Jan Zrzavý: Mlčící díky sociálním sítím promluvili. I proto vídáme v politice divné lidi
Stovky a tisíce let se nevědělo, co si lidi myslí. Teď to už víme. Nic se nezhoršilo, prostě jsme jen zvedli dekl od žumpy a vidíme, co v ní je, říká o moderní společnosti evoluční biolog Jan Zrzavý (60). Zabývá se historií života na Zemi, současnost komentuje s nadhledem a vtipem. Za pět let prý poznáme, zda jsme se ocitli v dějinném zlomu. A co mají společného Trump, Orbán či Babiš a proč na rozdíl od stran jednoho muže nejsou strany jedné ženy?
Jdeme k volbám opět s „blbou náladou“, blbější, než mají i více strádající národy. Proč tak rádi remcáme?
O blbé náladě jsem slyšel dávno před Václavem Havlem. Když mé neteři byl půlrok a pořád brečela, jako malý kluk jsem se ptal, co jí je. Řekli mi, že má blbou náladu. Blbá nálada z definice nemá důvod. Je to vnitřní pocit, který nemusí být vůbec ničím zvenčí vyvolaný – proto se s tím taky nedá dělat nic jiného než čekat, až odezní. A že remcáme, je do značné míry kladná vlastnost. Národy, které se nadchnou a kráčejí jedním směrem, jsou nebezpečnější, protože většina směrů je špatně. Celonárodního nadšení bychom se měli vyvarovat. Pamatuji si, jak jsem si oddychl, když nás po devětaosmdesátém přešlo všeobecné dojímání nad tou naší něžnou revolucí a začalo se zase nadávat. Naštěstí to u nás málokdy trvá déle než týden.
Říká se, že euroatlantická civilizace je v úpadku, demokracie prý dokonce končí. Je vůbec takové uspořádání člověku vlastní?
Já nerad mluvím o demokracii, protože kolem toho slova se vznáší slavnostní přísvit – demokracii budujeme, bojujeme za ni. Přitom jde jen o pravidla fungování velké společnosti, v níž je vám houby platný, že máte bratrance či tetičku. Uvědomte si, že ještě před dvěma stovkami let žila většina lidí ve velkých rodinách, vesnice byly sešvagřené. Když Jeník v Prodance zpívá, že přichází až od moravských hranic, tak jsou z toho všichni paf. A nakonec praskne, že ze sousední vesnice pochází i on. Až v okamžiku, kdy je společnost dostatečně otevřená, že musíme kooperovat s neznámými lidmi, jsou potřeba nějaká formalizovaná pravidla.
S neznámými lidmi žijí i jiné národy, jiná etnika, přitom demokracie je v té bezmála dvoustovce států v menšině, nebo ne?
Přijde na to, jak si demokracii definujete. Zbavíme-li ji onoho slavnostního přísvitu, budeme-li ji brát jako čistě technický nástroj pravidelné výměny elit bez střílení, zjistíte, že je v nějaké podobě skoro všude. Akorát to není demokracie s ochranou menšin, svobodou projevu, ústavními soudy a tak dále. Ostatně demokracie s oním slavnostním přísvitem není skoro nikde, jsou jen státy, které si na ni hrají, a pak jsou všichni celí pryč z toho, že si někdo hrát přestane, třeba Zeman nebo Trump, a ono to jde.
A jak je to s tím koncem či úpadkem Západu tváří v tvář agresívnímu Rusku, asertivní Číně?
Úpadek je pořád, úplný konec skoro nikdy. Ani ta římská říše zcela neskončila, jen pokračuje jinak. Pochopitelně, přijedete-li dnes do Ghany, už tam nevládnou bílí kolonelové v tropických helmách. Důležitější ale je, že Západ uvedl sám sebe do situace, že skoro nic nevydrží, nezvládne, a společnost si uspořádal tak, že přestává fungovat. Ale to není proto, že jsou na nás Číňani zlí.
Proč v blahobytné společnosti sílí volání po silných vůdcích?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
