Dora Kaprálová: Ano, v mnohem homogennějším Česku je větší klid, ale žádné no-go zóny v Německu nevidím
Dora Kaprálová, letošní držitelka dvou Magnesií liter 2026 a Ceny EU za literaturu, poskytla Reflexu při jedné ze svých návštěv Česka rozhovor. Mluvily jsme o psaní, které je pro ni způsobem, jak si udržet svobodu, o identitě, jazyce, o střední Evropě i o Mariborské hypnóze. Interview najdete v Reflexu č. 30, zde je pár bonusových otázek, které se na papír nevešly.
Ve vaší milostné novele Mariborská hypnóza ožívá Svengali, fiktivní postava z románu George du Maurier Trilby z roku 1894. Manipulativní hudebník a hypnotizér v něm využívá hypnózy k ovládnutí mladé dívky Trilby…
Měla jsem víc inspiračních zdrojů. Potkala jsem třeba herečku, velkou dámu, která v devadesáti vypadala na šedesát let a říkala, že její životní role byla v Kočce na kolejích Josefa Topola a že už divadlo nemá smysl. Krásnou němčinu měla, původně pocházela z Terstu. Vypravovala mi, jak v šedesátých letech potkala hypnotizéra Svengaliho, když byla velmi mladá herečka a on už vetchý stařec. Říkal, že si vybere někoho z publika, a vybral si ji a řekl: „A teď zahrajete na klavír!“ Jak byla zvyklá jako mladá herečka plnit rozkazy režiséra, skutečně zahrála a dělala všechno, co jí říkal, v domnění, že je zhypnotizovaná. Když to celé skončilo, podal jí ruku: „Vy jste to věděla?“ A ona: „Ano, ale jsem zvyklá poslouchat, jsem totiž herečka.“ A to mi přišlo krásné a dojemné, tenhle příběh. Ale do knížky se neprocpal, jako spousta jiných věcí. Rozbzučelo se to až po návratu z Mariboru do Berlína. Dostala jsem boreliózu, a tak se mi ještě zúžil čas na psaní.
Kniha, která vlastně vznikla uměle a na zadání, a ne z vášně a touhy, se stane výsostně uměleckým dílem. Je dokonale nekomerční, přestože jste za ni, v Česku zcela netypicky, dostala předem zaplaceno… Je to kniha protikladů, kniha psaná s hravostí a lehkostí u vědomí temnoty. Veselá úzkost, jak jste sama řekla…
Jsem docela nedisciplinovaná a odjakživa mám problém s tím, že neumím plnit zadání. Tady jsem ovšem zajásala, že napíšu něco intimního, něco, co chci napsat. Byl to trochu pseudoprojekt – z brněnského nakladatelství Větrné mlýny mě neoslovili, abych, já nevím, napsala portrét prezidenta, ale abych zkusila něco tak zvláštně zaumného, nenápadného, skoro neviditelného. Cítila jsem naprostou svobodu.
V recenzích Mariborské hypnózy se zdůrazňuje její hravost, pomíjivost, muší perspektiva i „černá magie diktátorů“ – psala jste od začátku knihu o lehkosti, která je ve skutečnosti dost temná?
Mně se stýská po obrazech, které byly tak intenzivní, že mi neustále naskakují. Je to taková ta hořkosladká melancholie. Nejsem sebelítostivá ani sentimentální, ale možná ve mně je nějaká nostalgie. Když jsme vyjížděli do Prahy a jeli jsme na tenhle rozhovor k vám do redakce na Hagibor kolem Strašnického krematoria, tak jsem se rozbrečela, protože mi před rokem umřel vzdálený bratranec a já tam byla na hřbitově. Mám asi vůbec hrozně ráda život. Vím, že to zní strašně naivně, ale právě naivita je pojítkem s veselou úzkostí. Vidím temnotu světa, ale nedokážu a nechci se k ní přiklonit. Nejsem schopna psát na sílu o nějakém psychopatovi, nevím, proč bych to dělala. Já se vlastně temnoty bojím a myslím si, že není slabost se k tomu přiznat. Je lepší nějaká naivita spojená s lehkou skepsí, která vám ponechá aspoň kousek naděje.
