Znal a fotil každého, kdo se pohyboval v disentu. Dlouhou dobu byl dvorním fotografem Václava Havla, kterého poznal v roce 1968 a po revoluci s ním zcestoval svět. V sobotu 29. března dokumentární fotograf Oldřich Škácha po dlouhé nemoci zemřel. Připomeňme si rozhovor, který v roce 2010 legendární fotograf poskytl Reflexu.
Kdy jste začal fotit?
Měl jsem jako patnáctiletý kamaráda Otu Richtera, o sedm let staršího, a on mi půjčil starou leiku. Chodil jsem tehdy na strojní průmyslovku a úplně jsem focení propadl, požádal jsem tedy tatíka, aby mě dal ze školy pryč. Pak jsem šel do učení, myl výklady a fotil školní třídy. Pokračoval jsem na grafi cké průmyslovce v Hellichově ulici tady v Praze, kde mě toho ale z hlediska kumštu moc nenaučili – kantoři jako pánové Sudek, Skopec, Fejfar nebo Ehm mi spíš teoreticky přiblížili umění ve fotografi i. Na nějaká studia FAMU jsem se vykašlal, k fotce se člověk musel dostat praxí.
Jaká byla ta vaše?
Dva roky jsem dělal laboranta už zmíněnému Otovi Richterovi a pak šel na vojnu. Tam zjistili, že mám v dokladech napsáno fotograf, tak mi po měsíci vrazili do ruky kameru a řekli, že budu točit. V Kežmarku jsem pak fotil v ostré střelbě… V době mého návratu z vojny byl málokdo z fotografů na volné noze – Pepík Koudelka dělal své cikánské cykly a s Liborem Fárou divadlo u Krejči, já byl s Pavlem Diasem na Barrandově, mimo jiné u Hynka Bočana. V roce 1964 mi pak po Miroslavu Peterkovi nabídli práci ve Světě sovětů. A hned další rok jsem jel služebně do Ruska, dohromady na šest měsíců – s fi lologem a rusistou Ondřejem Sekorou, synem autora Ferdy Mravence. Fotil jsem na jednookou zrcadlovku Rolleiflex. Někdejší carismus v Putinovi a Medveděvovi našel dobré pokračovatele. Kdo v Rusku nebyl, nepochopí.
Zažil jste tam nějaké absurdní drama?
Když jsem tehdy přiletěl do Moskvy a ubytoval se v hotelu Rossija, po večeři mě v pokoji vítala děžurná, na postel si vyložila veškeré moje oblečení a povídá mi: „Eto vsjo ja kupju!“ Nebo jsme jeli do Leningradu na daču ke kamarádovi – on měl „něbalšoj katěr“, lodičku velkou asi jako ty největší výletní parníky v Praze na Vltavě. Já chtěl vidět pevnost Kronštadt a on, že to nejde, ale pak jsme tam z Ladožského jezera přiožralí vyrazili. Člun s ruskými policajty nás zastavil kousek od pevnosti s tím, že je tam přece ponorková základna! Taky nás mohli rovnou zastřelit ... Byl jsem pak v Sovětském svazu znovu, v květnu 1969, s partou Zlatá Praha, která se scházela a dodneška schází v hospodě U Bonaparta. Inženýr Petr Jurečka sehnal zájezd za 800 korun na Picundu, sídlo Chruščova a jiných pohlavárů. Když jsme si pak s Pavlem Kohoutem v Pardubicích četli ve svazcích spolupracovníků StB, zjistili jsme, že Jurečka byl můj práskač. Spoustu věcí jsme vůbec netušili – třeba to, že práskal i tehdejší manžel Marty Kubišové, agent a režisér Jan Moravec. Dlouho se podezírala dokonce i Dana Němcová, že je nasazenou agentkou; Vaculík ji tak dokonce nazval v Českém snáři.
Koho Vaculík nevyobrazil v Českém snáři, jako by v disentu ani nebyl. Jste tam popsán i vy?
Ano, v tom smyslu, že „ten blbec Škácha mi zase nechtěl pomoct s knihama“. On za mnou Vaculík přišel, v rukou tašky knih svojí edice Petlice, a chtěl, abych mu pomohl s distribucí. To zvoníte, lidi nejsou doma, případně si vezmou knihu a řeknou, že nemají prachy a že to s Vaculíkem vyřeší později … No a pak někteří nezaplatili a Vaculík mě proklel.
To už jste se přátelil s Pavlem Kohoutem, někdejším stalinistou a pozdějším chartistou, který ve vašem životě plnil funkci strážného anděla. Věřil jste mu, že se od komunistické ideologie oprostil?
