel příliš brzy ve své kariéře a že měl buď setrvat na svém místě ve správní radě Všeobecné zdravotní pojišťovny, kde působí nějaké dva roky, nebo zkusit nejprve v exekutivní rovině roli nějakého náměstka a učit se to odspoda.

Jakožto matka dvou dětí jsem loni se zájmem a lítostí sledovala kauzu Charlie Gard. Měli lékaři, úřady a stát právo odepřít rodičům experimentální léčbu a „odpojit“ ani ne ročního chlapce od přístrojů? Kdo má rozhodovat o smyslu života a míře bolesti?

Případ toho britského nemluvněte je velmi složitý. Charlie Gard trpěl poruchou, která byla zcela objektivně nevyléčitelná. Jeho rodiče se upnuli k experimentální léčbě; ta ovšem nebyla ani ve stadiu zkoušení a rozhodně neměla možnost Charlieho vyléčit. Soud tedy nakládal s myšlenkou skutečného zájmu toho dítěte, které by nikdy nemohlo žít kvalitní život. Podobné kauzy vnímám jako budoucnost zdravotnického práva. Budou se čím dál častěji a hlouběji řešit situace narození člověka, včetně přebujelé praxe českých poskytovatelů služeb IVF, kdy centra asistované reprodukce vždy nejednají v souladu s právním řádem České republiky, a situace umírání a konce života…

Charlie Gard, nejsledovanější nemocné dítě současnosti, zemřel

Třeba eutanazie ve své aktivní podobě, tedy usmrcení trpícího člověka s nevyléčitelnou chorobou na jeho žádost.

Osobně jsem proti eutanazii, je to extrémně zneužitelná věc. Lékaře ale nepálí primárně otázka eutanazie – ano/ne, ale spíš právní nejistota v situaci marného prodlužování života. Představte si člověka, který potřebuje kardiopulmonální resuscitaci, a vy jako lékař víte, že když ji provedete, prodloužíte mu život o dva dny. Vy to kvůli hrozbě trestního stíhání udělat musíte, je to ale skutečně v souladu s etikou lékaře? Pokud lékař má nejen chránit život, ale i mírnit utrpení, nota bene u nevyléčitelně nemocných a umírajících, je skutečně záchrana života a jeho krátkodobé prodloužení tím nejlepším pro pacienta?

Vraťme se k eutanazii, jejíž problematika je opravdu náročná, jak naznačuje právě vydaná kniha Adama Doležala Eutanazie a rozhodnutí na konci života. Právní aspekty. Co kdyby ji lékaři prováděli jen lidem v prokazatelně beznadějném stavu, kteří předem sepsali žádost o důstojnou smrt s úředně ověřeným podpisem? I tak byste byl proti?

Tahle otázka se velmi profanuje. Jednou za čas přijde Mladá fronta nebo jiný deník se zaručenou, z průzkumů vyplývající informací, že je šedesát procent Čechů pro eutanazii. Jenže málokdo si před odpovědí v podobné anketě zkusí vymezit, co pro něj eutanazie vlastně znamená. Jestli je to aktivní usmrcení nevyléčitelně nemocného, trpícího člověka třetí osobou, rozuměj lékařem, pak je to dle současného českého právního řádu jednoduše vražda. To je nejprve třeba změnit, aby v momentě, kdy pacient takto nemocný opakovaně o usmrcení žádá, nebyl lékař stavěn před soud. Já osobně se proto domnívám, že by mohla být zavedena tzv. privilegovaná skutková podstata trestného činu usmrcení na žádost – tedy aby onen skutek zůstal trestným, ale aby se na něj namísto jako na vraždu nahlíželo jako na skutek spáchaný s humánními pohnutkami.

V Belgii, srovnatelně lidnaté jako Česko, v roce 2015 sešlo díky eutanazii ze světa pět lidí denně, v Nizozemsku dokonce patnáct. O eutanazii tam mohou žádat i lidé, kteří by u nás nebyli svéprávní, lidé mentálně či psychicky postižení. Jak se tomu vyhnout?

Nelegalizovat ji. V Holandsku byl zákon o přijetí eutanazie důsledkem stavu započatého v osmdesátých letech, kdy Královská lékařská komora připustila nepřímou eutanazii. Při ní dáváte pacientovi podpůrné či bolest tišící léky, analgetika, v důsledku jejichž podávání pacient cíleně umírá. V momentě, kdy jim pak čísla podobných úmrtí rostla do tisíců ročně, raději schválili příslušný zákon. Ale řekněme si to na rovinu – kromě Belgie, Nizozemska, Lucemburska, Kolumbie a Kanady eutanazie nikde legalizovaná není; ve Švýcarsku, Německu, Japonsku a několika státech USA je pak legální asistovaná sebevražda. Ostatní země vědí, proč jsou opatrné. I u nás si ovšem pacient často může zvolit smrt – nemusí například souhlasit s léčbou smrtelné nemoci nebo s operací, případně může ukončit léčbu a poskytovatelé zdravotních služeb to musejí respektovat.

Celý rozhovor si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 1. února.

Reflex 05/2018

Letos podstoupí eutanazii v Nizozemsku přes 7000 lidí. To je o 70 procent více než…
Omilostní prezident premiéra? Babiš je naše rodinné stříbro, ale Zeman ho v tom nechá …





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,800
22,380
29,340
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější