Jan Hrušínský: Výuka dějepisu by měla stát na dvacátém století, -ismech, které vyvraždily půl planety
„Divadlo Na Jezerce a už vůbec ne Jan Hrušínský po celou dobu mandátu Fialovy vlády o žádné veřejné peníze nežádalo, a tudíž žádné dotace nedostávalo. Ani korunu,“ říká herec, režisér a principál zmíněného divadla Jan Hrušínský. Reaguje tak na obvinění ze strany hnutí Motoristé sobě, že je „dotační loudil“. Ve velkém rozhovoru v tištěném Reflexu č. 35, který je právě v prodeji, vzpomíná na perzekuce ze strany komunistického režimu či na svého otce, Rudolfa Hrušínského, a nešetří ostrými slovy vůči Miloši Zemanovi, Andreji Babišovi či současnému Rusku. V této části mluví například o slavné historii svého hereckého rodu.
Co vás vedlo k tomu, podat předžalobní výzvu na hnutí Motoristé sobě, a co je jejím obsahem?
Motoristé spojili mé politické názory a postoje se získáváním peněz od Fialovy vlády. Napsali, že jsem vládní roztleskávač a dostávám desítky milionů za to, že stojím na „správné straně“. Pan Macinka opakovaně použil v souvislosti se mnou výraz „dotační loudil“. Je to lehce prokazatelná lež. Divadlo Na Jezerce a už vůbec ne Jan Hrušínský po celou dobu mandátu Fialovy vlády o žádné veřejné peníze nežádalo, a tudíž žádné dotace nedostávalo. Ani korunu. Tečka. Pokud Motoristy trápí kulturní granty, které moje divadlo obdrželo v letech 2003–2020, nesrovnatelně nižší, než jaké získávala ostatní známá pražská divadla, měli by poukázat na špatnou dotační politiku v kultuře v dobách, kdy ve vládě seděl Andrej Babiš a na Hradě Miloš Zeman a před ním Václav Klaus. Mimochodem soudy opakovaně prokázaly, že Andrej Babiš sám neoprávněně z peněz daňových poplatníků inkasoval na dotacích údajně na 20 miliard korun, které českým úřadům, tedy občanům, dluží a odmítá vrátit.
Nenapomáhají tomu, že lidé dnes obdivují komunistické udavače, i televizní stanice, které v rámci vyváženosti zvou do svých debat lidi z celého politického spektra?
Když vidíte na Primě Kateřinu Konečnou, která tam jeden čas skoro bydlela, nebo Okamuru, kteří dostanou prostor ke lžím, a když jim začne kdokoliv oponovat, tak je okamžitě přerušen, zatímco ti dva mohou mluvit, jak dlouho chtějí...
Politici tam chodí asi proto, že potřebují být vidět.
Čímž to, o čemž jsem mluvil, vlastně legitimizují. To je totéž, jako když prozápadní demokrat poskytne rozhovor proruské žumpě, Parlamentním listům. Nebo Xaverovi Veselému do XTV. Já bych tam nešel, ani kdyby mi platil zlatem.
Neměla by se dětem ve škole vysvětlovat spíš současnost než lovci mamutů?
Alfou a omegou výuky dějepisu na našich školách by mělo být dvacáté století, nacismus, komunismus a jejich příbuznost, až totožnost, protože tyhle -ismy vyvraždily půl planety.
Pojďme se podívat do historie vašeho slavného hereckého rodu. Prvním držitelem divadelní koncese byl z vašich předků v roce 1883 Ondřej Červíček.
Ano. Kromě toho už v roce 1851 hrál dětské role ve Společnosti Josefa Kajetána Tyla.
Víte, kde je pohřben?
Před třemi lety jsme se rozhodli zajet do Bavorova, kde v roce 1928 zemřel. Spouštěčem toho rozhodnutí byla hra Komedianti, kterou napsal na moji objednávku Arnošt Goldflam a která pojednává právě o rodu Červíčků. Cituju v ní větu, kterou by měl mít na hrobě: „Jest vavřín tvojí poduškou/ jenž provázel tě cestou trnitou/ nechť slavně dá ti spáti/ nežil´s marně pro vlast máti.“ Tak jsme si s Mílou řekli, že se tam vypravíme a položíme mu na hrob kytku. Jenže jsme ten hrob nenašli. Mně to ale nedalo, zavolal jsem na tamní obecní úřad, kde byli velice ochotní a poslali mi plánek hřbitova, na němž jsou zakreslené hroby Ondřeje Červíčka i jeho ženy Anny Pravdové.
