Milan Ondrík: Lidé se najednou ptali, co jsem zač a proč obhajuju nějakého vraha

Pral jste se jako kluk?

Ano. Jsem z vesnice, bojovali jsme dolní konec proti hornímu, měli jsme i zbraně: gumi­pušky, luky, házeli jsme po sobě kameny… Normální venkovské děti. Ale ­první opravdové bitky přišly, když mi bylo asi šestnáct a začal jsem chodit na diskotéky. To byl takový sport mezi vesnicemi: my z Liesku jsme se rvali s těmi ze Zábiedova. Já byl mladší než ostatní, tak jsem fungoval jako rozbuška. V sále jsem našel, kde tancují v kruhu, jednoho kopl do zad, vylákal celou partu ven a tam už čekali naši… Ale paradoxně co jsem se začal věnovat bojovým sportům, radši se konfliktům vyhýbám, protože správný bojovník by měl mít ­rozum. Bojové sporty člověka vedou k větší pokoře a nižší agresivitě.

Jak zvládáte bolest?

Fyzické bolesti se nebojím, to je to nejmenší. Daleko větší bolest je duševní, třeba z bezmoci. Sebevětší fyzickou bolest bych vyměnil za to, abych mohl pomoct nemocnému dítěti. A fyzická bolest může být dokonce příjemná, například když mám svalovou horečku po tréninku nebo když mě někdo trefí na sparingu. Skoro tu bolest začínám mít rád.

Trénujete hodně?

Ano. Rád utíkám na tréninky do gymu. Čistí mi to hlavu od pracovních povinností. Poslední dobou se na mě upírá velká pozornost, ani už nevím odkdy. A já jsem člověk, který stojí oběma nohama pevně na zemi. Lidé si myslí, že jsem extrovert, ale já jsem citlivý a chráním si svůj vnitřní svět.

Pozornost se na vás upírá minimálně od roku 2023, od kterého máte každoročně aspoň jednu nominaci na slovenskou filmovou cenu Slnko v sieti. Náročnější divák vás vnímá déle, třeba z psychologických dramat Marka Škopa.

Když jsme s Markem točili Evu Novou, vyprávěl jsem mu, že se nechci „rozměňovat na drobné“: že si chci počkat na filmy, po kterých toužím. Odmítal jsem televizní věci, chtěl jsem být vzácnější, ne­okoukaný. Byl to risk a finanční nejistota. Teď už vím, že jsem udělal správný krok. Pak se to začalo nabalovat, nabídky na filmy přicházely, daří se mi, můžu si vybírat. Rozhoduju se emocemi, srdcem.

A ta pozornost? Jak ji zvládáte? Na Slovensku jste jedna z největších filmových hvězd.

Tam se to překlopilo do extrému, když šel v letech 2024 a 2025 do kin dvojfilm MIKI a ČERNÁK. Lidé, kteří moji kariéru nesledovali nebo se nevěnují kultuře jako takové, se najednou ptali, co jsem zač, kdo mě cpe do médií a proč obhajuju nějakého vraha. A já se jen smál, protože ti lidé netušili, že mám za sebou dvacet let v divadle a deset let filmů různých žánrů. Vylekalo mě spíš to, když jsem na festivalu v Karlových Varech získal cenu za nejlepší herecký výkon.