Ano. Pavel na tom legendárním IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 přečetl přes protesty rudého Pilaře, Skály a jim podobných dopis od Solženicyna – a já měl s sebou dva foťáky a zapomněl jsem fotit, jak jsem byl zabranej do poslouchání! Určitě věřil v režim, když chodil s tatínkem fárat, ale pak se od toho odřízl. Už v dramatu Zářijové noci z roku 1955 se navezl do komunistů, úplný zlom mohl nastat o deset let později. Pavel dal svoji minulost k dispozici, ke všemu se doznal. Muselo to být těžké pro lidi, jako byli třeba Jiří Pelikán nebo Láďa Lis, se od komunismu distancovat, když ho sem vlastně přitáhli.
Co jste si o bratrech Sovětech myslel vy?
Nic moc dobrého. Ale měl jsem pletky s herečkou Žannou Bolotovovou, jejíž otec byl tajemníkem velvyslanectví. Jednou jsem se takhle ráno na vyslanectví vzbudil a ona mě hned hnala pryč, že přijde nějaká návštěva, a strčila mi do kapsy u saka pětadvacetikorunu na taxík. Běžně to nedělám, věřte mi, ale dost mě to ponížilo, tak jsem té Žanně dal facku – a ona si pak stěžovala. Ještě do toho jsem se měsíc předtím opil na sjezdu Centrálního komitěta komsomola v Moskvě s nějakým Rusem, který mi povídal: „Olda, my rospachajem meždy mezi Čechoslovakií a Sovětským sajuzem i potom budem adna bolšaja semja!“ Tak jsem mu řekl, že meze nerozoráme ani omylem. Po těchhle dvou extempore si mě předvolala Zdena Kudrnová, tajemnice Svazu československo- sovětského přátelství, a vysvětlila mi, že tu facku jsem nedal jen Žanně Bolotovové, ale celému Sovětskému svazu!
Až tehdy jste si uvědomil, že je tehdejší podoba socialismu svinstvo?
Mnohem dřív. Už když mému otci, přednostovi smíchovského Sokola, někdy v padesátém sebrali krejčovskou živnost, co měl ve Štefánikově ulici u Arbesáku. Nabídli mu, aby dělal ředitele Oděvní tvorby – ovšem daní za to byla červená stranická legitimace, kterou on nechtěl. Tak přišel o svých šest dělníků, přijeli stěhováci a policajti a vyvezli z dílny všechno, co táta měl. Ale proti procesům s klérem nebo s Horákovou to nebylo nic ... Přes to všechno jsme chtěli s partou kamarádů na samém konci šedesátých let vstoupit do strany a nějak ji zlidštit. Táta se na mě chvíli díval a pak povídá: „Víš, Oldo, co je stranická disciplína? Tak zapomeňte na tyhle idiotský nápady!“
Přitom jste už před zamýšleným vstupem do KSČ fotil příjezd vojsk „spřátelených mocností“ po boku Josefa Koudelky.
A Pepík má nesrovnatelně lepší fotky! Zatímco já jsem se o sebe bál a zůstával vzadu, on si neohroženě vylezl na ruský tank a fotil pěkně svrchu. Práce pro něj byla důležitější než život. Fotil před pražským jarem slovenské a rumunské cikány, to ho zocelilo.
Po pražském jaru jste vyjel z republiky do Francie, kde jste s přítelkyní Štěpánkou Řehákovou studovali. Proč jste se z emigrace vrátil?
Odjeli jsme hned po okupaci. V Paříži jsem chvilku bydlel v Bouloňském lesíku ve vile u Miloše Formana, byla tam už jen Věra Křesadlová s malými Máťou a Péťou. Tehdy v Paříži žili Pavel Juráček, Prokop Voskovec i Petr Král, přesto jsem myslel jen na návrat. Když jednou jelo auto z produkce nějaké francouzské fi lmové hvězdy do Prahy, sedli jsme do něj se Štěpánkou, která mě za to proklínala, a vrátili se. Měl jsem doma přátele, rodiče, jazyk jsem neuměl ... A po příjezdu mi sebrali pas a bylo po ptákách. Najednou moje fotky nikdo netiskl.
Takže jste dělal pomocného zahradníka na zámku Kratochvíle. Ale fotit jste nepřestal.