Roku 2007 jste se s dcerou Emou a dnes již bývalým manželem odstěhovala do Berlína, kde se vám roku 2009 narodila druhá dcera, Františka. Žijete tam tedy stále?
Žiju v Berlíně, ale ještě předtím, než jsem dostala všechny ty ceny nebo vůbec byla nominovaná, mi vyšla dětská knížka Pan Nikdo a bílá tma. Vyšla v němčině v bavorském nakladatelství, to za ni dostalo cenu a asi na základě toho jsem dostala nabídku na rezidenční pobyt v Bamberku. V Berlíně ale trávím trochu víc času než v Bamberku, protože tam mám sedmnáctiletou dceru, svou nejmladší.
Někteří Češi vnímají žití v Německu hlavně prostřednictvím zpráv o násilí přistěhovalců, o vraždách z rukou šílených islamistů, o kriminalitě na koupalištích a vzestupu sexuálního násilí na dětech… Ve svých textech, koneckonců i ve starší letní povídce psané pro Reflex, se často zajímáte o osudy migrantů, exulantů a lidí na okraji společnosti. Jak vnímáte jejich mediální obraz? Odpovídá skutečnosti?
To je blbost, pouťové zpravodajství. Ano, v Česku je větší klid, protože společnost je mnohem homogennější než v Německu, ale žádné no-go zóny v Německu nevidím. Někde je kriminalita možná trošku větší… Ale nijak alarmující zprávy jsem nezachytila. Podle mě narážíme, pokud jde o mediální obraz Německa v Česku, na problém odvěkého soužití Čechů a Němců. Češi do Němců vždycky budou šít jako mladší sourozenec do staršího šprta. Na druhou stranu je fakt, že Německo je obrovské, rozdíl mezi Berlínem a východem Německa a mezi Bamberkem je velký. Bundesrepublik je tolik, že to se nedá nijak uchopit. Němci jsou různí a v něčem pro mě legrační, jak jsou takoví disciplinovaní a spousta klišé platí… Zmíněné poplašné zprávy jsou česko-německé soužití v kostce, je v tom taková dvojitá arogance nebo pohrdání.
Pracujete v berlínském v knihkupectví své kamarádky Caty Mouse & Bear Books. Jak zvládáte roli knihkupkyně, která je oproti úloze spisovatelské jaksi přízemnější?
Skvěle, ač s rezervami. Když jsem přijela do práce po slavnostním vyhlášení Magnesie Litery, přišla do našeho knihkupectví paní, která píše knihy pro děti od tří do šesti let, komerčně docela úspěšné. Majitelka obchodu ji požádala, aby se nám do pár svých knížek podepsala, a ona se tam pak procházela jak pávice… A já se najednou neubránila a řekla jsem: „Jo, a já včera vyhrála nejvýznamnější českou literární cenu.“ A ona se na mě podívala a říká: „Hm, O.K… Also Tschüss!“ Já miluju tyhle okamžiky! To je přece tak hrozně roztomilé! Přijde akademik a říká mi: „Haben Sie bitte Derrida? D-E-R-R-I-D-A!“ A já: „Hm, das ist etwas für Kinder, nicht wahr?“ Baví mě tyhle konfrontace, kdy vyvře nespravedlnost světa, kterou vnímám spíš u ostatních, kteří nemají takové možnosti jako já. Partyzánsky, subverzivně, bojuju i za ně. Říkala jsem si taky, že o své práci někdy něco napíšu – všechno, co dělám, dělám proto, abych to jednoho dne dokázala nějak literárně zpracovat. Potřebuju si otisknout přítomnost do slov, transformovat realitu do podoby literatury.
Interview s Dorou Kaprálovou si přečtěte v Reflexu č. 30.