Pomohlo vám to v hledání?
Našli jsme tam hromadu břečťanu, ale náhrobní deska s tím nápisem už tam nebyla. Teprve až když jsme to místo začali zkoumat, jsme objevili pod hlínou rozbitou ozdobnou mříž a asi metrový kříž. Tak jsme najali v Prachaticích kameníky, ti oba hroby zrekonstruovali a opatřili je náhrobní deskou, kam jsme přidali fotku Anny Pravdové a zmíněný citát. Od té doby víme, kde máme kořeny.
Mezi vašimi předky se objevuje spousta jmen. Kde se vzalo třeba Budínský?
Asi se někdo z přízně oženil s herečkou Budínskou, a proto se používalo. Vím, že jedním z potomků Ondřeje Červíčka byl Václav Červíček, otec maminky mého táty, můj pradědeček, a tehdy se objevuje na plakátech také Společnost Saši Budínského. Ale taky Václava Červíčka. Takže i já v tom mám trochu guláš.
A jak jste přišli ke jménu Böhm?
To byl můj dědeček, který si vzal Hermínu Červíčkovou, moji babičku. A protože chtěl mít v době před první světovou válkou jméno, které by znělo česky a zároveň by odkazovalo ke slavným hereckým dynastiím, jako byli Želenský, Jičínský nebo Krumlovský, zvolil si Hrušínský.
Já jsem četl, že kdesi kradl hrušky, kolegové zahlédli, jak prchá před majitelem zahrady…
…a večer našel na dveřích pronajatého pokoje ceduli: Rudolf Hruškovský, dramatický umělec. Ano. A z Hruškovského se stal časem Hrušínský, což táta pak běžně používal. Když hrál dědeček v Osvobozeném divadle (hry Těžká Barbora, Pěst na oko a Hlava proti mihuli), psal se ještě Rudolf Böhm-Hrušínský. Pro zajímavost, po zániku Osvobozeného divadla mu nabídl účinkování ve svém divadle Vlasta Burian.
Váš tatínek hrál zase u E. F. Buriana. Co vám o něm vyprávěl?
Že ho nutil mluvit takovým zvláštním zpěvným tónem, čehož se pak dlouho zbavoval, aby působil přirozeně. Do Déčka nastoupil táta v roce 1937, hrál tam ve Věře Lukášové a v dalších slavných inscenacích, takže první popularitu získal tam. Začal tam i točit. E. F. Burian tehdy napsal mému dědečkovi dopis, který se dochoval, v němž mu doporučuje, aby nenechal synka filmovat a nezkazil si kvůli výdělkům kariéru. Táta ani děda ho naštěstí neposlechli, proto má tak bohatou filmografii.
Zatímco dědeček ji má spíš skromnou.
Objevil se v několika malých rolích, třeba ve filmu o Karlu Hynku Máchovi, kde hrál Máchu Ladislav Boháč. Pak hrál ve snímcích, které režíroval táta, jako Pancho se žení a Jarní píseň, v níž měl hezkou roli. Ve Vávrově Humoresce byl přísedícím, který vyhazuje tátovu postavu Hubku od maturity kvůli houslím. Bohužel nehrál ve filmu tak často, jak by si byl asi zasloužil.
Kdy a kde se seznámil tatínek s vaší maminkou?
V roce 1945, když hráli v Plané nad Lužnicí Maryšu. Máma byla tehdy na plovárně, poblíž místa, kde zkoušeli, tátovi se líbila, tak ji pozval večer na představení a druhý den si dali rande na nádherném místě v kamenolomu, kde se říkalo Pod skálou. O deset let později si to místo koupili a postavili tam chatu, kde jsem prožil krásný dětství.
Velký rozhovor s Janem Hrušínským si přečtěte v tištěném Reflexu č. 35, který je právě v prodeji