Po vyhazovu ze Světa sovětů bylo to zahradničení mým posledním zaměstnáním, od té doby jsem byl vždycky na volné noze. Pavel Kohout mi tehdy dával peníze na materiál, abych mohl vůbec fotit, a už v sedmašedesátém mě seznámil se spoustou zajímavých lidí. A varoval mě: „Buď si foť svý srandičky, nebo foť nás – ale budeš mít průsery.“ A měl jsem je. Ale nebylo vždycky zle. Bavilo mě třeba focení pro vnitřní časopis Tranzitní plynovod na trasách táhnoucích se přes Karpaty, kde se kopalo za každého počasí, protože se tam vydělávaly dlouhý peníze. Nebo když mi inženýr Pavel Vinčar ze Strojimportu v roce 1971, kdy už mě žádný časopis nemohl tisknout, nabídl, abych dokumentoval v rámci RVHP jejich akce. V Mánesu seděly výtvarné komise, které schvalovaly a štemplovaly snímky kedluben, vrtaček a traktorů, pokud tedy byly výtvarně dost na výši. Moje fotky jim nevadily, jen jméno, takže tam moje snímky nosil až do Charty kamarád Karel Líbal.
V té době už jste byl až po uši v lihu.
Pít jsem začal už na škole. Pokračovalo to v kavárně Viola, kde se začátkem šedesátých let k pití jel tehdy módní fenmetrazin. Po tom féráku jste měla do rána spoustu energie. Redutu, Violu a jazzy ten komunista nechal bejt – věděl o nás, ale až do Ginsbergovy návštěvy Violy v květnu 1965 byl klid. A pak jsem chlastal na zámku Kratochvíle při stříhání nekonečného buksusu, u Kohouta na Sázavě i u Havla na Hrádečku. Tihle pánové dostávali své honoráře v tvrdé měně a mohli měnit za bony, takže se v Tuzexu nakupovaly láhve nejkvalitnějšího alkoholu. Ke skleničce bylo hodně blízko a mě pití leckdy zajímalo mnohem víc než focení.
Přestat s pitím vám pomohl Pavel Kohout. Jak vás dokázal přimět k léčení?
Stalo se to 17. října roku 1990 po oslavě narozenin Jeleny Mašínové (Kohoutovy ženy; pozn. K. K.) a mých. Třásly se mi po probuzení ruce a sháněl jsem se po skleničce, ovšem Pavel mě odvezl k soukromému doktoru Vaňkovi. Ten rozpřáhl ruce: „Dvacet let na tebe čekám!“ A Kohout přímo přede mnou vysázel na stůl dvacet tisíc a říká: „Oldo, to platím za tebe.“ Přitom dřív se se mnou handrkoval o stokoruny, když mi platil péefk y, co jsem jemu a Jeleně pravidelně fotil … Rok jsem musel chodit na antabus, focení Václava Havla byla jediná omluvenka. Od té doby vůbec nepiju, dokonce jsem se snažil přimět k abstinenci kamaráda, spisovatele a novináře Vláďu Škutinu. On se ale po revoluci v krátké době upil k smrti. Dohnali ho k tomu komunisti – podepsal jim v kriminále pod nátlakem spolupráci, to se provalilo a on se s tím nikdy nevyrovnal. A teď ho suďte!
Takových osudů kolem vás musela být spousta, v chartistických kruzích.
To ano. Byla to úžasně pestrá směsice lidí – máte tam bohéma Vaculíka, bývalého komunistu Karla Kyncla, trockistu Petra Uhla, skvělého doktora Františka Kriegla, který jako jediný nepodepsal v srpnu 1968 moskevský diktát … Toho jsem se ptal, jaké to v té Moskvě tehdy bylo, a on: „Jednoduché. Podívejte se, Oldřichu, já byl v Koreji, ve Vietnamu, na Kubě jsem zakládal zdravotnictví. Komunismu už jsem měl po krk! Já jsem haličský žid a španělský interbrigadista!“ S těmihle lidmi typu Kriegel, Medek nebo Vaculík si bolševik nevěděl rady. Třeba jeden z nejhorších vyšetřovatelů, estébák Matula, požádal o zproštění služby, když dostal Kohouta a Vaculíka na starost, protože na ně intelektuálně neměl. Šel radši na ministerstvo vnitra jako malíř pokojů.
Před objektivem vám stály velké postavy disentu, tedy nepřátelé společnosti. Cítil jste se jako kronikář, dokumentarista doby, nebo spíš velký portrétista?
Nikdy jsem nebyl moc dobrý fotograf, neměl jsem ctižádost ani posedlost v krvi. Nejsem jako Koudelka nebo Bohdan Holomíček, kteří by bez foťáku umřeli. Nedokážu se plně soustředit na focení, když se říká něco zajímavýho – to pak musím poslouchat. Navíc výraz fotografovat znamená doslova světlem psáti – musíte to se světlem umět, a já se o to nikdy moc nezajímal. Ani o kompozici. Přemýšlivý fotograf by to všechno udělal líp. Zásadně při focení nearanžuju lidi, takže jsem nejspíš dokumentarista. Přesněji lovec příležitostí, a je mi jedno, jestli jsou lidi na mých snímcích neostří, nebo trochu mimo záběr. Hlavně že tam jsou. Nejvíc mě focení bavilo po devětaosmdesátém; to se děly věci, které se fotily samy.
