S koncepcí Nová krev vyhrál post ředitele činohry Národního divadla a jeho jméno během prvního měsíce ve funkci proprala všechna bulvární média. Daniel Špinar (35), jeden z nejvýraznějších a nejplodnějších divadelních režisérů své generace, to bude mít těžké. Dokazuje to i rozhovor pro nový Reflex.
Jste gay. V médiích se o tom, až na pár nejapných narážek, dosud nepsalo. Může být šéf zlaté kapličky gay? A už někdy byl?
Proč by nemohl? Doufám, že už opravdu žijeme v době, kdy sexuální orientace není překážkou v práci. Navíc v umění je to hodně běžné. A pro moji funkci v Národním je to velká výhoda, protože se můžu aspoň práci věnovat naplno, jsem bez závazků. I když už jsem zachytil nějaké drobné psaní po Facebooku.
Jaké?
Byla to, myslím, poznámka, že „Národní divadlo ušetří za topení“. Ale neberu to vážně, myslím spíš, že to je od pisatele, co si dal ve tři ráno dvojčičku vína.
Jak snášeli vaši partneři práci, které se tak intenzívně a naplno věnujete už patnáct let?
Většinou jsem žil s klukama, které to, co dělám, moc nezajímalo, takže mi to nikdo nevyčítal.
Jak queer poetika ovlivňuje vaše inscenace?
Myslím, že jaký je režisér, taková je i jeho inscenace. Takže se v mých věcech samozřejmě odráží můj vkus, moje vidění světa, moje zkušenost. Ale neřekl bych, že jsem takový ten divadelní gay propagátor. Rozdíl mezi homosexuálním a heterosexuálním člověkem není zas tak velký. Gayové prožívají úplně stejné emoce jako heterosexuálové. Jen to mají obráceně. Mám samozřejmě jisté stylové inscenační queer libůstky, například baletky, balónky, mikrofony. A dost se to odráží i v hudbě, kterou ve svých inscenacích používám.
Jste z křesťanské rodiny, jaké na to byly reakce?
Jsem z rodiny adventistů sedmého dne. Máma i táta jsou z tohoto prostředí, oba dědové byli funkcionáři této církve. Jejich život byl hodně pestrý, zažili hodně nejrůznějších perzekucí, děda z máminy strany byl několikrát v ohrožení života. Jde o takovou typickou moderní církev, která k nám přišla z Ameriky. Do svých osmnácti let jsem tam chodil pravidelně jednou týdně. A pak jsem si jednou řekl, že už tam nikdy nepůjdu.
Proč?
V tu dobu jsem začal řešit svoji orientaci, což se s církví zcela vylučovalo. Cítil jsem, že tam nejsem svobodný, přestože jsem tam měl spoustu skvělých přátel. Vše vyvrcholilo, když jsem pro adventistický divadelní festival zinscenoval S vyloučením veřejnosti od Sartra. Poprask! Že jsem si dovolil hrát hru o pekle pro tři postavy, z nichž jedna byla navíc ještě lesba, bylo moc.
Je jiná sexuální orientace hřích?
Jistě, doteď. Ovšem, jak jste už asi pochopila, kdyby nebylo církve, tak bych se nedostal k divadlu.
O tom, jak říct rodičům, že jste gay, jste na DAMU nazkoušel hru Homo 06, kde mimochodem hrál Vojtěch Dyk. Je to napsáno podle pravdy?
V podstatě ano. Jsou tam reálné situace z mého života. Moje maminka o mé orientaci celou dobu věděla, je velmi citlivá. S tátou to bylo náročnější, protože byl tehdy dost ortodoxní. Povahově je složitější, rozhodně uzavřenější. S ním jsem se o tom vlastně nikdy nebavil. A v té hře je právě popsán můj coming out, který proběhl mírně bizarním způsobem. Můj bratr jednou při nějaké rodinné diskusi, kde jsem nebyl, prostě jen tak plácl: „Co řešíte, vždyť je na kluky!“ A bylo! Člověk furt vymýšlí ty nejhorší scénáře, jak to řekne rodičům, má doslova noční můry, ale pak zjistí, že oni už to dávno vědí. Takové zklamání! Proběhlo to tak hladce, až jsem byl naštvaný.
