Je možné, že poctivej velkej tlustej román jednoduše neumím, říká Dora Kaprálová

Mariborská hypnóza je útlá knížka, a přesto literární událost s řadou ocenění. Co je na ní tak skvělého a silného, že přesvědčila tolik porotců?

To je otázka, kterou si sama kladu. Možná se mi podařilo spojit nějakou veselou úzkost s nadějí, která jen tak problikává. Psala jsem z vnitřní radosti a pnutí, měla jsem hroznou chuť se sama nad tím textem bavit. A možná to ani nebyla chuť, možná jsem se prostě během psaní sama zhypnotizovala. Měla jsem málo času, hrozila blížící se uzávěrka. Hodinu jsem psala, pak jsem se naučila jako vedlejší produkt psaní žonglovat a současně dělat hula hop a u toho jsem poslouchala francouzskou dubovou kapelu Gotan Project, která občas zazní v textu. Byla to naprostá svoboda. Psala jsem to vlastně jen pro sebe, ten popletený žánr, neměla jsem jinou ambici a ctižádost než pobavit sama sebe, udělat si radost a udělat radost svým blízkým.

Kniha vznikla poté, co vás na­kladatelství Větrné mlýny vyzvalo k napsání literární reportáže či průvodce slovinským městem Maribor. Jak probíhalo takové psaní na zakázku?

Cítila jsem vděk, že mě nakladatelství poslalo do Slovinska, že jsou skutečně velkorysí a nechají mě napsat, co chci. Dostala jsem taky od Větrných mlýnů předem hezký honorář; jsou šikovní a umějí své projekty vygrantovat. Vytipovali si čtyři spisovatelky a spisovatele, kteří by zrovna mohli mít čas – Ivan Motýl vydal už loni Fragopolis: 8 miliard obyvatel – Průvodce Prešovem a zbytkem světa, Dominik Ela Bárt ze svého pobytu v polské Vratislavi napsal básnickou sbírku Díky dvěma jazykům se neztratíme v překladu a ten čtvrtý, Lubomír Sůva, vydá knihu rozhovorů z německého Göttingenu. Než jsem odjela, byla jsem trošku přepracovaná a vlastně se mi nikam nechtělo, natož psát nějaký bedekr. Bála jsem se, že mě to bude nudit, že tomu úkolu nedostojím a že je to celé nějak našišato. Ale když už jsem si objednala tu spoustu knih o Mariboru… Pracuju totiž v Berlíně v knihkupectví své kamarádky Caty Mouse & Bear Books, tak jsem na prodejnu objednala mariborské publikace a ony tam dosud jsou, nikdo si je nekoupil. A taky dětskou encyklopedii o mouchách. Měla jsem na psaní jen čtrnáct dní a moucha se nabízela jako zvířátko, jehož perspektivou ten příběh budu vyprávět, aby se do něj dostal existenciální náboj. Zároveň na mě lezla angína a říkala jsem si: Vždyť to můžu napsat tady z toho gauče z Berlína, nemusím nikam jezdit… Ale potom jsem se tam rozjela, šla do archívu, našla tam noticku o jistém hypnotizérovi Svengalim… Částečně je knížka založena na docela poctivém průzkumu terénu, ale žádná publicistika, hraju si i s fake news. To už jsem ale odbzučela úplně někam daleko…

Taky jste se rozhodla, že budete psát z perspektivy mouchy.

Jenže kde ty mouchy jsou? Tak já to napíšu jako obžalobu zkomercializovaného postfeudalistického světa! Mouchy přece lítají hlavně u Lidlu! Vygooglila jsem si síť Lidlů v Mariboru s tím, že napíšu průvodce jen po mariborských obchodech Lidl a jen z pohledu much. Jenže pak bylo děsné vedro, vypravila jsem se k první prodejně a v polovině cesty jsem si řekla, že to je pěkná blbost. Navíc jsem měla ten den ještě schůzku s entomologem… Pak už se to prostě rozbzučelo samo.

Pohybujete se na hranicích žánrů. Je pro vás cestopisná poloha způsobem, jak se vyhnout klasickému románovému gestu, nebo naopak jak ho obohatit?

Je možné, že poctivej velkej tlustej román jednoduše neumím. Hlavně se bojím toho, že bych se začala nudit. Při psaní musím cítit vášeň a intimitu, i když zrovna píšu na zadání. Všechno psaní je pro mě naprostá vnitřní svoboda a milostné vyznání, ačkoli to zní pateticky. Forma dopisů někomu nebo komunikace s někým, touha rozumět někomu nebo sobě navzájem.