Jak se dnes uživíte?
Jen tak tak. Výhodné je spolupracovat s cizinou. Když si jedna mezinárodní fi rma loni vymyslela, že chce pro zaměstnance připravit přednášku o sovětské okupaci Československa, zavolal jsem Petra Uhla, který promítání mých diapozitivů doplnil vyprávěním ze svých kriminálů, a emigranta Karla Hvížďalu. Za jediné odpoledne každý z nás dostal snad sto tisíc! Ale takové příležitosti přicházejí míň a míň. Ještě že jsem za komunismu poslechl výtvarného komisaře Zoru. Ten se mě v šestaosmdesátém zeptal: „Pane Škácho, máte archiv? Nemáte? Ten vás totiž jednou bude živit.“ Kdybych si tak tehdy býval vzal svoje ruské fotky, když mě „pro pracovní nekázeň“ vyhodili ze Světa sovětů, a nenechával je s falešnou hrdostí a blbostí v redakci!
Přemýšlím, jak to, že vám, dlouholetému fotografovi Havla a spol., po revoluci nikdo nenabídl funkci hradního fotografa.
Já do ní nastoupil, v devětaosmdesátém, ale jen na kratinký čas, na popud tehdejšího vedoucího kanceláře prezidentského sekretariátu, kameramana Standy Miloty. Na Hradě se však už tehdy objevil mladý, schopný fotograf Tomki Němec, který se nakonec stal prezidentovým ofi ciálním fotografem – protože já si uvědomil, že konečně můžu po desítkách let publikovat a že by byla škoda toho nevyužít.
Takže jste stejně jako mnozí, třeba Karel Cudlín nebo Jan Pohribný, fotil například pro Reflex. Tehdy fotka zdaleka nebyla tak důležitá jako text, fotografové nebyli ani v tiráži. To se najímalo jen na jediný článek?
V Reflexu ano. Stáleji jsem pak dělal pro Týden, když tam byl šéfredaktorem Karel Hvížďala – dávali větší prostor fotografi i. Víte, jaká to byla radost, když mi po dvaceti letech vyšla dvoustránka?
Přišel jste ale o příležitost dokumentovat, jak se dělají dějiny, ne?
Já se u toho, co mě zajímalo, vždycky nějak nachomýtl. Ti lidi zůstali takoví, jací byli před převratem. Pamatuju si krásnou scénu s Karlem Schwarzenbergem, když se stal kancléřem. Šel jsem k němu do kanceláře a vidím, jak tam Karel sedí, v ruce má svůj pulovr a zašívá si lokty. Ty tu nemáš sekretářky, které ti to zašijí? povídám. „Já to zvládnu líp udělat sám,“ ujistil mě. Spousta z nich byla takhle skvělá – chytrej Ivo Mathé, jasnej, rovnej, morální Ivan Medek...
Máte ty nejkrásnější foťáky, jaké si fotograf může přát – sběratelskou leiku s vygravírovaným Havlovým podpisem v nedozírné ceně … Dělá dnes foťák fotografa?
Vůbec ne! Dnes jsou i levné foťáky dobré, člověk s nimi může udělat výbornou fotku. Sám dnes mám několik různých foťáků, ale používám pořád leiku – už ne trojku, fotím šestkou. Firma Nikon mi kdysi půjčila digitály, bednu s dvěma těly a čtyřmi objektivy. Ale já s tím neumím dělat, nemyslím u toho a pořád mačkám, takže jsem měl třeba tisíc obrázků za den – pak z toho vybírejte! Po týdnu jsem digitály vrátil. Z normálních lidí už na fi lm kromě mě a Josefa Koudelky nefotí asi nikdo, byli by blázni – je to strašně drahý. Už jsem dneska dinosaurus.
Stojíte už čtyři dekády po boku Václavu Havlovi. Jak se mění s věkem a s přijímanými poctami?
Nezměnil se až tolik. Je to odjakživa slušnej, skromnej kluk, kterej si při setkání s vysokými státníky utíral ruce o kalhoty, aby je měl suché. Je pečlivý, předvídavý, má vizi. Získal si celý svět tím, že jako dramatik pochopil, že politika je divadlo. Jezdil jsem s ním po cizích zemích a všichni, od arabských šejků po západní politiky, si ho vážili.
V Havlově Odcházení i hrajete.
S Bohdanem Holomíčkem, Tondou Kratochvílem, ale taky Tomášem Sedláčkem nebo Michaelem Žantovským hrajeme v závěrečné scéně paparazzi. Říkal jsem Václavovi, že paparazza jsem nikdy nedělal a dělat nebudu, a on mi řekl: „Pro mě bys snad mohl, ne?“
